The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miloš Vavrečka (* 1952)

• narozen 9. března 1952 v Ostravě

• roku 1957 nastoupil na gymnázium, kde vnímal uvolnění konce 60. let

• zúčastnil se protiokupační demonstrace v Praze 21. srpna 1969

• napsal kritický dopis, kvůli kterému ho vyslýchala StB

• 17. listopad 1989 prožil na evangelickém synodu v Praze

Nech to pokřtít

Miloš Vavrečka se narodil 9. března 1952 v Ostravě Miluši a Bohumíru Vavrečkovým. Porod to byl těžký a malý Miloš během svých prvních dnů na světě musel bojovat o život. Babička Františka z matčiny strany prohlásila: „Nech to pokřtít, vždyť je to celé modré a do rána to umře.“ Tak se stal nynější emeritní evangelický farář Miloš Vavrečka na počátku života katolíkem.

Zatýkají Lojzu

Životní postoj a morálku Miloše Vavrečky formovala bezesporu víra, ale také příklad jeho dědečka Aloise Vajdy, obchodního příručího a později partyzánské spojky. Alois Vajda musel již v sedmnácti letech převzít rodinnou hospodu, protože jeho otec pil a nebyl schopný svoji práci zastat. Podle vyprávění pamětníkovy maminky se dědeček Vajda těšil velkému respektu a všichni v Novém Světě jej považovali za nepsaného starostu. „V Bílovci bylo deset komunistů. Byli to lidé, kteří nepracovali, a lidé se jich báli. Děda byl pravý opak. Duší masarykovec, nesnášel jakoukoli diktaturu. Na sklonku třicátých let si uvědomil, že s první republikou je definitivní konec, a už v roce 1940, což já považuji za obrovskou odvahu, se zapojil do slezského odboje,“ vypráví Miloš Vavrečka. Alois Vajda pravděpodobně působil jako partyzánská spojka. V hospodě, kterou po svém otci i nadále provozoval, se scházeli odbojáři. Už tehdy musel tušit, že takové nasazení je velmi riskantní. Svému kamarádovi Lindovskému řekl: „Vím, že mne za chvíli zatknou, že si pro mne přijdou. Ale neboj se, nic neprozradím.“ Rok nato si pro Aloise Vajdu skutečně přišli. Novým Světem se od úst k ústům neslo: „Zatýkají Lojzu!“ Přímí svědkové události vzpomínali, že to proběhlo v dědečkově hospodě. Alois Vajda byl prý klidný. Pohladil po vlasech jedno z dětí, vsunul mu do ruky oplatku a do Nového Světa se vrátil až po válce, kde měl jako hrdina čestný pohřeb se státní hymnou a všemi náležitými poctami. Miloš Vavrečka dále vzpomíná, že ačkoli byl jeho dědeček ateista, po třech měsících věznění a výslechů poslal domů psaní s prosbou, ať se za něj modlí. „Úplně zešedivěl,“ vypravuje pamětník. Alois Vajda dostal u soudu dva a půl roku a vězněn byl v terezínské Malé pevnosti. Údajně poté, co se doba trestu chýlila ke konci, přišel odněkud dopis, kde stálo: „Návrat nežádoucí.“ Alois Vajda tedy dostal dalších dva a půl roku, tentokrát v koncentračním táboře v Dachau. „Můj strýc byl podnikavý a jezdil za ním tajně na nákladních vlacích do Německa, vozil mu balíčky. Měli domluvené místo předání někde u plotu. Teta tam byla jednou, strýc dvakrát. Maminka už ho živého nespatřila,“ vypravuje Miloš Vavrečka. V roce 1945 vypravili nacisté z Dachau pochod smrti, ze kterého se podařilo Aloisi Vajdovi uprchnout a dostat se ke známým Rokytovým do Roudnice. Tam ale nejspíš snědl něco, s čím si po letech strádání jeho tělo nevědělo rady, a po několika dnech v nemocnici svůj boj definitivně prohrál. Psal se 15. květen 1945. „Já bych nikdy neměl odvahu udělat to, co děda. Nikoho nezradil, neudal,“ uzavírá pamětník.

Rodiče po revoltě netoužili

Do Slatiny u Bílovce, kde Vavrečkovi žili, informace o hrůzách padesátých let nijak zásadně nepronikaly. Rodina sice v rámci kolektivizace přišla o hospodářství, ale Miloš Vavrečka vzpomíná na své dětství jako na dobu klidu a radosti. S kamarády běhali po lesích a do školy se chodilo dva kilometry pěšky. Milošovi rodiče nijak netoužili po revoltě proti komunistickému režimu, ale svého jediného syna vychovávali v idejích pravdy a poctivosti. „Nelhali a nikdy by si nic nevzali,“ vypravuje pamětník.

Po základní škole nastoupil Miloš Vavrečka na gymnázium. Šedesátá léta ho naplno zasáhla svou uvolněností a rozkvětem kultury. „Měl jsem štěstí, že jsem na gymnázium nastoupil v roce 1967. Byla tam profesorka Geržová, učila literaturu, ale hlavně nás, třeba na Karlu Čapkovi, učila kriticky myslet. Dějepisář zase našel odvahu a začal nám vyprávět o Masarykovi, což na Pražské jaro bylo i tak dost. Také nakonec skončil. Tehdy vyšla učebnice, kde jsme se mohli učit o Durychovi a dalších zakázaných autorech, ale maturovat v sedmdesátkách už jsme z toho zase nemohli. Ale nešlo ani tak o četbu zakázaných knih jako o způsob myšlení. Vědomosti jsou, ty mizí, ale schopnost myslet a naslouchat, to jsme se naučili na tom gymnáziu,“ vzpomíná Miloš Vavrečka na studijní léta.

Že by měl režim končit, nikoho ani nenapadlo

O tom, co se dělo v padesátých letech, se Miloš Vavrečka dozvěděl až na jaře 1968. Stejně tak zůstal v šoku při vyprávění své maminky o nezaměstnanosti, kterou si v době komunistického Československa sotva uměl představit. Pražské jaro nevnímal jako revoltu, ale jako liberalizaci, za kterou byli všichni vděčni. Že by měl režim skončit, nikoho tehdy ani nenapadlo. Skutečné procitnutí nastalo ráno 21. srpna 1968. „Měli jsme jet s kamarádem poprvé sami do Prahy na výlet. Máma mne ráno s pláčem vytáhla z postele, že jsme obsazeni Rusama. Tehdy jsem jí poprvé odporoval: ,To nemyslíš vážně, kdyby to byli Němci, ale Rusové...‘ A ona řekla: ,Běž si pustit rádio.‘ V osm jsme šli ven, sešli jsme se u souseda na dvoře a poslouchali jsme to z rádia až do doby, co skončil rozhlas. Pak jsme si zazpívali hymnu,“ líčí pamětník události po vpádu vojsk Varšavské smlouvy.

Má cenu udělat cokoli

Jednoho lednového dne roku 1969 se Miloš Vavrečka vrátil ze školy a zapnul rádio, kde slyšel zprávu, že v horní části Václavského náměstí se dobrovolně upálil člověk. Věděl o tom, že ve Vietnamu se upalovali buddhističtí mniši, a přišlo mu absurdní, že by se něco podobného mělo začít dít v Československu. „Za Jana Palacha jsme stávkovali ve škole. Stáli jsme na chodbě a nechtěli jsme jít do tříd. Po nějakých dvou hodinách nás přesvědčili, ať se vrátíme do vyučování, a profesor chemie Bajer řekl: ,Jestli víte, proč jste tam seděli, tak to stačí.‘“ V té době se pamětník začal toulat s kamarádem po nocích. Kolem jedné hodiny po půlnoci se vytratili z domu a do brzkého rána zapíjeli zklamání a deziluzi, jež s sebou nesla přicházející normalizace. Měli svůj vlastní svět. Poslouchali Beatles a Hlas Ameriky. Tehdy měl o konání Jana Palacha pochybnosti, ale dnes to vidí jinak: „Má smysl tento čin. Naprosto zásadní. Má cenu udělat cokoli, i kdyby to byl malý skutek ve jménu dobra.“

Podívej, to je lidská krev

Když se blížilo první výročí spojenecké okupace, rozhodl se Miloš, že spolu s kamarádem vyrazí do Prahy. Oba dobře tušili, že se bude něco dít. Jeho tatínek tento nápad zarazil hned v počátku, a tak dvěma gymnazistům nezbylo nic jiného než po vzoru svých nočních vycházek opustit domov tajně a vyrazit na vlak. „Na stole v kuchyni jsem nechal lístek, že jedu do Prahy a vrátím se za tři dny,“ vzpomíná. „Dvacátého srpna vpodvečer jsme šli do ulic. Narazili jsme na barikádu, připadli jsme si jako v roce 1945. Barikáda ve večerním světle, na ní pár lidí beze zbraní. Jen někdo měl dlažební kostku a tou hodil na policajty, co tam stáli. Asi nikoho netrefil, nicméně oni vyběhli a začali to tam likvidovat. Dali jsme se na útěk, pamatuju si, že jsem se otočil a za mnou asi deset metrů byl policajt a mířil na mě pistolí. Pak zazněl výstřel, ale netrefil mě,“ vzpomíná Miloš Vavrečka. Oběma kamarádům se podařilo utéct a bezpečně se dostat do hotelu, kde přespali, aby následující den znovu vyrazili na Václavské náměstí. To už kolem poledne zaplnily desítky tisíc lidí. Miloš Vavrečka se ocitl ve třetí řadě. „Lidé nám mávali, zpívala se hymna. Na chvíli jsem uvěřil, že se to tím zlomí a přijde něco nového. Trvalo to asi patnáct minut,“ líčí pamětník. Po chvíli se ale zpoza sochy svatého Václava začali rojit policisté s obušky. Miloše Vavrečku napadlo, že nejlépe vyvázne, když se pokusí dostat úplně dopředu, prudce zatočí a ztratí se v některé z bočních ulic. Při tomto manévru sice dostal několik ran obuškem, ale podařilo se mu vběhnout do ulice Ve Smečkách, kde jej ještě spolu s několika demonstranty ukryla v průjezdu neznámá žena. Vzrušeně tvrdila, že kousek odtud policisté málem umlátili nějakého mladíka. Asi po hodině se pamětník odvážil vyjít ven. Na Václavském náměstí stály odshora dolů obrněné transportéry. Snažil se jít nenápadně. Po levé straně náměstí stály kordony ozbrojených příslušníků a někteří z nich pokřikovali: „To jsou určitě oni!“ Oba kamarádi se znovu setkali v hotelu. Oba byli potrhaní, ale bez vážnějšího zranění. Následujícího dne se vraceli domů. Cestou na nádraží viděl Miloš Vavrečka na ulici zaschlé stopy po krvi. „A já říkám: ‚Láďo, podívej, to je lidská krev.‘ Tak tady jsem s tím bolševikem skončil,“ uzavírá pamětník události 21. srpna 1969.

Za Pavlem Kohoutem

Po návratu z Prahy bylo doma dusno. Tatínek však po hodině sám prolomil mlčení a se zájmem se vyptával, co se vlastně všechno stalo. Jelikož všichni o Milošově účasti na demonstraci věděli, očekávalo se, že bude vyloučen z gymnázia. K tomu nedošlo, ale hluboko uvnitř mladého studenta došlo ke zlomu. Začal režim nenávidět a soucítit s těmi, kteří měli odvahu se vůči němu vymezit. Při první příležitosti se znovu vypravil do Prahy. Chtěl se setkat s Pavlem Kohoutem. „Přišel jsem za ním, že si ho vážím a že ho chci podpořit. Ale on mi velmi moudře řekl: ,Podívejte se, tady venku naproti jsou kamery. Teď nás fotí a natáčejí. Já jsem na to zvyklý, ale vás když zjistí, poletíte ze školy. Tak běžte domů, nestojí to za to,‘“ vzpomíná Miloš Vavrečka na setkání se známým spisovatelem. Později chtěl navštívit ještě jednoho disidenta-chartistu, tentokrát v Ostravě. Na jeho jméno si nevzpomíná, zato setkání, které neproběhlo, mu v paměti utkvělo. „Zazvonil jsem u dveří. Přišla mi otevřít jeho paní a řekla: ,Prosím vás, nedělejte nic, můj manžel je úplně zdevastovaný a zničený.‘ A pak jsem se dozvěděl, že zemřel,“ vypravuje pamětník.

Všechno tu nechte a pojďte s námi

Po úspěšném složení maturitní zkoušky chtěl jít Miloš Vavrečka na vysokou školu, kam se však – nikoli pro svůj protirežimní postoj, ale pro nedostatek znalostí u přijímacích zkoušek – nedostal. Nastoupil ve Vagonce Studénka jako mzdový účetní. S normalizací se nikdy nesmířil. Aby ze sebe dostal frustraci a vztek, napsal dopis, ve kterém si vůči režimu nebral servítky a líčil v něm vše, co je pro něho nepřijatelné. Dopis poté rozeslal svým třem nejbližším kamarádům. Jeden z trojice, Jiří Kadula, měl v té době kontakt na chartisty a kvůli tomu na něho StB nasadila uklízečku, jež ho měla sledovat a podávat o něm informace. Touto cestou se orgánům podařilo dopis zachytit. Když se Miloš svého kamaráda ptal, zda mu dopis přišel a co na něj říká, dostalo se mu odpovědi, že žádné takové psaní nikdy neviděl. Oba přátelé se nechali ukolébat falešným klidem a celou věc si vysvětlovali tak, že dopis se asi ztratil někde na poště. Tři měsíce se nic nedělo, až jednoho dne přišli do Milošovy kanceláře dva pánové v civilu a řekli: „Soudruhu Vavrečko, všechno tu nechte a pojďte s námi.“ Odvezli ho do Opavy k výslechu, kde se pamětník dozvěděl, že je již rok sledován a že StB o něm ví i to, že čte Masaryka a navštěvuje bohoslužby. Proběhla typická hra na hodného a zlého policistu. Hodný sliboval a nabízel spolupráci, zlý vyhrožoval kriminálem za trestný čin spiknutí. Miloš Vavrečka si však stál pevně za svým. Dopis psal sám a z vlastní iniciativy, jeho tři přátelé s tím nemají nic společného kromě toho, že jim ho poslal poštou. „Pravda vás vždy osvobodí,“ hodnotí pamětník svůj výslech na opavské StB. Na závěr ho vyslýchající přesvědčovali, ať jim podepíše čistý list papíru. „Chtěl jsem se dostat domů, a tak jsem jim to podepsal,“ vypravuje Miloš Vavrečka. Tím ovšem výslech neskončil. Vyhrožovali mu domovní prohlídkou. Věděl, že má doma opis Charty 77, kterou sice nepodepsal, ale i tak by ho to možná nějaký ten rok kriminálu stálo. K prohlídce nakonec nedošlo a StB jej zavezla zpět do zaměstnání. „Tam z toho byla strašná mela. Nebyl jsem ani v ROH, natož v komunistické straně. Šéf si mne zavolal, ať vstoupím do Svazu československo-sovětského přátelství. To jsem odmítl. Dostal jsem ultimátum a již druhý den jsem se rozhodl, že jej nesplním. Okamžitě jsem rezignoval a tím začala moje osmiletá dělnická kariéra,“ vypravuje pamětník.

Neměl jsem sílu to podepsat

Přesto, že u sebe doma přechovával opis Charty 77, nepodepsal ji. „Neměl jsem sílu to podepsat. Měl jsem zásadu, že když do toho nejde rodina, tedy muž a žena, nemá to smysl. Jedině, kdyby byl člověk sám. Tak jsem to cítil i při Několika větách, které mi k podpisu nabízel Zdeněk Susa. Zase takový hrdina jsem v tom nebyl. Akorát jednou při volbách jsem byl už tak naštvaný, že jsem na lístku přeškrtal všechna jména a napsal tam Ježíš Kristus,“ vypravuje Miloš Vavrečka. Odvaha mu přesto nechyběla. V osmdesátých letech jezdil tajně do Maďarska, odkud načerno dovážel výtisky Bible. Práci, kterou po onom incidentu s dopisem nuceně vykonával jako dělník u vysokých pecí v Braneckých železárnách, přijímal v klidu. Coby dělníkovi mu nabízeli vstup do komunistické strany. „Řekl jsem jim: ,Víte co, ušetřete si to.‘ Bylo to osvobozující. Nikdy jsem s nimi neměl žádný problém, dokonce za mnou lidi chodili kvůli náboženství. Díky tomuto upřímnému postoji jsem měl paradoxně klid,“ vzpomíná Miloš Vavrečka na svá dělnická léta.

V podstatě už tady nejsou

Psal se 17. listopad 1989. Miloš Vavrečka se toho dne  účastnil se synodu Evangelické církve. Kolem osmé hodiny večerní se rozlétly dveře a kdosi přišel se zprávou, že na Národní třídě pořádkové síly brutálně ztloukly studenty a mezi nimi i jednu ženu ze sboru. Setkání bylo okamžitě přerušeno a tehdejší synodní senior Josef Hromádka, údajný zpovědník Ladislava Adamce, přislíbil, že se vydá na Úřad vlády a pokusí se tam získat nějaké informace. Bez úspěchu. I tak došlo na slova kardinála Františka Tomáška, s nímž se pamětník v předlistopadových letech osobně setkal: „Víš, ti komunisté už tady nejsou. Oni tu chodí, ale to už jsou jenom těla. V podstatě už tady nejsou. Ten systém se zhroutil, před Bohem je smeten.“

Evangelickým farářem

Devadesátá léta přinesla svobodu a radost. Miloš Vavrečka se rozhodl naplnit svoji víru a povolání. V roce 1992 složil diakonské zkoušky a coby jáhen nastoupil do farnosti v Rýmařově. Téhož roku se přihlásil ke studiu na Komenského bohoslovecké fakultě, dnes ETF UK/Evangelická teologická fakulta University Karlovy/, které úspěšně absolvoval v roce 1999. Od té doby působil až do důchodu jako evangelický farář. Kruh víry, na jehož počátku stála babička Františka a katolický kněz, jenž čerstvě narozeného Miloše pokřtil, se uzavřel. Všem, kteří budou jeho příběh číst, Miloš Vavrečka vzkazuje: „Je důležité, co udělal Palach. Má smysl něco udělat. Ne tak jako on, ale má smysl nezůstat lhostejný. I drobná věc v dobrém smyslu má obrovský význam.“