The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vavřín (* 1927)

• narozen 19. dubna 1927 v Dolní Bečvě

• rodina žila v pasekářské osadě Kamenné

• v roce 1944 se stal svědkem veřejných poprav odbojářů v Dolní Bečvě

• v roce 1947 se přestěhoval do pohraničních Hanušovic

• celý život pracoval pro státní lesy

• setkal se s posledními obyvateli dnes již zaniklých osad na Hanušovicku

• v době natáčení v roce 2023 bydlel stále v Hanušovicích

Josef Vavřín prožil dětství a mládí v odlehlé pasekářské osadě Kamenné. Denně musel chodit několik kilometrů do školy v Dolní Bečvě a později do školy a do zaměstnání v Rožnově pod Radhoštěm. Domů se mnohdy vracel večer. Často se brodil sněhem i blátem, ale nejhůře vzpomíná na listopad 1944, kdy jeho cesta vedla kolem čtyř popravených odbojářů, které nacisté pro výstrahu veřejnosti nechali dva dny viset na školním hřišti v Dolní Bečvě. „A já kolem toho musel po tmě chodit. Nebylo mně tenkrát moc dobře,“ dodává Josef Vavřín.

Bez vody a elektřiny

Narodil se 19. dubna 1927 v Dolní Bečvě jako jediný syn ze čtyř dětí rodičům Janovi a Emilii Vavřínovým. Rodina bydlela v osadě Kamenná, která stála a stojí uprostřed lesa v nadmořské výšce 700 metrů, tři kilometry vzdálená od centra Dolní Bečvy, a do níž ještě v roce 2023 vedla jen nezpevněná cesta. Vavřínovi bydleli v chalupě, v níž se svítilo petrolejovou lampou, a vodu nosili ve vědrech z blízkého potůčku. „V létě v zimě jsem se tam chodil mýt a jednou týdně jsme napustili plechovou vanu,“ vzpomíná Josef Vavřín, který prý v dětství nebyl nikdy nemocný. K domu patřilo malé hospodářství s dvěma hektary polností a luk, které sotva stačilo na uživení, protože tamní půda nebyla příliš úrodná. „V polích bylo hodně kamení, a proto se tomu asi říká Kamenná,“ dodává pamětník.

O hospodářství se starala matka, protože otec domů jezdil jen na víkendy. Přes týden bydlel v Ostravě, kde pracoval v tamních železárnách. Josef tak měl od dětství na hospodářství spoustu povinností. V té době v Kamenné žilo devět rodin, ale pouze jeden chlapec o rok starší než Josef. Do školy v Dolní Bečvě ale prý Josef chodil sám a v zimních měsících si často musel prošlapat cestu v hlubokém sněhu nebo vydržet třeskutý mráz. „Zažil jsem třeba po pás sněhu a dvě hodiny jsem v něm šlapal. Pamatuji si, že jsem jednou přišel do školy a bylo pětadvacet stupňů mrazu, tak mě třídní učitel vynadal, že mě rodiče v takové zimě pustili,“ vzpomíná Josef Vavřín, který to měl později do měšťanské školy v Rožnově pod Radhoštěm ještě o dalších pět kilometrů dál. To už měl ale k dispozici lyže, které mu koupil otec.

Němečtí dezertéři

V době, kdy Josef Vavřín nastupoval do sedmé třídy v Rožnově pod Radhoštěm, vypukla druhá světová válka. Tehdy už několik měsíců Čechy a Moravu okupovalo nacistické Německo. Počáteční léta války ale nijak drasticky nezasáhla do života rodiny. Josef dokončil základní školu a jako praktikant pak pracoval u městských lesů v Rožnově pod Radhoštěm.

V průběhu září a října 1944 se sice do blízkosti Čeladné a Horní Bečvy na úpatí Kněhyně usídlili partyzáni oddílu Jana Žižky a lidé v okolí jim poskytovali organizovanou pomoc, ale do Kamenné dle pamětníka partyzáni nechodili. Jen jednou ke konci války prý s otcem pří sbírání dřeva v lese na topení narazili na sovětského parašutistu, kterého poslali směrem k Pustevnám, do působiště partyzánů. Na dveře jejich domu ale zaklepali mladí němečtí vojáci, kteří prý utekli z posádky ve Frenštátu pod Radhoštěm. „Chtěli civilní hadry. Civilní hadry pro čtyři chlapy nebyly, protože každý měl jeden, dva obleky. Tak jsme jim dali najíst. Flinty nechali na chodbě, nebyl by tenkrát problém je odzbrojit. Byli to hoši 20, 22 roků, vysokoškoláci. Utekli z posádky, protože věděli, že Němci nemůžou vyhrát. Jak dopadli, nevím.“

Poprava na školním hřišti

Němci o přítomnosti partyzánů v horách v okolí Bečvy dobře věděli a jejich záškodnické akce jim dělaly velké potíže. Na začátku listopadu 1944 vydal protektorátní státní ministr Hermann Frank rozkaz k potlačení a popravám odbojářů a jejich podporovatelů v pohraničních oblastech. Jedna z těchto veřejných poprav, která měla zastrašit veřejnost, proběhla 9. listopadu 1944 na školním hřišti v Dolní Bečvě. Osmačtyřicet hodin tam nacisté na trámu nechali viset čtyři odbojáře pocházející z různých míst – Viktora Kollandu, Karla Bublu, Jána Jurčo a Štěpána Králíka. A právě tehdy Josef Vavřín při cestách z Rožnova pod Radhoštěm v noci chodil kolem popravených.

Jen o několik dní později, ve dnech 16. až 22. listopadu, opět na příkaz K. H. Franka, proběhla rozsáhlá protipartyzánská operace Tetřev. V okolí obce bylo nasazeno třináct tisíc německých vojáků, kteří celou oblast pohraničí neprodyšně uzavřeli. Během této operace bylo zatčeno několik pomocníků partyzánů. Patřil mezi ně Hynek Tošenovský, který provozoval v Dolní Bečvě pekárnu a Josef Vavřín u něj často nakupoval. Zvláštní soud v Brně tyto pomocníky odsoudil k trestu smrti. Dne 23. listopadu se konaly veřejné popravy v místech jejich bydlišť. V Čeladné na lípě u hlavní silnice popravili řezníka Oldřicha Machandra a jeho pomocníka Karla Vinklera, v Prostřední Bečvě obchodníka Oldřicha Šimurdu a v Dolní Bečvě nedaleko jeho domu Hynka Tošenovského.

Odchod do pohraničí

V noci ze 4. na 5. května 1945 se Dolní Bečva dočkala osvobození. V Kamenné prý žádné boje neproběhly, ale v její blízkosti dopadlo několik minometných granátů. K Vavřínům pak přišel starší německý voják, který po nich žádal civilní oblečení. Otec Josefa poslal do Dolní Bečvy, aby k nim přivedl sovětského vojáka. „Odzbrojil ho i od peněženky a dával mi pak marky. Řekl jsem, že nechci. Pak ho vzal a odvedl do Dolní Bečvy,“ vzpomíná Josef Vavřín, který ale nezná další osud zajatého vojáka wehrmachtu.

Rodiče se hned po válce z Kamenné odstěhovali do centra Dolní Bečvy, kde se uvolnily domy po rodinách, jež se rozhodly odejít do pohraničí, kde se chystal odsun Němců. Do pohraničních Hanušovic jako praktikant u lesů odešel v roce 1947 i Josef Vavřín. V státních lesích pak pracoval celý život. Z praktikanta a pomocného hajného u lesů v Malé Moravě se po absolvování různých kurzů a dodatečném studiu vypracoval na zaměstnance ředitelství lesů v Hanušovicích, kde dělal referenta a poté technika na dopravním středisku.

Všude bylo plno udavačů

V letech 1950 až 1952 Josef Vavřín absolvoval vojenskou službu, během níž se v Chebu seznámil se svou budoucí manželkou Hanou Paulusovou. Vzali se v roce 1953. Společně pak bydleli ve služebním bytě v Hanušovicích, kde vychovali tři své děti Josefa (1953), Hanu (1956) a Evu (1957). Josefa Vavřína mimo jiné formovala víra v Boha. Názorově se neslučoval s komunistickým režimem, který byl plný donašečů a udavačů. „Pod oknem nás sledovali, jestli neposloucháme Svobodnou Evropu,“ vzpomíná a vzápětí dodává, že i návštěvy mší svatých se staly důvodem k udání. Dokonce si ho kvůli tomu předvolal ředitel lesů, který mu vyhrožoval, že přijde o povolení k lovu. „Říkal jsem, že sice do kostela moc nechodím, protože to mám daleko, ale jestli chtějí, tak si hned můžou přijít pro flintu.“ Josef Vavřín se ale nenechal zastrašit a dál chodil do kostela. Přesto mu povolení k lovu zůstalo v držení.

Než zbourali domy

Stejně jako v jiných obcích a městech v Sudetech i v Hanušovicích a okolí před válkou výrazně převládalo německé obyvatelstvo. V roce 1946 většina z nich musela nastoupit do transportů mířících do Německa. Do osad v kopcovité krajině v okolí Hanušovic se novým osadníkům příliš nechtělo, a tak v nich často zůstávali jen původní Němci, kteří nebyli zařazeni do odsunu. Josef Vavřín při práci v lese tato odlehlá místa často navštěvoval. Vzpomíná například na posledního německého obyvatele osady Na Kristenově (německy Christenfeld), k němuž lidé chodili nakupovat mléko. Poté, co i on osadu opustil, byl Christenfeld v roce 1960 srovnán se zemí vojáky československé armády.

V blízké osadě Cibulka (německy Cibulkafeld či Cibulkenfeld) se zase stavoval za Josefem Weiserem. Ten bydlel na samotě bývalé hájenky, která ještě ležela v katastru Cibulky v nadmořské výšce 840 metrů. I tato osada byla zničena v roce 1960 a sklep a základy domu Josefa Weisera jsou dnes posledním pozůstatkem života na Cibulce. „Weiserovi se tam líbilo, ale pak už měl přes osmdesát let, a tak se odstěhoval za dcerou do Německa,“ vzpomíná Josef Vavřín, který dodává, že k vylidnění obcí v okolí Hanušovic také výrazně přispěla kolektivizace zemědělství řízená komunistickým režimem. „Hodně lidí se sem nastěhovalo a hospodařili jako soukromníci. Jak jim začali brát majetky, tak zase odešli do vnitrozemí.“ Josef Vavřín v Hanušovicích zůstal a žil tam i v době natáčení tohoto rozhovoru v roce 2023.