The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Vavroušková (* 1940)

• narozena 13. září 1940 v Jeruzalémě

• rodiče prchli roku 1939 před nacisty do Palestiny

• otec Vilém Mannheimer bojoval u Tobruku a Dunkerque

• v roce 1946 s rodiči přesídlila do Prahy

• v roce 1958 složila maturitu na jedenáctiletce v Karlíně

• v roce 1964 promovala jako strojní inženýrka na Fakultě strojní ČVUT

• živila se jako programátorka

• celý život se věnuje horolezectví

• v roce 1968 její manžel Ladislav Mlčouch tragicky zahynul při dobývání Mont Blancu

• v roce 1973 se podruhé vdala za Josefa Vavrouška

• po mateřské dovolené pracovala na generálním ředitelství Tesly, poté na generálním ředitelství koncernu Pivovary a Sladovny

• v roce 1995 manžel Josef Vavroušek a mladší dcera Petra tragicky zahynuli v Západních Tatrách

• od 90. let se angažuje ve Společnosti pro trvale udržitelný život

Příběh Evy Vavrouškové je o velké lásce k horám a přírodě, ale i o krutosti, kterou mohou mít. Na útěku před nacistickými rasovými zákony se její rodiče vypravili z Prahy v roce 1939 a nákladní lodí doputovali až do Jeruzaléma. Právě tady 13. září roku 1940 přišla na svět Eva Mannheimerová, později Vavroušková. Otec Vilém, úředník, byl Žid a matka Růžena, které nikdo neřekl jinak než Věra, byla katoličkou. Starala se o domácnost, hodně četla a milovala operu. Růžena konvertovala k židovské víře a pár měl rabínskou svatbu v roce 1938. 

 

Útěk rodičů do Jeruzaléma

Podle vyprávění Evy museli její rodiče prodat všechny své věci a za utržené peníze koupili cestu lodí na Mauricius. Z Prahy odjeli ilegálním transportem. Z Bratislavy se plavili lodí do delty Dunaje, kde přestoupili na zámořskou loď převážející uhlí. Přes Bospor a Dardanely a následně kolem Řecka dojeli do palestinské Haify.

Cesta lodí musela být skutečně hraniční situací: „Muži tam z dřevěných latí dělali takové kóje, takže jednotliví lidé, manželé i single, tam měli své místečko. Ale normálně to byla nákladní loď, v podpalubí tam vezli uhlí a trvalo to několik měsíců,“ popisuje podmínky, o kterých jí vyprávěli rodiče. „Muži lezli dolů do podpalubí pro kýble horké vody a zařídili tam koupelničku nebo umývárnu, aby hlavně ty ženy, které byly zvyklé na normální každodenní hygienu, se mohly mýt.“ Eva však poznamenává, že si její rodiče během cesty ve strašných poměrech vytvořili i pevná přátelství, například s Josefem Brauchbarem, pekařem z Kroměříže.

Vilém s Růženou tak unikli téměř jisté smrti. V Palestině přebývali nějaký čas v utečeneckém táboře, odkud se přesunuli do pronajatého bytu v Jeruzalémě. Vilém Mannheimer pak chvíli pracoval jako silničář. Eva přišla na svět v jeruzalémské porodnici Hadasa.

 

Studený březen a rozbombardovaná Praha

Vlastenecky smýšlející otec Vilém však nezůstal s rodinou dlouho. Cítil, že musí splatit vřelé přijetí do bezpečí Palestiny a dobrovolně se s kamarádem z lodi, Josefem Brauchbarem, přihlásili do britské armády. Celou válku byl pryč, pod plukovníkem Karlem Klapálkem bojoval u severoafrického Tobruku a ke konci války u francouzského Dunkerque. Otec si s matkou celou válku dopisoval. Dnes jsou jejich dopisy archivovány v Židovském muzeu. Eva bydlela do svých šesti let poblíž Haify, ve městě Kfar Ata (dnes známém jako Kiryat Ata) v činžovním pavlačovém domě. Sousedy jim byly manželky vojáků, s jejichž dětmi si Eva hodně hrála. Žily z matčiny výplaty z textilní továrny a také z peněz, které rodině posílala za bojujícího otce armáda.

Po konci války nabídli Vilému Mannheimerovi britské občanství, on se však toužil vrátit do milovaného Československa, a tak započala akce návratu. Do Prahy, kterou nikdy dosud nepoznala, se jí prý nechtělo. Otec se tam vrátil dříve po vlastní ose a Eva s matkou cestovaly opět lodí a poté vlakem, až přijely 21. března 1946 na Smíchovské nádraží. Vrátily se do rozbombardované Prahy. Otec Vilém pocítil po návratu hrůzné dopady nacismu - jeho rodiče Bedřich a Bertholdine Mannheimerovi byli transportováni do Terezína a on už se nikdy nedozvěděl, jak a kde zemřeli. Z celé otcovy rodiny přežil válku jen bratranec Walter Hein.

Po komunistickém puči v únoru 1948 se otec rozhodl ve vlasti zůstat, od té doby se ale dle slov pamětnice musel živit „všelijak“. Jestliže těsně po konci války pracoval jako zástupce švédské farmaceutické firmy, od nynějška dělával noční inventury v podnicích. Matka začala pracovat v pekařství. Komunistická strana se snažila rodinu se zahraničním odbojářem z druhé světové války všemožně rozvrátit. Například když se uliční výbor snažil lživě přesvědčit matku, že otec přešel ilegálně přes hranice. „Máma byla úžasná, říkala: ‘Ne, to není pravda.’ A nenechala se chytit. Pochopitelně to pravda nebyla.“ Pro historický kontext je třeba popsat, že uliční výbory byly místní organizace KSČ složené z občanů určité ulice, kteří v duchu komunistického režimu dohlíželi na své spoluobčany. Mohli je udávat a přímo ovlivnit jejich přijetí či nepřijetí ve škole či zaměstnání.

 

Jedinou Židovkou ve třídě

Pro Evu znamenal přesun do Prahy i jinou novou zkušenost - chození do školy nejprve do Klimentské a poté do Truhlářské ulice. Jak destruktivní vliv měla válka na obyvatelstvo, může svědčit i to, že byla ve třídě jedinou Židovkou. Děti se jí kvůli tomu občas posmívaly.

Politickou situaci chápala díky rodičům od útlého věku. Vzpomíná si však, že toužila po pionýrském šátku. „Všichni ho měli, jen já ne. Tak jsem vstoupila do Pionýra, absolvovala jsem ten pionýrský slib, dostala jsem ten kus červeného hadru a přišla jsem s tím domů.“ Matka, která byla vždycky veselá, se ale velmi rozzlobila a šátek pošlapala. Nakonec se domluvily, že tam Eva chodit může.

V roce 1958 složila maturitní zkoušky na tehdejší jedenáctiletce (v té době de facto gymnázium) v Karlíně na Kollárově ulici. Přestože byla humanitně orientovaná, věděla, že kvůli otci tudy cesta nevede. Přihlásila se tedy na Fakultu ekonomického inženýrství, která se později spojila s Fakultou strojní ČVUT. Přijímačky udělala, ale obdržela odpověď, že nevyhověla ostatním podmínkám školy a není přijata. Otec se naštval a začal pátrat. Zjistil, že je za tím opět uliční výbor, zašel na fakultu a na odvolání Evu vzali. Po náročných studiích Eva v roce 1964 promovala jako strojní inženýrka v pražském Karolinu.

 

První manželství a společná láska k horám

Na vysoké škole potkala Eva svého prvního manžela, Ladislava Mlčoucha. Chodili spolu přes celé studium a spolu začali i s horolezectvím. Ladislav patřil k československé horolezecké špičce, reprezentoval a byl tak často mimo domov. Nově objevený koníček pro Evu hodně znamenal: „Měla jsem ráda přírodu a ten až fyzický vztah se skálou. Když někdo říká, že alpská žula, že je to přímo mystické, tak ono jo! Už jenom to složení toho šutru je úžasné. Když člověk vyleze nahoru a má rozhled kolem! A ten vztah lezce se spolulezcem, i to je úžasné!“ A doplňuje, že v horách nehledala samotu: „A takové to symbolické, když člověk vylezl nahoru a podali jsme si tam ruku, to bylo fajn. Jsme tady dva, nebo tři, nebo čtyři.“

V roce 1962 se mladému páru narodila dcera Kateřina. Ladislav jezdil často na reprezentační srazy. V roce 1968 se s kamarádem Petrem Jánošem vypravil do alpského Chamonix s cílem vylézt na Mont Blanc. Plán byl takový, že se Eva společně s horolezeckou partou připojí a že do Francie přijedou na motorkách. Eva měla ale na svém skútru před odjezdem havárii, a když se zotavila z otřesu mozku, vypadalo to, že do Francie dojede vlakem. „Byla jsem pak u kadeřnice, kde měli rozhlas po drátě. A tam jsem slyšela: ‚Už deset dní jsou ve francouzských Alpách nezvěstní dva horolezci,’ a nic dál. A já jako bych úplně věděla, že jsou to tihle dva kluci.“ Pod Ladislavem a Petrem se v Alpách zřejmě utrhla lavina. Ve sněhové bouři neměli šanci. Po druhém dni, co se nevrátili, začalo pátrání helikoptérou, avšak neúspěšné. Jejich těla se nikdy nenašla. Horská tragédie připravila Evu o manžela a otce dcery Kateřiny.

„Je to těžké, protože to je story nějak bez konce. Když se dělají pohřby, kde zajede rakev, tak tím se něco uzavře, ale tady to byl takový pád do vzduchoprázdna a já jsem nevěděla co,“ popisuje jeden z nejtěžších momentů. „Vypořádání bylo pro mě těžké, neukončené.“

Vzpomíná, jak těžké bylo říct o tragédii dceři. Tu zrovna čekal nástup do první třídy. Pamětnice dodává, že společensky se toho pro Kateřinu příliš nezměnilo. Matka s dcerou stále jezdila do hor, stále se stejnou partou kamarádů, kteří ji měli rádi. O rok později, v roce 1969, se s horolezeckou partou do Chamonix sama podívala: „Tam jsme vylezli na Aiguille du Midi, ze které jsme viděli do Mont Blancu.“

 

Totální temno 

Politické uvolnění, které přineslo pražské jaro, vnímala pamětnice skrze kulturu: knihy, tanec charleston a divadla Semafor a Na zábradlí. „Literaturu jsem vždycky sledovala, ale ty hory člověka spolkly.“ V té době pracovala v Tesle Holešovice, kde pracovala v technické kontrole s počítači. Patřila tak k prvním Češkám, které pracovaly s počítačem. Před rokem 1968 do podniku na místo ředitele nastoupil Stanislav Koštel, který přinesl svěží vítr ze stáže v USA. „Byla to velká změna, protože z těch dělnických ředitelů tam najednou přišel pán, který měl oblek, nemluvil sprostě, mluvil hezky česky. A začal tam dělat reformy.“ Když například zjistil, že zaměstnanci ve velkém kradou žárovky, tak každému z nich přidělil krabici druhé jakosti. Krádeže ustaly.

Dramatické dny srpna 1968 prožila pamětnice v Milonicích u Vyškova, u Ladislavových rodičů. V šest ráno ji vzbudila tchyně, dojička krav v JZD, se slovy: „Obsadili nás Rusové!“ Eva chtěla jet do Prahy, za dcerou a rodiči, tchyně a tchán ji však ze strachu nechtěli pustit. Nakonec ji doprovodil tchán, jel s ní vlakem z jihu Moravy až do Prahy, tam ji doprovodil až domů, dal jí pusu a jel zase zpátky. Podzim 1968 byl pro ni obdobím „totálního temna“. I v Tesle udeřila normalizace. Osvětový ředitel v Tesle samozřejmě skončil, místo něj nastoupil dělnický kádr. Evin přímý nadřízený se ji snažil dostat do KSČ, ona to ale odmítla.

Z upálení Jana Palacha cítila podle svých slov hlubokou lítost: „Ne že by si to řešil pro sebe, on to řešil taky pro nás. A to bylo bolavé. Zřejmě všichni vrstevníci, i ti o fous starší, měli pocit možná i viny, že jsme neudělali něco, že jsme si tak žili a lezli po horách. Byla jsem z toho rozbolavělá, opravdu těžce, i z toho pohřbu.“

 

Láska jako hrom

V roce 1973 se podruhé vdala, vzala si kamaráda horolezce, Josefa Vavrouška. Studoval stejnou vysokou školu jako Eva, poznali se ale až na skalách. „Ten vztah tak nějak košatěl a pak z toho byla láska jako hrom.“ Svatbu musela odsouhlasit dcera Kateřina, ta měla Josefa moc ráda a kromě svatby dala svolení i k novému sourozenci. V roce 1974 se manželům narodila dcera Petra. Novomanželé se dohodli, že se Eva bude věnovat víc miminku a Josef Katce, aby neměla starší dcera pocit, že je na vedlejší koleji. S Josefem hodně horolezili, vypravovali se do Dolomitů, Chamonix nebo Julských Alp, ale i na Kavkaz do Sovětského svazu.

Po mateřské dovolené nastoupila do Tesly na generální ředitelství na Karlovo náměstí, kde pracovala se samočinným počítačem Minsk. Tlak kádrů zde byl ale drsný, a proto se brzy přesunula do Generálního ředitelství koncernu Pivovary a Sladovny u pražské Orionky.

Kvůli přátelství se signatářem Charty 77 Jiřím Müllerem se o ně zajímala Státní bezpečnost. „Byla domluva, že Pepa nepodepíše Chartu, ale že bude sbírat materiály, údaje a pracovat, dodávat informace,“ vzpomíná na tuhou normalizaci pamětnice. Josefovou doménou byla kybernetika a životní prostředí, jeho cílem bylo informovat o stavu životního prostředí objektivně, mimo komunistickou propagandu.

 

Josef byl připraven

Během demonstrací takzvaného Palachova týdne v lednu 1989 se pamětnice spolu s dcerami účastnila protestů. Když se pak po 17. listopadu 1989 ustanovilo Občanské fórum, Josef Vavroušek se v něm od počátku angažoval. Eva Vavroušková uvádí, že její muž Josef byl na změnu dobře připraven: „Celou dobu do osmdesátého devátého vymýšlel, studoval a měl těm chartistům maličko za zlé, že neměli nějaký přípravný plán. Vplul do toho jak ryba do vody,“ vzpomíná pamětnice a přitom popisuje fotografii, na které její manžel a budoucí československý prezident Václav Havel sepisují program Občanského fóra.

„Bylo to únavné, protože to nemělo konce, kraje. Málo spali, mohutně se diskutovalo v Činoherním klubu, Laterně Magice. Věděla jsem, že Pepa jel nadoraz,“ vzpomíná Eva na hektické dny konce roku 1989. A připomíná, že vypětí souviselo i s nejistotou celého ‘sametu’: „Mohla tam vběhnout armáda a všechny je postřílet.“

Po pádu komunistického režimu se Josef Vavroušek stal prvním ministrem životního prostředí. Krom jiného navrhoval i reformu OSN, často se přel s premiérem Václavem Klausem. Spoluzaložil také Společnost pro trvale udržitelný život, jež funguje dodnes.

Josef s Petrou se v březnu 1995 vypravili do Parichvostu v Západních Tatrách, nevrátili se ale ve smluvený čas a Eva začala propadat panice. Rozjela se obrovská záchranná akce, do které se angažovalo velké množství dobrovolníků, kamarádů a horolezců, zachránit Josefa s Petrou se však nepodařilo. I druhého manžela Evě vzaly hory, nadto přišla o jednadvacetiletou dceru. Čekaly ji další dva pohřby. Od té doby se v Parichvostu koná každý rok Memorial Josefa a Petry Vavrouškových.

Eva v roce 2002 převzala za svého manžela Medaili za zásluhy I. stupně od prezidenta Václava Havla. Od roku 1996 existuje rovněž Cena Josefa Vavrouška, která oceňuje „činy pro zdravé životní prostředí a udržitelný rozvoj“.

 

Návrat domů

Velký význam měl pro Evu návrat do Jeruzaléma, teď už jako města izraelského. Kamarádka, se kterou jela, ji instruovala: „Vezmi si tmavé brýle, jakmile vylezeš z letadla, tam je úplná záře!“ „Když jsem vylezla z letadla, měla jsem pocit, že tam kleknu jako Jan Pavel II. a políbím zem. To byl návrat domů. Po padesáti čtyřech letech,“ popisuje Eva a vzápětí dodává: „Byl to úžasný zážitek.“

„Nechodím do synagogy, nemodlím se. Ale říkám tomu sounáležitost s ohroženým druhem. Je to ve mně. I když jsem měla maminku původně křesťanku, která konvertovala. Ty židovské kořeny jsou ve mně hlouběji.“ Dnes je hrdá na to, že se oba její vnuci přihlásili do židovské obce a vystudovali Židovské gymnázium.

Eva Vavroušková na závěr svého vyprávění sděluje svůj pohled na život: „Život je jeden, musí se žít a snažit se ho žít dobře a slušně. Přežít se dá všecko, pokud má člověk nějakou naději do budoucna, že další generace by měly žít život lepší než my.“ A dodává ještě: „Je důležité, aby byl mír. Když je válka, tak zlo působí zlo.“