The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Včeláková (* 1926)

• narozena 22. 6. 1926 v Jablonci nad Nisou

• 1938 stěhování do Hradce Králové

• odborná škola pro ženská povolání

• 1943-1945 práce na nádraží v Hradci Králové

• květen 1945 návrat do Jablonce nad Nisou

• aktivní skautka do roku 1948

• 1949 napojení na odbojovou skupinu

• prosinec 1949 zatčena

• červen 1950 odsouzena na šestnáct let

• věznice na Pankráci, Molitorově, Kladně, Pardubicích, Želiezovcích

• červenec 1957 podmínečně propuštěna

• návrat do Jablonce nad Nisou

• zakládající členka KPV Jablonec nad Nisou

Jablonecká patriotka paní Blanka Včeláková na své rodné město nedá dopustit. Jablonec nad Nisou obklopený nádhernou přírodou Jizerských hor musela nedobrovolně opustit dvakrát, pokaždé na sedm let a sedm měsíců. Nejdřív s rodiči utekli z Jablonce po záboru Sudet na podzim roku 1938 a vrátila se s tatínkem a sestrou hned v květnu 1945. Podruhé město opustila na Vánoce roku 1949, kdy ji zatkli a odsoudili na šestnáct let. Z věznic, kterých vystřídala několik, přijela domů do Jablonce až v létě 1957 se slzami v očích.

Skautovali jsme u přehrady

Blanka Včeláková se narodila 22. 6. 1926 v Jablonci nad Nisou v české rodině. Maminka pracovala jako švadlena, otec vystřídal různá zaměstnání, v letech 1935-1938 například stavěl bunkry, které byly součástí systému opevnění hranice. Ve městě s výraznou německou většinou obyvatel chodila Blanka do jediné české školy, která tam existovala. „V Jablonci žilo pět a půl tisíce Čechů a třicet tisíc Němců. Jejich soužití bylo ale až do nástupu Henleina dobré. Potom přišly horší časy.“ Blanka se už před válkou stala členkou skautského oddílu: „Skautovali jsme u přehrady v Jablonci a ještě před zákazem Skauta jsem stihla tábor v Jizerských horách u Prezidentské chaty.“ Skautingu zůstala Blanka Včeláková věrná dodnes, pravidelně chodí na schůzky: „Ale dnes už mě tam musí vozit, jsem už přece jen old skaut.“ 

Do sedmé třídy už Blanka nastoupila v Hradci Králové, odkud oba rodiče pocházeli a kam po záboru Sudet odešli. „Čtyři roky jsem v Hradci brečela, že chci zpátky do Jablonce.“ Otec byl za války poslán na nucené práce do Německa, pracoval v Berlíně v továrně na letecké součástky a posílal domů peníze, „často zabalené do špinavého prádla, ale přece je nikdo nevzal“. Maminka, která byla vážně nemocná, zemřela v roce 1943, Blanka i její sestra se o sebe staraly samy. Po absolvování dvouleté odborné školy pro ženská povolání nastoupila Blanka do práce v kanceláři přednosty stanice na nádraží v Hradci Králové. Tam zůstala dva roky, do května 1945.

Komunisté nám sebrali mládí

Hned, jak to bylo možné, vrátili se s tatínkem a sestrou do Jablonce. „Přijeli jsme do Jablonce 13. května 1945 mezi prvními. Byla to divoká doba, řádily revoluční gardy.“ Vzpomíná si také na pozdější odsun Němců z města v letech 1946-1947: „Němce soustředili do Rýnovic, kde býval koncentrační tábor, a odtamtud je stěhovali do Německa. Někteří tu zůstali a odešli až později. Moc jsem to ale nevnímala, když člověk denně pracuje, nemá tolik času.“ Mnohem osobněji se Blanky dotkl zákaz Junáka a skautingu po roce 1948. „Komunisté nám sebrali naše mládí, proto jsem měla takový vztek. Mně už vadila ta jejich propaganda v roce 1946 před volbami, kdy voliči komunistů jezdili po městě s megafony a vykřikovali: ´Volte komunisty!´“ Podle jejích slov ji právě vztek na komunisty vedl k rozhodnutí něco proti nim podniknout.

Proč mě bijete, když všechno říkám?

Na podzim 1949 se odvážila náhodně oslovit řidiče tramvaje a ukázalo se, že je napojen na skupinu protikomunistických odbojářů. Jako zkoušku spolehlivosti dostala Blanka úkol – měla zjistit, zda na určitých dvou adresách někdo bydlí. Obrátila se na národní výbor, informaci dostala a předala skupině. „Další úkoly jsem nedostala, prý mám ještě čekat. Sešli jsme se ještě asi dvakrát, ale nikoho jsem tam neznala, jen řidiče.“ Do protistátní činnosti se tedy Blanka nestihla zapojit, ale spojení na odbojáře se jí stalo osudným. Na skupinu se brzy přišlo, její členové byli zatčeni a někdo se při výslechu nechal zlomit a Blanku udal. „Třiadvacátého prosince si pro mě přišli do zaměstnání čtyři chlapi. Vzali mě na vyšetřovnu nejdřív v Jablonci a odtamtud do Liberce, do kláštera v Lauferově ulici, kde mě vyslýchali.“ 

Bývalý klášter, kde dnes sídlí liberecká poliklinika, sloužil jako vyšetřovna StB. Blanka na vyšetřování vzpomíná: „Zavřeli mě do kobky. Druhý den mě volali k výslechu. Přiznala jsem samozřejmě, že jsem byla proti nim. Pokračovali ale fackovací metodou. Ohradila jsem se: ´Proč mě bijete, když všechno říkám a nemám co tajit?´“ Protokol, který Blanka Včeláková podepsala, měl pouze jednu stranu, ostatně veškerá její protistátní činnost, za kterou byla odsouzena, spočívala v ověření dvou adres, na další akce již nedošlo. Půl roku po zatčení proběhl v Liberci, ve středisku Lidové sady, soud. „V červnu 1950 začal třídenní monstrproces se sedmadvacetičlennou skupinou, ke které nás přidali. Znala jsem jen toho tramvajáka. Do publika nahnali mladé milicionáře. Dostala jsem šestnáct let za velezradu. Právník, kterého jsem viděla jedinkrát, tvrdil, že kdybych si nestěžovala, že mě při výslechu bili, mohlo to být jen patnáct let.“ Proti rozsudku se Blanka odvolala, za rok proběhlo odvolací řízení, které však trest potvrdilo.

Přátelství a soudržnost pomáhaly

Blanka Včeláková během sedmi let vězení poznala několik věznic – seděla na Pankráci, v Kutné Hoře, v Molitorově a na Kladně, kde pracovala v kovohuti Poldi. Úkolem vězněných tam byla fyzicky náročná práce v tažírně. Mimoto dostávaly i jiné úkoly: „Jednoho dne nám řekli, že půjdeme na noční vykládat vagony. Ve dvojicích jsme vyhazovaly koks z dvousetmetrákového vagonu. Šátek i kabát jsme měly úplně ztuhlé mrazem s deštěm i prachem. O půlnoci jsme dostaly čaj a do rána jsme zase házely lopatou. Ráno nás odvezli do lágru. Milicionář, který nás hlídal, hlásil: ´Velitelko, vagon nesložily, normu nesplnily.´“

O bachařích a hlídačích, často primitivních lidech, kteří sotva dokázali spočítat své vězně, si Blanka myslela své a rozhodně se bránila jakémukoli kontaktu s nimi nad rámec nezbytně nutného styku. Zatímco personálem opovrhovala, s jinými ženami navázala pěkný vztah, i přátelství. Vzpomíná na spoluvězeňkyni, která večer co večer převypravovala díla klasické literatury, nebo na vězeňskou školu. „Vzdělané ženy mnohem hůř snášely fyzicky těžkou práci a dřinu, ale soudržnost a přátelství nám pomáhaly, vzájemně jsme se utěšovaly. Byly jsme spolu, mezi svými, spojeny neštěstím.“ Jedním z největších paradoxů krutých padesátých let bylo pro Blanku to, že se tehdy ve věznicích potkávaly ženy vězněné za války v nacistických koncentračních táborech s Němkami odsouzenými po válce v retribučních procesech. Ty byly většinou v roce 1955 vydány do Německa. „To, že zavřeli mě, nebyla taková urážka jako věznění žen, které poznaly koncentráky, společně s retribučkami.“

V roce 1953 se dostala do nově vzniklé ženské věznice v Pardubicích. „Vezli nás z Pankráce a některé vězeňkyně tvrdily: ´Je to zlé, vezou nás na východ, asi do Ruska.´“ Po eskortě do Pardubic pracovala v kabelovně. Raději než na kabelovnu však vzpomíná na povinné brigády v zemědělství, kterých se vězeňkyně také musely účastnit. „Na nich bylo dobré to, že nám jídlo dodávali družstevníci. Jednou nám připravili švestkové knedlíky. Na každou vyšlo dvacet knedlíků. Už jsem nemohla, ale byly přídavky. Běhala jsem dokola, aby mi slehlo a mohla jsem do sebe dostat ještě ty dva knedlíky navíc.“ Příděly jídla ve věznici neodpovídaly těžké fyzické práci, kterou vězeňkyně vykonávaly, a proto se všemožně snažily vylepšit si menu: „Například chleba s povidly a cibulí, na který se nakapal rybí tuk, který nám předepsala lékařka. Někdy jsme si ho rozpekly na kamnech. Také kroupy s krví, to byla naše strava.“ Jedna ze zkušenějších spoluvězeňkyň Blance radila: „Nepřejídej se, spokoj se s tím, co máš. Nepřidávej si. Pak přijdeš někam, kde bude jídla méně, a budeš mít hlad.“

Během věznění v Pardubicích, v roce 1954, onemocněla Blanka zánětem slepého střeva. Operovali ji ve vězeňské nemocnici na Pankráci. „Operaci dělali jen v lokální anestezii. Samozřejmě to umrtvené nebylo, byla jsem ráda, že jsem bolestí omdlela.“ Po operaci zůstala na Pankráci v rekonvalescenci. Vzpomíná si především na své romské spoluvězeňkyně: „Tehdy tam sedělo hodně Cikánek. Já jsem byla jejich sekretářka. Neuměly číst ani psát, tak jsem jim četla i psala dopisy.“ Po osmi měsících převezli Blanku z Pankráce do věznice ve slovenských Želiezovcích, kde se setkala s několika ženami, které znala z předešlých věznic. V Želiezovcích pracovala opět v zemědělství, na poli a v sušírně tabáku. Také v tamní věznici se setkala s cikánskými spoluvězeňkyněmi: „Jednou za mnou jedna přišla, ani jsem ji moc neznala, abych ji naučila číst. Učily jsme se číst, psát i počítat. To byla jedna z mých největších a nejdojemnějších radostí, když se to naučila.“

Neboj, neutekla jsem, mám na to papír

Po více než sedmi letech vězení se obrátila Blančina sestra na prezidenta republiky se žádostí o milost. „Zápotocký mi ubral osm let. Požádala o to sestra, já jsem jen podepsala.“ 17. 7. 1957 byla Blanka Včeláková podmínečně propuštěna na svobodu. „Večer si nás propuštěné zavolali, musely jsme podepsat, že jdeme domů. Asi v devět večer nás odvezla drezína na nádraží a pak jsme pokračovaly do Nových Zámků. Na cestu jsem dostala pětistovku. Na nádraží, kde jsme čekaly až do půlnoci, jsem měla strašný hlad a žízeň, ale nic k jídlu neměli. Chtěla jsem si dát malé pivo, ale hospodský mě odbyl: ´To som nevidel, päťstokorunáčkou platit malé pivo!´ Tak jsem si ji zase uložila do vypůjčené peněženky.“

Cestovala celou noc a ráno přijela do rodného Jablonce. „Nastoupila jsem do tramvaje, slzy mi tekly proudem, maličký půjčený kapesníček nestačil. Potkala jsem v tramvaji známého, zeptal se: ´Kam jedeš?´ - ´Já se vracím z kriminálu.´ Pak jsem vystoupila z tramvaje, opřela se o stěnu kavárny Corso a točilo se se mnou celé náměstí i s radnicí. “ První cesta nevedla k tatínkovi, protože se bála, aby mu návratem nezpůsobila šok. Zašla raději za paní, se kterou se její otec po maminčině smrti oženil: „Když mě spatřila, hrozně se polekala, tak jsem ji klidnila: ´Mami, neboj se, já jsem neutekla, tady mám na to papír.´“ Pak šla nevlastní maminka domů a Blančina otce šetrně připravila na to, že je dcera zpátky. „Tatínka jsem viděla plakat dvakrát v životě. Poprvé po smrti maminky a podruhé při mém návratu.“

Po propuštění si Blanka našla zaměstnání, pracovala v dělnických profesích, v brusírně kovů, později v prádelně. Za tři roky se seznámila s budoucím manželem a přesně sedm let po propuštění, 17. 7. 1964, se jí narodila dcera. „To byla ta nejšťastnější sedmička nakonec.“ Jablonec pak už nikdy nemusela opustit.