The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vegrichtová (* 1925)

• narozena 3. dubna 1925 v osadě Moldavy Májovka na Volyni v tehdejším Polsku

• rodiče měli velké hospodářství, pole a dobytek

• roku 1939 zažila zábor oblasti Sovětským svazem

• rodina byla označena za kulackou a hrozilo jí odvedení do gulagu

• v letech 1941 až 1944 zažila nacistickou okupaci a teror banderovců

• roku 1947 rodina reemigrovala do Československa

• dostali dům po odsunutých Němcích v Krásných Loučkách u Krnova

• po svatbě s Čechem z Volyně hospodařila v Rusíně na Osoblažsku

• při kolektivizaci zemědělství byli manželé nuceni vstoupit do JZD

• v 70. letech se s mužem přestěhovala do Krnova

„Rusové nás chtěli poslat na Sibiř. Byli jsme pro ně kulaci, nejhorší lidi pod sluncem. Chtěli se nás zbavit a vzít si dům a všechno. Když přišli v roce 1941 Němci, Rusové odtáhli, a to nás zachránilo. Měli jsme být za tři týdny odvedeni. Báli jsme se Rusů, banderovců, kteří loupili a vraždili nevinné lidi, i Němců. Ale když přišli, měli jsme radost,“ vzpomíná rodačka z Volyně Marie Vegrichtová, která se roku 1947 přestěhovala s rodinou do Československa. Do rodné vesnice se už nevrátila. „Zažila jsem tam moc zlých věcí.“

Na velkém hospodářství v Májovce

Marie Vegrichtová, rozená Dolečková, se narodila 3. dubna 1925 v osadě Moldavy Májovka v oblasti Rovna na Volyni. Po polsko-sovětské válce v roce 1921 připadla tato část nynější Ukrajiny Polsku. Východní oblast Volyně zůstala Sovětskému svazu. Mariini rodiče byli Češi, potomci osadníků, kteří na Volyň přišli na pozvání carského Ruska v letech 1868 až 1880. Nabízelo levnou půdu a různé výhody. Z Rakousko-Uherska se tam přestěhovalo kolem 16 tisíc Čechů.

Maminka pamětnice se narodila na Volyni v roce 1900. Roku 1922 si vzala o dvanáct let staršího Antonína Dolečka narozeného v Mirohošti. „Tatínek se ženil pozdě, protože byl osm let na vojně. Tehdy se sloužilo čtyři roky, a protože začala válka, musel na vojně zůstat další čtyři léta,“ vysvětluje. Po svatbě postavil v Májovce nový dům. „Byl to krásný velký dům s hospodářskými budovami. Měli jsme velkou zahradu s různými ovocnými stromy, které tatínek pěstoval i ze semen a pak je štěpil. Bylo to velké hospodářství, polí asi třicet hektarů, hovězí dobytek, koně, prasata, drůbež,“ vzpomíná. Bydleli s nimi i prarodiče, kteří měli svou sednici a kuchyň.

Marie byla prostřední ze tří dcer. Rodiče byli velmi pracovití a šikovní. Na svém hospodářství dřeli od rána do večera a šetřili každou korunu, aby mohli přikoupit další půdu. „Jako děti jsme si musely vystačit samy. Rodiče na nás neměli čas. Vzpomínám si, že jsem si ráda hrála s hadrovými panenkami. Byla jsem slaboučké dítě, ven jsem moc nechodila. Bývalo u nás hodně sněhu a ze zimy jsem měla hrůzu,“ vypráví.

Polské vyučování a cesty do školy

Zvláště v zimě proto chodila do školy s nechutí. „Měli jsme to pár kilometrů pěšky. Přes zimu jsme zkusili jako psi. Jen výjimečně nás tatínek odvezl na voze,“ říká. Ve škole se děti učily v polštině. Asi od čtvrté třídy měly i češtinu. Májovka byla tehdy z části česká a ukrajinská. Děti chodily do jedné školy, ale prý se moc nekamarádily. Vyznání rodina přijala pravoslavné. „Báťuška chodil i do školy,“ vzpomíná.

Více než učení ji bavila práce v hospodářství. Jako malá třeba pomáhala dělat povřísla na svazování snopů. Rodiče sice šetřili, ale dobrého jídla měly děti dost. „Maminka moc dobře vařila. Dělala výborné kynuté knedlíky. Plnila je povidly nebo tvarohem. Někdy do nich dávala maso. Ukrajinci tomu říkali varenyky. Když k nám Ukrajinci chodili na přivýdělek, libovali si, jak se u nás měli dobře. Maminka uvařila třeba jáhlovou kaši a zapekla ji v peci se sušenými švestkami. Polévala to ještě máslem nebo sádlem. Měli jsme na zahradě sušičku ovoce a ty švestky chutnaly moc dobře. Ukrajinci se po tom mohli utlouct. Sami většinou nezahradničili. Neuměli to, anebo byli líní,“ říká.

Příchod Rusů a teror banderovců

Do školy chodila do roku 1939. Tehdy zažila v Májovce poslední posvícení. „Pak přišli Rusové a už nebyly žádné radosti.“ Po vypuknutí 2. světové války připadla polská Volyně Sovětskému svazu. „Pamatuji si, jak Rusáci přicházeli. Šli a šli, byly jich plné silnice. Nevypadali ani jako vojáci, ale spíše jako chudáci nebo pastevci. Koně měli neokované a rozbili jim na těch cestách kopyta. Když potkali nějakého rolníka, sebrali mu jeho koně a dali mu toho svého chudáka. Říkali, že na to mají právo. Brali nám obilí, na našich polích seli a sklízeli. Ale hospodařit moc neuměli, nemysleli na zítřek.“

V domě ale rodina mohla zůstat a živila je hlavně zahrada. Vesnici brzy začali terorizovat i banderovci. „Rusové chodili ve dne, banderovci v noci. A pořád jen brali. Na půdě bylo čisto, protože vzali všechno obilí. Neměli jsme už ani prase, dobytek nám sebrali už Rusové. Když se banderovcům někdo postavil, mohl se rozloučit se životem,“ říká. Banderovci patřili k nacionalistické Ukrajinské povstalecké armádě, která vedla válku za nezávislou Ukrajinu. Vraždili Poláky, Rusy, Židy. Násilí se dopouštěli i na volyňských Češích. „V noci jsme často nespali v baráku. Schovávali jsme se. Několik rodin vyvraždili. I nás chtěli povraždit. Tak si představovali boj za svobodu Ukrajiny.“

Krutá smrt otce a dcery

Krutou smrtí zemřel jeden jejich soused z Májovky jménem Čapek. Když šel ze sousední vesnice s kobylou a hříbětem, dohnal ho Ukrajinec s kobylou. Mládě si prý kobyly spletlo a chytilo se té druhé. Ukrajinec si zvíře odvedl domů. Čapek si pak pro hříbě do sousední vsi zašel, ale v jedné chalupě narazil na tlupu banderovců.

„Radili se zrovna, co budou večer podnikat. Asi se báli, že je prozradí, tak si pak pro něho došli. Když ho odváděli, jeho asi desetiletá dcera se mu pověsila na krk a říkala, ať s těmi bandity nikam nechodí. Jeden z nich ji uhodil pažbou do břicha a pak postřelil. Jeho odvedli do jednoho baráku, na dvoře ho svázali, řezali mu pilou nohy, uřízli mu uši, jazyk, přirození. A dělali si ještě z něho smích jako z pana Ježíše. Nechali ho vykrvácet. Otec a dcera zemřeli v jeden den,“ vypráví. Dolečkovým to později vyprávěl jeden Ukrajinec. „Byli zlí a hodní Ukrajinci. Byly i dobré duše, které nás varovaly, když nám hrozilo nebezpečí, i když to pro ně bylo riskantní,“ zdůrazňuje.

Nejhorší zlo prý dělali bratři Maximovi z ukrajinské části Májovky. Podle pamětnice vyvraždili třeba rodinu Kabátových z obce Martinovka. „Otce oběsili na půdě, matce a dvěma dcerám rozpárali břicha. Dalším dvěma holkám se podařilo utéct. Byli to moc pěkní kluci a takové špinavé věci dělali. Nakonec všichni zahynuli. Němci hodili pár granátů do jejich skrýše, když tam všichni byli. Asi je někdo udal,“ říká.

Rusy vystřídali nacisté

Od roku 1941 byla Volyně okupována německým nacistickým vojskem a Rusové před ním ustoupili. Pro Dolečkovy to byla v tu chvíli záchrana. „Měli jsme být už za tři týdny odvedeni na Sibiř. Tatínek jim předtím dvakrát zaplatil. Potřetí nezaplatil a musel se schovávat. Nechal si narůst dlouhé vousy, aby ho nepoznali. Skrýval se v chaloupce u jednoho chudého Ukrajince a na jiných místech. Domů chodil tajně. Jednou jsem se strašně vyděsila, když jsem ho viděla na zahradě a nepoznala ho. Když přišli Němci, kvetly zrovna šeříky. Maminka natrhala kytici a vítala je. Smála se a plakala. Mysleli jsme si, že se zbláznila. My holky jsme si neuměly představit, co by nás na Sibiři čekalo, ale ona už věděla,“ vypráví Marie.

Na začátku nacistické okupace si zprvu trochu polepšili. Rusové opustili jejich pole. Mohli zase aspoň na čas sít a sklízet, i když museli část úrody odvádět. Strach a teror ale pokračoval. Nacisté se mstili za útoky banderovců na jejich vojáky na ukrajinských civilistech. Dne 13. července 1943 vyvraždili i Český Malín. Upálili nebo postříleli 374 Čechů, z toho 105 dětí. „Měli jsme velký strach, že se to stane i u nás. Banderovci jednou v Májovce zabili dva Němce. Němci přišli, odvedli skupinu hlavně ukrajinských obyvatel na hřbitov, kde si museli vykopat jámy, že je tam rovnou postřílí. České rodiny Markových se jeden místní člověk, který uměl německy, zastal, že jsou nevinní, tak se nad nimi slitovali a propustili je. Jednu Češku zabili. Co se stalo s ostatními, nevím.“

Volyňští Češi se tehdy dobrovolně hlásili do československých jednotek, které v Sovětském svazu formoval pozdější ministr národní obrany a československý prezident Ludvík Svoboda. 1. československá samostatná brigáda dělala na jaře 1944 nábor i v městě Rovno. Přihlásilo se asi dvanáct tisíc volyňských Čechů. Vznikl První československý armádní sbor, který bojoval po boku Rudé armády, přispěl k porážce nacistického Německa a osvobození Československa. „Chlapci z naší vesnice se také dali naverbovat. Chtěli bojovat za vlast. Mnozí padli. Díky tomu Ludvík Svoboda prosadil, abychom se v roce 1947 mohli vrátit do Čech,“ vysvětluje pamětnice.

Z Volyně do Krnova i s koněm a krávou

Na povolení k přesídlení čekali volyňští Češi po skončení války ještě dva roky. Mezitím Sověti kolektivizovali zemědělství. „Když odešli Němci, zase nám vzali pole a založili kolchoz. Nevěděli jsme, co by s námi udělali. Neměli jsme jinou možnost než odejít do Čech, kde jsme měli dostat domy po odsunutých Němcích. Tenkrát jsme ale nevěděli, že tady budou taky zakládat kolchozy,“ říká.

Smlouvu o reemigraci volyňských Čechů uzavřelo Československo se Sovětským svazem v roce 1946. Jejich stěhování začalo na začátku roku 1947 a cílovou stanicí byl nejprve Žatec. Této možnosti využilo několik desítek tisíc volyňských Čechů. Rodina Dolečkových cestovala v roce 1947 i s babičkou. Vystupovali v Krnově. „Jeli jsme trochu později, takové to byly zbytky z naší vesnice, ale třeba i z Chomoutu. Jeli jsme nejprve na vozech do Dubna. Tam bylo nádraží, dál jsme pokračovali vlakem. Mohli jsme si vzít i jednoho koně a krávu. Cestovali jsme v dobytčáku. Cesta trvala tři týdny, ale byli jsme připraveni a přežili jsme to. Pro zvířata jsme měli seno a vodu, pro nás bečku masa. Na Slovensku se o nás už Čechoslováci starali a dávali nám najíst,“ vzpomíná.

Zástupci jednotlivých rodin odjeli hned z nádraží v Krnově vybírat ze zbývajících chalup po Němcích. „Za nás to byla maminka a vybrala hospodářství v Krásných Loučkách u Krnova. Tak jsme se nastěhovali. Tatínek mě a sestru ještě poslal s vozem na nádraží pro jednu skříň, která zůstala ve vlaku. Měla jsem tam vážný úraz. Byly jsme neopatrné, hloupé holky. Vlak začal couvat a zvrátil se na mě vůz i s tou bednou. Záda mě pak hrozně bolela celý život,“ říká Marie.

Zklamání z kolektivního hospodaření

V novém domově se jí zpočátku vůbec nelíbilo. „Byli jsme hrdí na to, že jsme mluvili správnou češtinou, ale tamní lidé mluvili hrozně. Nevěděli ani, jak se řeknou brambory. Říkali kobzole. Naše hospodářství bylo zanedbané a moc tam toho nezůstalo. Před námi tam byla ještě jedna rodina, která nic kloudného neudělala. Rodiče si ale uměli poradit a začali hospodařit.“ V Krásných Loučkách byla Marie s rodiči jen asi rok. Vdala se za Stanislava Vegrichta, který pocházel z volyňské Dembrovky. Do Československa přijel o něco dříve a dostal barák v Rusíně na Osoblažsku, kam se za ním přistěhovala. „Nelíbilo se mi tam ani trochu, ale všechno jsme si předělali. Nakonec jsme tam byli čtyřiadvacet roků.“

Velkým zklamáním pro ni bylo, že se v Československu zakládala po vzoru Sovětského svazu kolektivní zemědělská družstva. S manželem hospodařili asi na třinácti hektarech. „Hned jsme zase museli odvádět vajíčka, maso, mléko. Když se v Rusíně zakládalo družstvo, nechtěla jsem tam ani za nic. Ale podřídili jsme se. Šlo by to možná celkem dobře i v JZD, ale byli tam moc velcí chytráci, kteří uměli jen krást. Dělat se jim nechtělo,“ zlobí se. V JZD pak oba také pracovali. Stanislav jezdil s traktorem a dělal rostlináře, Marie pracovala na poli a v kravínech. Vstoupit do KSČ odmítli.

Postupně se jim narodily tři dcery. „Maminka si dělala legraci, že kluk bude až ten jedenáctý. Měli jsme to v rodině,“ říká s úsměvem. O čtvrt století později se kvůli manželově srdeční chorobě přestěhovali do Krnova. Marie pracovala v kantýně na pile a potom v pekárně. „Každou práci jsem si nakonec oblíbila, i když byla jakkoli těžká. A manžel to měl taky tak. V tom jsme si moc rozuměli. Byli jsme pracovití a vydělali jsme si,“ shrnuje.

Na rodnou vesnici stále vzpomíná. „Jsem v duchu pořád v Májovce, i když tady je všechno lepší. Myslím na tatínka, jak tam dřel a nebylo to nakonec k ničemu. Na zlo, jaké dělali banderovci, nikdy nezapomenu. Můj manžel říkával, že jsme se narodili na nejhorší planetě.“