„Já to nevěděl! Pak jsem ráno vstával před pátou hodinou, v pět hodin jsem vycházel z domu, byl jsem zvyklej chodit pěšky, ale tentokrát jsem se nějak zdržel, tak jsem jel autobusem, a řikaj: »Obsadili nás Rusové. Na Václaváku se střílí.« Dojeli jsme na ten Václavák, to ještě furt šlo, a tam byl bordel. Tam všude opravdu kanony a kulomety rozestavěný. No a tak jsem to jen tak uhlídal a koukal jsem tou Mezibranskou k nám tam. No a sedím u otevřenýho okna a najednou slyším ten klapot a někdo říká: »Jedou na rozhlas!« Tak jsme všeho nechali a letěli jsme k tomu rozhlasu, a opravdu jeli na rozhlas. A teď tam už hořel ten tank, ale ten si to udělal sám! Poněvadž jak manévroval, tak porazil sloup od tramvajový troleje, trolej mu spadla na barel s benzinem a ten začal hořet. Zkrat propálil ten kotel a vybouchlo to. Takže to nikdo nezpůsobil, to si udělal ten chlap sám. Ale bylo napětí teda hrozný. Tam bylo nacpáno lidí, u toho rozhlasu! A ty chlapi furt jenom na těch tancích seděli s těma samopalama a furt s tim manipulovali a já jsem řikal těm klukum: »Neblbněte, dyť to nestojí za to, stejně prd uděláte a postřílej vás.« Oni bez ohledu stříleli.“
„Tak jsme vyrazili (pan Vejdělek s manželkou těsně před porodem a dcerou Květou, již trápil černý kašel, se vydali z Ostravy do Prahy; manželka si podle stahů spočítala, že cestu vlakem do Prahy by měla vydržet) a já v Olomouci říkám: »Hele, přerušíme jízdu.« A manželka: «Ne, já to vydržim.« Dojeli jsme teda až do Prahy a ona říká: »Já nemůžu vstát. Musí pro mě někdo přijet s nosítkama.« Tak jsem vylít z toho rychlíku a vidim chlapy s vozejkem, co jezdili po nádraží. No a oni řikali: »Tak ji posadíme tady na kufr na vozejk.« Tak jsme ji tři museli vynášet z toho vlaku, poněvadž ona nemohla chodit, prostě, poněvadž už měla hlavičku pomalu venku. No a tak jsme ji vyvezli až před nádraží a já tam zatim splašil naše. Ti s autem na dřevoplyn přijeli nám naproti a čekali venku, poněvadž nevěděli přesně, kdy přijedeme. Řikám: »Rovnou do porodnice.« Tak jsme jeli nahoru do porodnice. Tak jsem vlítnul do vrátnice, řikám: »Rychle, nosítka!« A takový dva chlapi jak hora: »Ále, nosítka... Vezmem ji každej z jedný strany a pude to.« Tak ji vzali každej z jedný strany, ale ono to nešlo, tak pak přece jenom souhlasili s nosítkama. A jak ji položili, povolila a bylo to venku. Druhý děcko na světě. Eva.“
„A pak jsem zažil v Ostravě ještě jednu věc, v Bohumíně, měnovou reformu. V železárnách začali stávkovat. Poněvadž asi dva dni předtim byl tam Zápotockej, Tonda, kterej prohlásil rezolutně, že žádná měnová reforma nebude. A za dva dni byla. Takže řekli – copak tohle je nějaká slušnost, tohleto dělat? Ale než bys řek švec, tak tam bylo vojsko, v tom Bohumíně. Vojsko, obšlehlej závod, samej kvér, samej kulomet. Ten první den bylo nějaký shromáždění na náměstí v Bohumíně, tam byla socha Masarykova, tak byl obviněnej Masaryk, že zapříčinil to vzbouření nějaký, obklíčili to náměstí a vybírali si lidi, který odváželi pak do basy. A poněvadž potřebovali lidi, aby dělali, tak těch dělníků si moc nevšímali. A když ale ráno přišli na směnu a odmítli dělat, tak najednou se objevili vojáci ve fabrice s kulometama a proti jednotlivejm bránám do těch provozů postavili kulomet – a budete dělat! Tak se dělalo. V poledne tam byl chlap z ministerstva a už vyznamenával jednotlivý, to byli Slováci samý, ty vojáci, z nějaký školy důstojnický, a oni tenkrát fůru lidí odvezli. No já jsem tam byl na oddělení výstavby, poněvadž se stavěl novej závod v těch železárnách. To byly Hahnovy železárny, to byla jedna vysoká pec. Ale ta už byla mimo provoz. A taky jsme postavili teplárnu a tu jsem já projektoval s Energoprojektem dohromady. A tim jsem se dostal do Bohumína.“
„Tam k nám do Vamberka jezdilo hradecký gestapo pravidelně, poněvadž sháněli žrádlo pro rodiny. Na tý Zdobnici byl velikej mlejn, kde bylo možno, kdyžs měl obilí, tak ti ho vyměnil za mouku. A velmi solidně. Za metrák obilí jsi dostal já nevim kolik kilo mouky a ještě nějakej šrot, pro husy šišky a takový věci. A chlap musel taky zásobit ty gestapáky a já jsem tam několikrát u něj byl a on řikal vždycky: »Hochu, kdybys věděl, co touhle místností proteklo chlastu, tak by ses utopil v tom!« No a totéž se opakovalo u nás ve fabrice. Vždycky když byla poblitá a pochcaná celá vrátnice, tak jsme věděli – á, gestapo tady bylo. Poněvadž nahoře nad vrátnicí byly místnosti, kde se mohlo v klidu nerušeně skotačit, a když přijelo gestapo, tak vždycky tam byli.“
„Těsně před válkou najednou přišli montéři, začli stavět sloupy po vesnici, natahovat dráty a ještě před válkou byla poprvé rozsvícená elektrika, ve čtrnáctym roce. No jo, ale sotva to začalo, tak začali omezovat výrobu elektriky, poněvadž nebylo uhlí, takže se každej den vypínala jedna fáze. Čili místo tří fází byly jenom dvě fáze. Takže motory nemohly běhat. A lidi na to hned přišli a každej měl připravenej žebřík u sloupu a zkoušel, která fáze běží, a podle toho si připojoval domovní přípojku, takže se svítilo... Protože neběžely motory, byly postiženi nejvíc řemeslníci. Nejdřív se natáhly měděný lana, ale najednou začaly mizet a natahovaly se železný dráty. A to byla pohroma, poněvadž měď šla na ty kroužky na granáty, to všecko šlo do armády. Takže všecky ty lana byly železný. To byl pak ohromnej pokrok, když se začlo to železo vyměňovat za aluminium, za hliníko-ocel. Jádro bylo ocelový a obal hliníkovej. Takže to přeci jen daleko líp vodilo než jen to železo. To železo bylo neštěstí.“
Prokop Vejdělek se narodil 12. prosince 1909 v Zásmukách v učitelské rodině. V dětství se rodina několikrát stěhovala za prací. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Pamatuje konec císařství a podrobně vzpomíná na 1. republiku. Dvakrát viděl osobně T. G. Masaryka. V 30. letech žil v Ostravě, na konci 1. republiky pracoval na Slovensku, za války ve Vamberku. Byl povolán do obou mobilizací a byl i svědkem demonstrací proti měnové reformě v Bohumíně v roce 1953. Po návratu do Prahy pracoval v Hutním projektu, zažil události v centru Prahy během okupace roku 1968.
