„V pátek, to už je divadlo. A tam teď přijíždí, dodneška pamatuju, Brabec, herec majora Zeman, přijíždí mi dělat revoluci. Opět sedím v divadle s Milošem Fryšem takhle vedle a opět ten Miloš povídá: ,Ty vole, major Zeman, já jdu.‘ Celá ta absurdita toho, že tam postaví toho Brabce, kterej teda možná nebyl tak úplně zlej člověk, ale byl tak profáklej. Já dneska si na to vzpomenu, že třeba i ten člověk neměl soudnost a neřekl: ,Prosím vás, já tam nemůžu jezdit.‘ Tak tam byl on. A tam se všichni radovali, že ÚV podal tu demisi, tak tam tancovali všichni. Takže jsme to oslavili s majorem Zemanem.“ – „Vy jste ho viděli, toho Brabce, mluvil tam?“ – „Mluvil, on si tam vzal slovo, ještě vím, že tam řekl: ‚Když jsem hrál majora Zemana, tak jste mě všude zvali – a teď mě nechcete.‘ Tak to tam bylo. Byl tam major Zeman, vím, že tam byl současnej trenér reprezentace Ivan Hašek, ten fotbalista, a takoví lidi tam jako byli, herci a tak.“
„Tam jsem najednou dostal pozvánku, už jako poštou jsem dostal předvolání k výslechu. To bylo někdy v únoru. Tam už byli ostřejší, protože teď už si to pospojovali, předtím ještě byli takoví mírnější, tady už byli daleko ostřejší. Chtěli vědět pochopitelně – ta petice se tam dostala během chvilky, protože někdo ji nechal v hospodě, a bylo tam mé jméno – chtěli vědět, kdo mi to dal, kdo to přinesl a tak dále. A tam jsem skutečně šel tehdy vyzbrojenej právě od toho Miloše Fryše tím paragrafem, že nemám vypovídat. Ale oni mě tehdy... To se pamatuju, že opravdu to byl takovej možná jeden z mých nejošklivějších zážitků životních, že mě to psychicky hodně sebralo. Skutečně tam byl jeden takovej hodnější a jeden přísnější – to tak trochu fungovalo – a oni tak kolem mě krouží, já jim furt říkal, že nebudu nic vypovídat – a pak najednou oni zjistili, že jsem... Oni hledali moje slabé místo. A našli ho. Začali, že tam zavolají otce, já se strašně vyděsil, protože jsem se bál, protože jsem věděl, jaký otec byl. Bál jsem se, že tam řekne ty lidi, s kým kamarádím anebo kdo je na těch peticích a tak. Najednou jsem se strašně lekl, že toho otce, když tam dostanou, tak jsem si říkal, že ten se z toho tady úplně podělá.“
„Byla tam [v Příbrami] velká ideologie, byl tam velký strach. Bylo to ale ještě spojený i s tím konzumem, že lidi ještě měli pocit, že jsou vlastně něco jako trošku lepšího, že mají lepší zboží, že, se tam vozilo na hornický dny. A já jsem to ve své podstatě, když jsem pak začal dorůstat, tak jsem to nesnášel. Už kolem puberty jsem začal bejt na takový ten kult hornictví [alergický]. Tak jsem nějak cítil, jak je to strašně falešný. Možná i díky tomu dědečkovi, který mi hodně věcí vysvětlil. Otec taky jako nebyl... Ale nemluvilo se o tom. Třeba já jsem o těch lágrech vůbec nevěděl.“
Pavel Veleman se narodil 7. března 1967 v Příbrami Jitce a Pavlovi Velemanovým. Matka učila na místní základní škole, otec pracoval v tamních uranových dolech (nejprve jako horník, později jako řidič). Ve škole prožíval šikanu kvůli vadě řeči. Po ukončení základní školy nastoupil na kuchařské učiliště ve Vysoké Peci. Po vyučení působil v různých stravovacích zařízeních, později byl kuchařem v závodní jídelně v čenkovických strojírnách. Kvůli protirežimním řečem ho vyslýchala Státní bezpečnost (StB). V únoru 1989 ho vyšetřovali kvůli účasti na jedné z demonstrací během Palachova týdne a podpisu petice za propuštění Ivana Martina Jirouse. Po sametové revoluci si doplnil maturitní vzdělání. V letech 2000–2004 absolvoval vyšší odbornou školu sociálně právní. Poté působil téměř dvě dekády na sociálním odboru městské části Praha 10. V roce 2023 se stal sociálním pracovníkem roku. V roce 2024 žil v Praze.
