The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Velímská (* 1929)

• rozená Drozdová, narodila se 30. dubna 1929 v Ostravě

• do roku 1938 žila v Karlových Varech, odkud byli vystěhováni do Prahy

• po válce se vrátili do Karlových Varů

• s bratrem si zařídili papírnictví, které jim po únoru 1948 komunisté bez náhrady sebrali

• bratr musel narukovat k PTP, kde v dolech pracoval čtyři roky

• v roce 1949 se pamětnice provdala za divadelního režiséra Radovana Kalinu

• v roce 1964 se rozvedla, usadila se v Praze

• pracovala ve Strojimportu a legálně si přivydělávala pronajímáním pokoje zahraničním návštěvníkům

• StB ji přesvědčovala ke spolupráci, kterou Zdeňka opakovaně odmítla

• byla třikrát vdaná, vychovala syna Pavla

V Karlových Varech se k nám před válkou Němci chovali slušně

Zdeňka Velímská, rozená Drozdová, se narodila 30. dubna 1929 v Ostravě. Její otec Josef Drozd se vrátil po první světové válce z ruských legií s podlomeným zdravím a po vleklých hospitalizacích zemřel v nemocnici v Karlových Varech.

Zůstala po něm žena Ludmila a tři malé děti. Zdeňce bylo tehdy pět let.

„Maminka za tatínkem do Karlových Varů často jezdila a líbilo se jí tam. Proto se po jeho smrti rozhodla, že se tam z Ostravy přestěhujeme. Vzali jsme tam s sebou ještě strýce, který s námi bydlel, a babičku, pro kterou maminka našla podnájem kousek od nás. Bydleli jsme v Ondřejské ulici,“ vzpomíná Zdeňka.

Její maminka, jakožto vdova po legionáři, měla nárok na trafiku a také ji v Karlových Varech dostala. V obchodě prodával strýc a rodinu Drozdových zabezpečil natolik, že si maminka mohla dovolit i německy mluvící hospodyně – to aby se děti naučily německy.

„V Karlových Varech se nám před válkou žilo dobře. Maminka nás brala v neděli na výlety, v restauracích vyhrávala hudba. S Němci jsme se nestýkali, ale nikdy se k nám nechovali špatně,“ vzpomíná Zdeňka.

1938: zábor pohraničí a stěhování do Prahy

V roce 1938, krátce po mnichovské dohodě na konci září 1938, Hitler zabral pohraniční oblasti. Čeští obyvatelé se museli vystěhovat, nebo přijmout podmínky, které jim Němci nadiktovali. „Maminka měla na vybranou. Ale české školy měly být zavřené, takže bychom museli chodit do německé. Také jsme mohli přijmout německé občanství, ale to maminka nechtěla. Byli jsme jedni z posledních, kteří z Karlových Varů odjeli, jen s pár kufry. Pro maminku to muselo být těžké, odcházet se třemi dětmi do neznáma,“ vypráví pamětnice. Vzpomíná, že vlaky už nejezdily a oni odjížděli i se strýcem (babička zemřela v roce 1937) a s několika rodinami v uzavřeném vojenském voze do Prahy, kde je přechodně ubytovali v tělocvičně v Tyršově domě.

Ludmila Drozdová se chtěla o děti postarat co nejlépe, a tak, než sehnala bydlení, dala je do internátních škol. Během půl roku našla a připravila byt v Ostrovní ulici, poblíž Národního divadla, a děti už se vrátily do nového domova. Do školy chodily v místě bydliště. Nedaleko domu si také maminka zařídila nový obchod – tentokrát papírnictví, které opět vedl strýc.

Švagr se nikdy nenašel

V novém bytě ale bydleli pouze dva roky. Dům totiž patřil židovské rodině a zabrali ho Němci. Drozdovi se přestěhovali na Prahu 6 do bytové vilky. Zdeňka chodila do gymnázia.

„Život během protektorátu byl velmi tvrdý, všeho bylo málo. Pomohl nám strýc, který byl zaměstnaný na pracovním úřadě. Občas přinesl domů čerstvé pečivo od zaměstnanců, kterým našel práci v pekárně. Měli jsme také králíky. Hlady jsme sice vyloženě netrpěli, ale někdy nám maminka rozdělila svoji porci. Bratr byl ve vývinu, takže ten by jedl pořád,“ vzpomíná Zdeňka.

Válku rodina přečkala relativně beze ztrát, avšak na jejím konci, během Pražského povstání, prožila tragédii, když Zdenčina starší sestra přišla o svého manžela. Byla čerstvě vdaná a měla ani ne ročního syna. „Vzala si svého spolužáka. Ten šel s partou študáků do ulic na barikády a na dejvické nádraží, kde to bylo velice nebezpečné. Bohužel žádný z těch mladých mužů se už nevrátil. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Sestra musela jít ohledávat mrtvé, ale manžel se nenašel. Byly různé dohady, že byli odvlečeni ven nebo že je Němci svlékli a vzali si jejich civil, aby se zachránili. Nějaké poslední stopy směřovaly do kasáren u Prašného mostu. Hledali je pak po celém Německu, rozhlasem, ale po dvou letech byl švagr prohlášen za mrtvého,“ vypráví Zdeňka.

1948: Komunisti nám vzali všechno

Po válce, někdy v roce 1946, se Zdeňka s maminkou a bratrem vrátili do Karlových Varů. Nastěhovali se do bytu po odsunutých Němcích.

„Maminka našla byt ve vile Tizian. Byl to hezký byt, ale bylo to po Němcích, takže jsme ani moc našeho nábytku nestěhovali. Bylo to už zabydlené a nebylo to příjemné. Ale muselo se to tak stát. Nedalo se nic dělat,“ říká pamětnice.

Matka si opět zařídila trafiku. Tentokrát se jí ujala Zdeňka s bratrem, který zároveň studoval vysokou ekonomickou školu. Do roku 1948 měli krásný, pestrý život. Obchod jen kvetl a volný čas trávili s přáteli, tenisem a zábavou. Po únoru 1948, kdy komunisté převzali moc a spravedlnost do svých rukou, se však nestačili divit. Dobré časy skončily.

„Všechno nám vzali. Vyloženě vzali. Z obchodu jsme museli odejít a nechat tam všechno, jak to tam bylo – se zbožím, se zařízením, se vším všudy. Rozšiřovali jsme sortiment, měli jsme třeba i dárkové předměty, pohledy, losy a všechno. Byl to už dost velký obchod a měli jsme výborné výdělky. Byli jsme takoví aktivní mladí lidé a žilo se nám dobře. Měli jsme také auto, kterým jsme vozili zboží z Prahy. Jenže bratra si zavolali, aby s autem přijel na národní výbor. Myslel si, že potřebují jen nějaké údaje o autě, ale on se vrátil pěšky. Prostě si ho nechali a odmítli mu ho vydat. Takovým způsobem se zmocnili všeho, co jsme měli. Žasli jsme, jak je to vůbec možné. Bylo to nepochopitelné, odvolání nebylo možné,“ vzpomíná Zdeňka.

Bratr dřel „za trest“ čtyři roky u PTP

V roce 1949 se pamětnice provdala za režiséra karlovarského divadla Radovana Kalinu. Jejího bratra, jakožto bývalého živnostníka, a tedy politicky nespolehlivého občana druhé kategorie, povolali na vojnu k PTP (Pomocným technickým praporům). Znamenalo to, že místo dvou let povinné vojenské služby si odkroutil čtyři roky dřiny v dolech a na různých dalších pracovištích.

„To byla další katastrofa, protože jsme o něj měli veliký strach. Pracovali v dolech a každou chvíli někde jinde. Maminka zkoušela všechny možné páky, stejně jako můj manžel, který sám byl u komunistů, a nemohl pochopit, za co mého bráchu takto potrestali. Domníval se, že je to omyl nebo že to musejí na ministerstvu nějak zdůvodnit,“ vypráví Zdeňka. Vzpomíná, že její muž Radovan psal různá odvolání na ministerstvo, žádal vysvětlení, ale místo adekvátní odpovědi to odnesl opět jen bratr, a to tím, že mu na tři měsíce zastavili plat a dřel zadarmo.

Spolupráce s StB pro mě nepřipadala v úvahu

Zdeňka žila se svou rodinou nějaký čas v Karlových Varech, pak v Jihlavě a Olomouci, kde dostal manžel angažmá v divadlech. Nakonec zakotvili v Praze, kde se chtěl Radovan Kalina dostat k filmu. V roce 1964 se ale manželé rozvedli.

Po rozvodu se pamětnice ocitla v těžké situaci. Podle jejího vyprávění si manžel z bytu ve Zborovské ulici odnesl veškeré vybavení a ona i s dospívajícím synem Pavlem musela začínat od nuly. Pracovala ve Strojimportu, a aby se znovu postavila na nohy, začala legálně, přes Čedok, pronajímat jeden ze tří pokojů. Cestovní kancelář Čedok jí sjednávala hosty, většinou ze zahraničí, a přes kancelář také probíhala platba. Její styk s cizinci však brzy zaujal Státní bezpečnost.

„Nabízeli mi spolupráci, členství v komunistické straně a že mi zajistí ještě lepší zákazníky, ještě víc vydělám a tak dále. Já jsem se jim snažila vysvětlit, že to nepřichází v úvahu. Ani bych víc cizinců nestačila ubytovávat. Byla jsem sama, zaměstnaná a ještě jsem připravovala pokoj pro hosty. Říkala jsem jim, že víc nepotřebuji a že mi to stačí, že na to nemám čas. Oni mě přemlouvali, že kdybych s nimi někam šla, na večeři nebo tak, že bych se všelicos dozvěděla. Ale pro mě to nepřipadalo v úvahu. Oni na to, že si to mám ještě promyslet. Přišli za mnou do Strojimportu ještě dvakrát, ale vždycky jsem jim to odmítla,“ vypráví Zdeňka. Zpočátku se obávala, že když spolupráci odmítne, StB se jí začne mstít a znepříjemňovat jí život. Například tím, že syn, který studoval gymnázium, nedostuduje nebo se nedostane na vysokou školu. Žádný postih se ale nekonal. Syn bez problémů vystudoval medicínu.

Rok 1989 byl z těch nejšťastnějších

„Díky pronájmu se nám začalo žít dobře. Mohli jsme začít cestovat do východních států a třeba si koupit barevnou televizi,“ vzpomíná Zdeňka. Srpnovou okupaci 1968 prožila především ve strachu o syna, který si prý nedal říct a trávil celé dny v ulicích plných sovětských tanků. Možná jí to připomnělo ztrátu švagra během Pražského povstání v květnu 1945.

Listopad 1989 už ale sama prožila na demonstracích, kterých se účastnila již před 17. listopadem. Toto období, kdy starý režim umíral, považuje za nejšťastnější. Tehdy už byla v důchodu. Po rozvodu se ještě dvakrát vdala.

„Byla bych ráda, kdyby dnešní mladí lidé měli zájem o dobu, kterou jsme prožívali, a snažili se o ní co nejvíce dozvědět, aby si uchovali svobodu a demokracii,“ uzavírá své vyprávění Zdeňka Velímská.