The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Velínská (* 1935)

• narodila se 6. září 1935 v Jičíně

• otec, mlynář Josef Pekař, provozoval od roku 1930 mlýn v Lejkově na Mělnicku

• za války byl otec nacisty dvakrát vězněn za mletí načerno

• byl zapojen do odboje a zásoboval partyzány

• 9. května 1945 rodina prožila nálet letadel Rudé armády

• v listopadu 1947 otec lejkovský mlýn koupil

• po únorovém převratu komunisté mlýn zestátnili

• označili je za kulaky, sledovala je policie

• v roce 1951 byl otec znovu vězněn

• Věra pracovala v administrativě

• po sametové revoluci mlýn zrestituovali v desolátním stavu

• v roce 2003 ho prodali soukromému majiteli

Vzpomínky Věry Velínské se váží nejvíce k druhé světové válce. K době, kdy se ocitl její otec ve vězení za neoprávněné mletí v jejich mlýně a za pomoc partyzánům. Vězněn byl i v období tvrdého komunismu, v padesátých letech. I když na konci války roku 1945 rodina Velínských ubytovávala procházející sovětská vojska, po roce 1948 nad Sovětským svazem i komunismem zlomila Věra hůl. I proto, že byli jako vyšší střední třída po celou dobu komunistického režimu perzekvováni všichni členové její rodiny.

Musím si uvědomit, čí jsem dcera

Příběh Věry Velínské začíná 6. září 1935, kdy se narodila jako třetí dítě do mlynářské rodiny Pekařů, která pocházela z Oštovic u Sobotky, a již předchozí generace se věnovaly mlynářskému řemeslu. Své rané dětství strávila Věra v malé obci na Mělnicku, v Byšicích. První čtyři stupně základní školy vystudovala v nedalekých Liblicích, které v pátém ročníku vystřídala za školu v Byšicích. Ani zde ale nesetrvala dlouho, jelikož se dostala na gymnázium v Jičíně. Jenže pak „Nejedlý udělal novou reformu školství, jednotnou školu. Abychom se náhodou my z gymplu nevyvyšovali nad dělnickou třídu. Musela jsem se vrátit zpátky – tehdy se říkalo – do měšťanské školy.“ Osmou a devátou třídu tak Věra odchodila opět v Byšicích.

Léta základního vzdělání prožila pamětnice z velké části za druhé světové války. Když nastal čas vybrat si zaměření středního vzdělání, v Čechách byl již nastolen komunismus. „Což byl problém, protože jsem vyrůstala v nejhorších letech komunismu, kdy považovali všechny lidi, kteří nebyli zrovna dělnického původu, za nepřátele socialismu. Tak jsem se těžko dostávala do školy. Mně například poradil pan – nebo soudruh – že nemá cenu, abych si dávala nějakou přihlášku do školy, že si musím uvědomit, čí jsem dcera.“ Nakonec se nicméně Věra přeci jen dostala na obchodní akademii v Mělníku. „Vybrala jsem si školu – ne podle svého – ale podle toho, kde bylo nejméně uchazečů. Tak, asi náhodou nebo že tam byli rozumní profesoři, jsem se dostala na obchodní akademii.“

Po maturitě dostala Věra Velínská umístěnku do Ústí nad Labem. Následně pracovala v Liblicích a v Praze v oblasti účetnictví, například v Akademii věd. Její poslední prací, v níž zůstala jako účetní až do svého důchodu, byla firma Geoindustria, která se zabývala geologickým průzkumem se specializací na vyhledávání a vyhodnocování surovinových ložisek pro budoucí těžbu. Studijní a pracovní život Věry by se mohl zdát klidný, ten osobní byl však následkem dějinných událostí mnohem bouřlivější.

Na krátkých vlnách

Věra Velínská zažila dvojí uvěznění svého otce: nejprve za druhé světové války a později za komunismu. Za války byl otec uvězněn okolo roku 1942, jelikož mlel načerno ve svém mlýnu Lejkov, ležícím mezi Byšicemi a Liblicemi, a své zásoby poskytoval odbojářům. Nejprve se ocitl ve věznici v Boleslavi, následně v Jičíně a nakonec na Pankráci. „Bez tatínka jsme to zvládali špatně,“ vzpomíná pamětnice. Nakonec se otec však vrátil a v boji proti nacistickým německým vojskům na území Čech za druhé světové války pokračoval i nadále, když ukrýval a vozil zbraně nedaleko ukrytým partyzánům.

Rodina během druhé světové války pod hrozbou trestu také poslouchala londýnské vysílání. „Nedalo se to poslouchat vždycky, musely tam být vložené nějaké krátké vlny, která všechna ta rádia, která se prodávala, nesměla mít. Jenže my měli známého elektrikáře, pana Tesaře z Liblic, a ten nám to vždycky v tom rozhlase narafičil. Tak jsme poslouchali každej večír – nebo tak nějak – Londýn.“ Když během jednoho takového poslouchání vrazilo k rodině Velínských gestapo, pan Tesař vytrhal dráty, vyhodil je oknem a příslušníkům gestapa oznámil, že přijímač opravuje. Tak uchránil sebe i všechny ostatní před jistým uvězněním.

Nebezpečí prozrazení takové podvratné činnosti hrozilo i ze strany jednoho ze zaměstnanců mlýna Věřina otce, který tam byl nasazen, aby otce hlídal. „Ale on ho většinou opil, takže mu to bylo jedno,“ vzpomíná pamětnice na způsoby, jakými se riziko prozrazení obcházelo.

Zjistili jsme, že po nás střílí

I na  konci druhé světové války byla rodina Velínských nápomocná. Ubytovala u sebe některé vojáky Rudé armády. Pamětnice vzpomíná především na Sašu a Pašu. „U nás byla zaměstnaná nějaká služka, Božena, myslím, Nepomucká z Tišic. A ta se jim hrozně líbila. A oni se kvůli tomu stříleli. Normálně prostříleli strop. Protože ten Saša byl nějaký prudký. Hádali se kvůli ní. A vytáhl na něj revolver. Oni mu nějak srazili ruku, takže to šlo do stropu,“ vypráví. Pamětnice dále vzpomíná také na událost, kdy se převrhlo auto s několika vojáky a dva z nich zemřeli. Jiná část vojska Velínským pro změnu vzala – přes válku pečlivě ukrytý – osobní automobil a rozbila jej na kusy tak, že jej už nebylo možné spravit. Jindy vesnicí procházely kolony vojáků, kterým rodina pro změnu poskytovala stravu.

S koncem druhé světové války v Byšicích jsou spojeny také nálety na tuto obec  9. května 1945. „Taky jsme takhle koukali devátého, kam letí ty rybičky stříbrný. A najednou letěly poněkud hodně níž. A zjistili jsme, že se chvěje tráva a padá listí ze stromů. A zjistili jsme, že po nás střílí,“ vzpomíná. To měl být konec těžkých časů a rodina očekávala, že už je čeká jen klidný život.

Po roce 1948

Už tři roky po válce, v únoru 1948, však nastal státní komunistický převrat. Věřin otec byl označen za kulaka, tedy příslušníka střední nebo vyšší bohatší třídy rolníků. Toto označení se neslo s členy celé rodiny až do roku 1989, a ztěžovalo jim možnost studia i práce, jelikož se taková příslušnost uváděla ve všech tehdejších posudcích na školy i do zaměstnání.

Otec Věry byl podruhé uvězněn v padesátých letech, v době tvrdého komunismu. „To si pamatuju, jak byl zbědovaný za tu dobu, kdy tam byl,“ vzpomíná pamětnice na uvěznění svého otce na Mělnicku. Díky dobré práci jeho právníka zde však nezůstal dlouho a už po třech měsících se mohl vrátit domů.

Rodině byl v rámci kolektivizace sebrán mlýn a předán do rukou JZD (Jednotné zemědělské družstvo). Otec pamětnice, vyznamenaný hrdina z první světové války (kde bojoval v Dolomitech v Itálii), a vyučený mlynář, tak musel pracovat v jiných zestátněných mlýnech. Zaměstnání našel také v Elektrárně Mělník, na stavbě pro Škodu Mladá Boleslav, v Geoindustrii jako vrátný a od roku 1964 ve svém mlýně. Důchodu se nedočkal a zemřel roku 1987, matka Věry o pět let dříve, tedy roku 1982.

Hlavní je hlídat si svobodu

V roce 1956 se Věra vdala a s manželem, dcerou a synem žila v Tišicích až do roku 1964, kdy se přestěhovala zpět k rodičům do Byšic do domu, kde přebývá dodnes. Brzy ovdověla. Byla členkou Sokola.

Z následných let vzpomíná pamětnice na 21. srpen 1968, tedy den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tehdy dojížděla do práce do Geoindustrie. „Ráno se probudím, letím na vlak, pustila jsem si rádio. Říkala jsem si: ‚Co blbnou. To je nějaká hra?‘ Neměla jsem čas o tom přemýšlet, zavřela jsem rádio a letím do práce. A v práci strašný poprask, co se děje. Tak jsem byla pochopitelně velmi překvapená, co se děje, aby nebyla zase válka,“ vzpomíná. Ostatně strach z hrozby náletů a války ji provázel, dalo by se říci, celý život.

Na sametovou revoluci během svého vyprávění nijak pamětnice nevzpomíná. Avšak revoluční události roku 1989 byly pro ni i pro její rodinu podstatné, jelikož se nejen zbavili celoživotní perzekuce, ale také se jim navrátil znárodněný majetek, který byl však žalostném stavu, a tak zdevastovaný mlýn rodina prodala. V protějším domě však bydlí Věra dodnes. Dnes tzv. Modrý mlýn vlastní rodina Mejsnarových, která ho již 15 let postupně rekonstruuje.

Budoucím generacím Věra Velínská vzkazuje, „aby si hlídali svobodu, protože my jsme celý život byli napůl zavření“.