The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Velíšková (* 1936)

• Marie Velíšková roz. Bergová, se narodila 22. října 1936 v Bílé Lhotě na Litovelsku

• nedlouho po jejím narození zemřela matka Tekla na následky domácího porodu

• pamětnice byla převezena do výchovy své tety a strýce do Úsova, kde do svých šesti let vyrůstala

• stala se svědkem neblahého osudu židovských manželů Schulzových

• v šesti letech si ji vzal zpět do výchovy otec a ona se přestěhovala do Bílé Lhoty

• když jela Úsova na prázdniny, překračovala hranici mezi Protektorátem a Velkoněmeckou říší

• po absolvování zdravotnické školy nastoupila do fakultní nemocnice v Olomouci

• zde ještě zažila řádové sestry a stala se svědkem jejich nuceného odchodu do Bílé Vody

• v roce 2024, v době natáčení, bydlela ve svém bytě v Olomouci

Marii Velíškovou potkala tragédie hned při jejím narození. Na následky porodu totiž zemřela její matka. Pamětnice proto vyrůstala nejdříve u tety a strýce v Úsově, ve městě, které jako součást Sudet patřilo pod Velkoněmeckou říši. Následně se přestěhovala k otci do Bílé Lhoty. Když chtěla v Úsově navštívit příbuzné, často musela hranici mezi říší a protektorátem překračovat. Později pracovala jako zdravotní sestra v olomoucké nemocnici a zažila zde řádové sestry, které komunistický režim vyhnal do internace v Bílé Vodě.

Hned pro mě šil košilky

Marie Velíšková, roz. Bergová, se narodila 22. října 1936 v Bílé Lhotě na Litovelsku. Krátce poté, co přišla na svět, nastala nešťastná událost – její matka, jež se jmenovala Tekla, zemřela o šest dní později na následky porodu. „Neví se, na co přesně zemřela. Tenkrát probíhaly porody doma.“ Otci tak zůstaly kromě ní ještě další dvě malé děti, bratr František a sestra Anna. Pamětnici, jako několikadenní novorozeně, odvezli do Úsova, kde se jí ujalo příbuzenstvo – teta a strýc, manželé Strakovi, a teta Procházková, druhá sestra tatínka pamětnice, která v domě také bydlela. Strýc byl krejčí, jeden z nejlepších v Úsově. „On mě jako novorozeně vlastně oblékl, když jsem přijela, byla jsem zanedbaná. Říkalo se totiž, že dítě mělo zemřít, matka zůstat,“ popisuje pamětnice. U tety a strýce ji však čekalo spokojené dětství. Zůstala tam až do svých šesti let.

Armáda přijela od Zábřeha

Během druhé světové války byl Úsov, jako součást Sudet s většinovým německým obyvatelstvem, připojen k Německé říši. Když začala druhá světová válka, byla pamětnice ještě velmi malá, ale i přes svůj nízký věk si některé vzpomínky z tohoto období dokázala vybavit. „Armáda přijížděla od Zábřehu po silnici. Jeli na zámek, měli tam stanoviště. Viděla jsem vojenská auta a motorky,“ vzpomíná. V Úsově se nacházela v minulých stoletích i velká židovská komunita a součástí města byla židovská čtvrť i synagoga. Na tu v roce 1938 padl stín Křišťálové noci – den po ní byla totiž místními přívrženci nacistů zdemolována a vypálena [1]. Marie bydlela se strýcem a tetou v židovské části. Neměli však žádné židovské předky, pouze v daných místech zakoupili dům.

Když se nevrátíme

V Úsově ještě před druhou světovou válkou bydlela řada židovských obyvatel. Jedněmi z nich byli manželé Leopold a Melitta Schulzovi. „Měli obchod s textiliemi. Chodívali zavěšení do sebe, to na dědině nikdo nedělal. Když začali Němci řádit, věděli, že na ně taky dojde. Ta hrůza na ně taky dopadla. Odnesli si některé věci k nám – polštáře, přikrývky. Říkali: ‚Když se nevrátíme, budete mít na nás aspoň památku‘. Dopadlo to s nimi špatně. Aspoň jsme na ně měli tu památku,“ vzpomíná Marie Velíšková [2]. Dnes je možné dohledat, že manželé Schulzovi byli převezeni 18. listopadu 1942 transportem Tr.:XXI/1 do Terezína, kde během následujícího roku oba zemřeli. Melitta v květnu, Leopold nedlouho po ní, v prosinci [3].

Překračovali jsme hranici

Když bylo pamětnici šest let, její otec se znovu oženil. Vzal si svoji švagrovou Annu, sestru své zemřelé manželky. „Moji sourozenci se strašně radovali, když se to dozvěděli. ‚Budeme si brát tetu z Hrabí!‘ vykřikovali.“ Po svatbě si vzal pamětnici na výchovu zpět z Úsova do Bílé Lhoty. „V Úsově byla německá škola, v Bílé Lhotě česká, tam jsem chodila.“ Tatínek byl šafářem na velkostatku v Bílé Lhotě (dnešní Arboretum Bílá Lhota). Statek vlastnil Quido Riedel (1878–1946), který statek za svého života rozšiřoval v nádherný, dnes veřejnosti přístupný, park, v němž se nachází cenná sbírka okrasných i exotických stromů. „V Bílé Lhotě jsem si dlouho zvykala, za domov jsem považovala Úsov. Jezdila jsem tam na prázdniny. Byla tam ale hranice mezi Protektorátem a Velkoněmeckou říší. Děti přes tuto hranici chodit mohly, ale dospělí, rodiče, museli mít speciální propustku. Rodiny se scházely na hranicích. V Moravičanech, most přes řeku Moravu, to byla ta hranice, dál už to nešlo. Tam si mě předávali,“ vzpomíná Marie Velíšková. Ta si vybavuje i střípky vzpomínek na konec války a osvobozování.

Otec byl strašně zklamaný

Když přicházeli Sověti, tak slyšeli střílení. „Jak přijeli, rodiče nás budili. Tatínek je šel vítat, byl moc rád. A pak byl strašně zklamaný z toho, co nastalo potom. Říkával, že z kultury jsme se propadli do nekultury. Když probíhal proces s Rudolfem Slánským, tak prohlásil, že pronásledování už je tu.“ Marie Velíšková po skončení povinné školní docházky nastoupila na zdravotnickou školu a poté, od roku 1951, pracovala jako zdravotní sestra v Olomouci. Nejprve ve vojenské nemocnici, posléze nastoupila do místní fakultní nemocnice, kde setrvala až do svého odchodu do penze. Zde byla instrumentářkou profesora Vladislava Rapanta (1902–1982), předního a uznávaného odborníka v oblasti hrudní a jícnové chirurgie. V olomoucké fakultní nemocnici se také ještě setkala s řádovými sestrami, které byly v roce 1957 násilně převezeny do Bílé Vody, kde musely přebývat v internaci [4].

Odešla z kláštera, vstoupila do strany

Když Marie Velíšková nastoupila do olomoucké fakultní nemocnice, řádové sestry tam ještě sloužily. „Byla tam například sestra Františka. Ta měla takové malé, drobné ručičky, dělala si srandu, že je má ošoupané od kradení. V roce 1957 přišel konec řádovek. Bydlely v klášteře u nemocnice. Měly tam po válce novou kapli, letopočet tam byl 1947. No a za deset let je už vyvezli,“ vzpomíná. Řádové sestry byly dle pamětnice ve zdravotnictví vysoce kvalifikované. S příchodem komunistického režimu některé z nich zažily velké životní obraty. „Vzpomínám si na sestru Vlastimilu, byla to výborná zdravotnice, měla své kvality, byla to také instrumentářka prof. Rapanta. Chytila dech doby. Odešla z kláštera do civilu a dokonce vstoupila do strany. Nenechala se vyhodit. Do kláštera ji v mládí dali rodiče, neměla do toho co mluvit. Ona se takto vlastně osvobodila. Také se pak vdala,“ vzpomíná pamětnice.

Vytratily se tiše

Odsun řádových sester do Bílé Vody se dle pamětnice připravoval dlouho, vedení nemocnice to muselo vědět. Museli totiž do budoucna zajistit dostatek personálu, který by řeholnice nahradil. Na klinice jich, dle Marie Velíškové, mohlo být kolem čtyřiceti až padesáti. Ani mezi sestrami samotnými se to dlouho neutajilo. „Leccos jsme si povídali. Byli jsme k sobě otevření. I ony se potom otevřely. Byly informované. Ne příliš dlouho, ale včas, aby se to mohlo nějak srovnat. Bylo to bolestné. Neloučili jsme se, vytratily se tiše.“ Pamětnice poté prožila poměrně klidný život. V době normalizace se musela mít na pozoru a být obezřetná, avšak nikdy se přímo nesetkala se zákeřností okolí. Jen vzpomíná na to, že jako zdravotní sestry nebyly považovány za dělnickou třídu. „Co my jsme si tenkrát užily honiček. To na uklízečky se už pohlíželo úplně jinak, to dělnice byly. Užili jsme si socialismu naplno.“ Sametovou revoluci sledovala s očekáváním. V roce 2024, v době natáčení, bydlela ve svém bytě v Olomouci. Jako radu pro budoucí generace uvedla, že je důležité chovat lásku k lidem a to, že člověk musí dobře konat.

[1] Více o osudu židovské obce v Úsově zde: http://www.respectandtolerance.com/historie-zidovske-komunity-usov.html

[2] Další vzpomínku na manžele Schulzovy naleznete na této adrese: http://www.respectandtolerance.com/vzpominky-na-zidovske-rodiny-usov.html

[3] Informace jsou dohledatelné zde: http://www.respectandtolerance.com/lostice/109-synagogalni-lavice.html – https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/122662-leopold-schulz/

[4] Zajímavý článek s užitečnými informacemi na téma vystěhování řádových sester do Bílé Vody naleznete např. zde: https://www.idnes.cz/olomouc/priloha/tady-koncite-slysely-pred-sedesati-lety-radove-sestry-a-musely-do-vyhnanstvi.A100930_1458504_olomouc-zpravy_stk