The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Rudolf Veltruský (* 1920)

• narozen 10. 11. 1920, volyňský Čech

• po osvobození Rudou armádou nástup do československé Svobodovy armády

• účastnil se tažení přes Slovensko, Jaslo

• zařazen jako dělostřelec, telefonista u těžkých houfnic

• po válce zůstal v Československu

Mládí a situace volyňských Čechů

Rudolf Veltruský se narodil 10. 11. 1920. Jako volyňský Čech žil v tehdejším Polsku. Chodil do polské školy, a protože rodiče měli drobné hospodářství, pracoval v zemědělství. „Potom nás zabral SSSR a v roce 1941 zase Němci. Byli jsme velcí čeští vlastenci a v polské škole jsme měli dokonce i českého učitele, který nás učil i češtinu. Když naše území v roce 1944 dobyl zpět SSSR, vyrazila naše delegace do Lucka. Tam se setkali s jistým kapitánem Dědečkem a dohodli se, že půjdeme do československé armády. Potom se u nás udělal nábor a my jsme se do ní všichni dobrovolně přihlásili. Asi za týden jsme šli do toho Lucka. Nakonec jsem skončil u dělostřelectva, protože jsem v době odjezdu naší jednotky ležel v nemocnici s chřipkou. A když mě propouštěli, tak se zrovna dělal nábor k dělostřelectvu. Z nemocnice mě propustili až v době, kdy jsem jen tak tak stihl poslední, tedy dvanáctý transport naší jednotky.“

Na frontě ve Svobodově armádě

Své jednotce se ale ztratil, takže byl přidělen jako spojka do Rudé armády, ale k československé jednotce k první brigádě: „Ve Svobodově armádě jsem byl asi rok a čtrnáct dní. Tam byli samí Zakarpatští Ukrajinci, což byli velmi dobří, statní vojáci. Většinou byli odsouzeni za to, že přeběhli hranici do SSSR a chtěli mu pomoci v boji proti Německu. Generál Svoboda je vyžádal a udělal z toho československou armádu. Když potom konečně dostali možnost bojovat, a ještě k tomu v řadách československé armády, byli za to nesmírně vděční. Na frontu jsem se dostal v prostoru Barvínek, to bylo pod Duklou. Na Slovensku jsme žádný velký úspěch neměli, protože to byly všechno boje v horách. Tak jsme se dostali až pod Jaslo, že zkusíme prorazit tudy. Němci to čekali, protože se říkalo, že tam mají nadělané betonové zákopy. Proto tam Rusové shromáždili takové množství dělostřelectva, že vznikly velké problémy se zásobováním municí, a dokonce jídlem. Podmínky prostě byly špatné. Útok začal ráno 15. ledna 1945. Byl lehký mrazík, najednou zahřměla děla a vůbec nebylo slyšet jednotlivé rány. Všechny se slily v jeden obrovský hukot. Němci se skoro nebránili, protože kdyby vylezli z úkrytů, tak by je dělostřelecká palba ihned zlikvidovala. Ustupovali potom až ke Krakovu.“

Telefonista bez výcviku u těžkých děl

„Potom jsem sloužil u těžkých děl jako telefonista. Jejich velkou výhodou bylo, že dlouho stály na místě, pokud se fronta nehnula. Menší houfnice se musely pořád stěhovat, protože po palbě, která prozrazovala jejich postavení, na ně Němci okamžitě stříleli zpátky. Já jsem byl u houfnic jako telefonista, ale to neznamená, že bych měl v tomto směru nějaký výcvik. Souhrou nepříznivých okolností, hlavně nemoci, jsem nedostal skoro žádný výcvik. Takže střílet jsem se učil až na frontě. Vzal jsem flintu, šel do lesa a tam jsem zkoušel trefovat stromy. To byl můj ,výcvik‘. Já jsem byl výjimka, ostatní výcvik měli. Ale protože mně výcvik chyběl, dělal jsem spojku pro sovětské důstojníky. V rámci toho jsem jim také sháněl jídlo. Často jsem zašel za pravoslavným báťuškou a ten, jelikož měl respekt před Sověty, tak raději něco dal. Jídlo jsem sháněl i pro své spolubojovníky. Obzvlášť když jsme táhli Polskem. Moji ukrajinští spolubojovníci polštinu moc neovládali, zato já ano. A tak když jsem někde žádal o nějaké to jídlo, domorodci říkali: ,Když uslyším tu polskou řeč, tak jako by medem pomazal.‘ Velmi často jsem směňoval za jídlo cigarety, jelikož jsem nekuřák.“

V minovém poli na Slovensku

„Jednou na Slovensku jsme narazili na minové pole. Zaminovaná byla i celá vesnice. Civilové byli vystěhováni, snad proto, aby se nikdo nedozvěděl, kde jsou miny. Myslím, že se to tam jmenovalo Velký Bukovec nebo tak nějak. Chodili jsme do jedné takové malé kůlničky nařezat si dříví. Byl tam s námi i jeden voják, který klel neuvěřitelným způsobem, jaký jsem v životě před tím neslyšel, ani u nás ani v Rudé armádě. Řezali jsme spolu špalek, načež on začal zase klít na Pána Ježíše. Podotýkám, že tam už bylo odminováno. Ale snad tam ta mina čekala na něj, šlápl na minu. Vzhledem k tomu, že vybuchla v malé kůlničce, byla to obrovská rána. Protože jsem stál přímo naproti němu, tak jsem úplně ohluchnul. Mému spolubojovníkovi výbuch prý zasáhl oči a měl zraněnou i nohu. Museli mi to ale vyprávět, protože já sám jsem byl tak omráčený, že jsem si nic nepamatoval.“

Konec války

„Válka pro nás skončila na Moravě. Když jsme se dozvěděli, že je konec, začali jsme samozřejmě slavit a stříleli jsme do vzduchu. A Němci také. Stříleli zápalnými, takže to vypadalo moc hezky. Asi byli také rádi, že už je konec. Dobře jim ale potom nebylo. Rusové je pak brali do zajetí.“

Po válce se Rudolf Veltruský na Ukrajinu nevrátil a zůstal v Československu. Nejdřív pracoval v zemědělství, ale potom se dostal do Prahy.

O návratu k víře

„V Praze v záběhlickém zámečku jsem se rozhodl, že se odevzdám Bohu. Tak jsem docela změnil život proti tomu, jak jsem žil předtím. Pán Ježíš říká: ,Milujte nepřátele své a dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.‘ Toto jsem velice bral v úvahu, tak mě žádný nemohl nazlobit. Měl jsem předtím srdeční neurózu, když jsem se rozhněval. Věděl jsem: ,Nehněvej se na žádnýho, ťuká ti srdíčko. Nehněvej se na žádnýho, biblička ti radí, aby ses nehněval.‘ Tak jsem se snažil vždycky uklidnit. Když mně někdo ublížil, tak jsem mu automaticky podal pravici.“