The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Vencl (* 1939)

• narozen 17. února 1939 v Brně

• pamětník válečného a bezprostředně poválečného dění v brněnských Bohunicích

• vyučil se nástrojářem, poté nastoupil do Zbrojovky Brno

• od 50. let se pod záštitou Svazarmu věnoval létání

• ve Zbrojovce vystřídal více pracovních pozic – nástrojář, mistr, technolog

• coby technolog Zbrojovky se v 80. letech podíval do Sýrie, Egypta, Nigérie a Barmy

• v roce 2023 žil v Brně

„Narodil jsem se do divné doby. Začala válka a já jsem si to vůbec neuvědomoval, žil jsem si svůj klukovský život,“ začíná své vyprávění Miroslav Vencl, který pamatuje spousty raněných i hladovějící vězně v bohunickém internačním táboře. I přesto plynulo jaro 1945 v dětských očích tak nějak bezstarostně: „Vzpomínám, že na poli, kde teď stojí bohunický kriminál, tak tam bylo vrakoviště. A my, parta kluků jsme měli každý svůj tank a házeli jsme po sobě hroudami. To bylo takové dětství… Byly to léta chaosu, které jsme si my jako šestileté děti neuvědomovali,“ vypráví. Zdaleka nejvíce předlistopadových vzpomínek má však spojeno s prostředím brněnské Zbrojovky, ve které strávil prakticky celý svůj profesní život a díky které procestoval velký kus světa. „Zbrojovka pro mě byla vzorem technologického pokroku. Přestože to tam byla dost líheň milicionářů a všechny vedoucí funkce byly obsazovány jenom komunisty. Ale musím chválit to, že co se týče technologií, nehleděli na Východ-Západ.“

Na ulici ležela bomba a všichni volali

Miroslav Vencl se narodil 17. února 1939 v Brně-Bohunicích. Maminka Ludmila pracovala v textilce, otec Josef před válkou působil jako armádní technik. Do armády otec vstoupil okolo roku 1928 a coby velký milovník létání nakonec sloužil jako mechanik vojenských letadel. Po nacistické okupaci v březnu 1939 a následném rozpuštění československé armády otec pracoval jako listonoš. Do armády se už nikdy nevrátil. Záliba v létání však zůstala v rodině. Válečná léta Venclovi strávili v nájemním bohunickém bytě. Zatímco dnes (2023) brněnské Bohunice představují mnohatisícové panelové sídliště, ve válečných dobách měly zcela jiný charakter: „Veřejná doprava tehdy nejezdila, chodilo se pěšky, byl to víceméně venkov. Chodily tam koně s povozy, listonoš jezdil s bryčkou. Byly tam obchody se smíšeným zbožím, dvě tři hospody a holič,“ přibližuje své rané vzpomínky.

Za protektorátními časy se ohlíží především jako za dobou klukovského života. Válka však o sobě dala znát brzy a z různých stran. Například při budování protileteckého krytu ve sklepě domu: „Byl podepřený trámy, výdřevou jako v dolech. Naistalovala se do chodby domu kolejnice s kladivem a byl tam vyvěšený plakát s graficky vyznačeným signálem houkání sirény,“ popisuje. Ve sklepě měli vždy připravenou vodu, krumpáče a lopaty i pryčny na spaní, na kterých skutečně několikrát s rodiči musel nocovat. Bomba naštěstí nespadla. Ačkoliv… „Jednou se tam jedna kutálela, ale to si myslím, že spadla omylem, že vyklouzla z držáku nějakého letadla. Ležela tam na ulici a všichni volali: ,Nechoďte tam, může být načasovaná,‘“ vzpomíná. 

Nech mě žvejknout!

Konec války se očima šestiletého kluka nesl ve znamení dobrodružství. Se svou – jak sám říká – tlupou kamarádů chodili ke Kohnově cihelně sbírat střelný prach, který pak nosili po kapsách. V místech, kde dnes stojí bohunická vazební věznice, se zase nacházelo vrakoviště, kde bylo dle vyprávění dost tanků pro každého z kluků. Vzpomíná také na zelené balíčky UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) s potravinovou pomocí, ve kterých se občas vyskytla i žvýkačka: „A to byl veliký zázrak! Musím se přiznat, že jsme si ji mezi kamarády i půjčovali: ,Nech mě žvejknout!‘ To byly takový léta chaosu, které jsme si my, jako šestileté děti neuvědomovali,“ vybavuje si.

U Venclových se koncem války na nějakou dobu ubytovali dva sovětští vojáci. K rodině se chovali moc hezky a s Miroslavem si hrávali. Vzpomíná také na příhodu s konvicí, kterou si vojáci jednoho dne od maminky půjčili: „Maminka lamentovala: ,Ó, konvička, taková drahá konvička a oni utekli, oni už se nevrátí.‘ A oni večer přišli a měli v té konvičce nadojené kravské mléko. Rodiče měli velkou radost, že jsem po dlouhé době něco takového dostal.“ Nutno dodat, že krom nostalgických vzpomínek se k čerstvě osvobozenému Brnu vážou i ty chmurné: na spousty raněných, nebo na internační tábor v Bohunicích, kolem kterého chodíval na procházky s maminkou: „A maminka tam vždycky nenápadně pohodila nějaký balíček s chlebem,“ dodává.

Nikdy jsem netušil, kde jsem

V září roku 1945 Miroslav nastoupil do první třídy v Bohunicích, navazující měšťanku pak vychodil ve Starém Lískovci. Komunistický puč výukou dle jeho vzpomínek příliš nerezonoval, rodiče jej však nesli těžce. „Vítězný únor se projevil jenom doma – naštváním rodičů,“ shrnuje. „Viděl jsem, že rodiče si přede mnou začínají šeptat,“ dodává. Ludmile i Josefu Venclovým se komunistická ideologie příčila, ruku v ruce se svým přesvědčením nikdy nevstoupili do komunistické strany. Otec se zajímal o procesy s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským a doma říkával, že „celý komunismus je založen na lži a podvodu.“ Ve svých postojích se rodiče o to více utvrdili po 1. červenu 1953, kdy vlivem měnové reformy přišli o úpory na šekové knížce. 

Ve stejném roce Miroslav zakončil základní vzdělání, po kterém se vyučil nástrojářem. Už od dětských let jej fascinovalo létání – jako kluk jezdíval na kole pozorovat letadla do Medlánek a svému vysněnému koníčku se začal naplno věnovat právě v době učení – stal se členem Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) a kurzy létání absolvoval jako zájmovou činnost Svazu. Jak sám uvádí, na své členství v této branné organizaci není bůhvíjak hrdý, zároveň ale díky němu mohl v roce 1955 poprvé vzlétnout a o dva roky později získal pilotní průkaz. „Kdežto řidičský průkaz na motorku až o rok nebo o dva později. […] Pak jsem dokonce začal lítat přelety – bez GPS, podle mapy. To znamená, že jsem nikdy netušil, kde jsem,“ komentuje se smíchem. Létání mu zůstalo blízké po celý život.

Co se týče technologií, nehleděli na Východ-Západ

Po vyučení nastoupil do Zbrojovky Brno jako nástrojář v pomocné dílně speciální výroby – tam se vyráběly součástky do zbraní. Nedlouho poté přišel povolávací rozkaz a následující dva roky sloužil jako řidič v Boru u Tachova. Na vojně získal řidičský průkaz C – což se mu později hodilo i v civilu – a jezdil s legendární vétřieskou. „Střelbám jsem se vyhýbal. A to z toho důvodu, abych pak nemusel čistit hlaveň hadrou,“ říká s úsměvem a dodává: „Měli jsme takový klub sabotérů a když měl být útok, tak jsme dělali akorát trrrr a bum bum bum, ale nikdy jsme nevystřelili, abychom nemuseli čistit ty hlavně.“ Na vojně šlo dle vyprávění především o to, naučit se vyhnout otravným povinnostem. Miroslav například opakovaně „simuloval“ defekt na své vétřiesce – a ve skutečnosti si šel zdřímnout do parku. 

I přes všechny tyto odlehčené vzpomínky se vojna neobešla bez šikany a ponižování, především první rok: „Šaškování, pochodování, na povel zpívat… Každý večer byl nástup, zdar soudruhu. To jsem nenáviděl,“ říká. K tomu politická školení a prakticky nemožnost podívat se domů – cesta do Brna a zpět trvala pomalu tak dlouho, jako opušťák. A tak se za rodinou z vojny podíval jen jednou. Po návratu do civilu v roce 1960 nastoupil zpět do Zbrojovky. Své profesní začátky shrnuje slovy: „Zbrojovka pro mě byla vzorem technologického pokroku. Přestože to tam byla dost líheň milicionářů a všechny vedoucí funkce byly obsazovány jenom komunisty. Ale musím chválit to, že co se týče technologií, nehleděli na Východ-Západ.“

Hádali se, jestli jsme revolucionáři, kontra nebo co jsme

Při práci si Miroslav Vencl rozšířil vzdělání na večerní průmyslové škole pro pracující. V rámci Zbrojovky pak vystřídal vícero pracovních míst. Nejprve – v 1. polovině 60. let – působil jako mistr odborného výcviku oboru nástrojář. Kvůli tomu musel absolvovat roční pedagogický kurz, poté pracoval s učni. Ve 2. polovině 60. let si kvůli z platových důvodů našel jiné místo v rámci Zbrojovky. Z pozice technologa v nástrojárně se zabýval se technologiemi výroby lisovacích nástrojů, měřidel a řezných nástrojů. Ve Zbrojovce se Miroslav seznámil i se svou manželkou Drahomírou. „Jezdila s ještěrkou, s elektrickým vozíkem a navážela určité výrobky – třeba z kalírny nebo galvanovny – k dalšímu opracování.  […]  Ona byla velice hezká, zbožně na mne koukala a já, nesmělej, jsem jí dal třeba broskev nebo jablíčko“, líčí „tovární romantiku“. Svatba se konala v roce 1964.

„Hodně brzo rádo někdo bušil na okno. My jsme měli souseda, on byl trošku pako. Bušil na to okno a koktal a ukazoval na nebe. Opravdu hukot! Letěly dvoumotorové iljušiny, letěl jich celej svaz a on říkal: Rusi jsou tady! A my jsme nevěděli, co se děje,“ vybavuje si srpnovou invazi 1968. Vzpomínky na „bratrskou pomoc“ pokračují: „Tak jsme se schoulili, čekali jsme, pustili jsme si rádio a tam bylo to typické vysílání: počkejte a že to je asi omyl. Ale omyl to nebyl. Pak jsem šel do práce a tam chodili ti Rusi po ulicích ve Zbrojovce a dohadovali se tam, jestli jsme revolucionáři, nebo kontra nebo co jsme a hádali se.“ Situace ve Zbrojovce se však poměrně rychle uklidnila a vrátila do zajetých kolejí. Ani normalizační prověrky následujících let se Miroslava Vencla nedotkly. Zároveň dodejme, že nikdy nevstoupil do komunistické strany (KSČ).

V Káhiře jsme neprodali nic

V roce 1982 Miroslav Vencl služebně vycestoval do Sýrie, kde se z pozice vedoucího konstrukce nářadí podílel na zprovoznění nové fabriky ve městě Hamá. Tehdy tam tekla krev. Úřad prezidenta Sýrie zastával Háfiz al-Asad – mimochodem, otec současného (2023) prezidenta Bašára al-Asad obviněného z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti –, který právě v onom roce 1982 vydal rozkaz k násilnému potlačení protivládních povstání. O život přišly tisíce lidí. „Válka byla, ale to šlo mimo mne. Každý den pro mě přijelo vojenské auto, kde byli dva chlapi s kalašnikovem a pod jejich dohledem nás dopravili do té vojenské fabriky, která byla obsazena vojákama,“ říká. Nešlo o náhodu, že do válkou zmítané Sýrie přicestoval právě zaměstnanec Zbrojovky: „My jsme tam dělali svoji práci, technickou. …Ale bohužel se to týkalo zbraní. To mě je hanba,“ lituje zpětně.

Po návratu z Hamá pak musel Miroslav Vencl podat podrobné hlášení: „S kým jsem mluvil, v kolik hodin, kdo to byl. […] Dokonce jsem musel jít na buňku, kde mě vyloženě zpovídali – s kým jsem mluvil, jestli se ke mně nehlásil nějaký emigrant nebo něco podobného.“ O poznání odlehčenější vzpomínky si Miroslav Vencl odnesl z další pracovně zahraniční cesty. Na veletrhu v Káhiře – kde strávil tři týdny – vůbec nic neprodal, protože potenciálním zákazníkům se zdály zbrojovácké produkty předražené – každý chtěl s Miroslavem smlouvat. „Přišel obchodník, nalil jsem mu becherovku, zakrojil pražskou šunku – mohamedán nemohamedán, klidně to vzal. A když chtěl koupit závitníky a řekl jsem mu cenu, tak řekl na shledanou. Takže jsme neprodali nic,“ popisuje. 

Smrdělo to zbraněmi na všechny strany

Další barvité zážitky si odnesl z pracovního pobytu v Nigérii v 2. polovině 80. let., kde školil tamní pedagogy, jak učit studenty obrábět kovy. Vzpomíná na prvotní kulturní šok, na nesnesitelně vlhké tropické klima i na úsměvný průběh celé spolupráce: “Federální státy, které jsme měli na starosti, byly všechny v deltě řeky Nigeru, v deštných pralesích, kde jsou všechny možné choroby, nebezpečno. […] Tam jsme se museli hlásit a v hlavním městě najít ministerstvo školství a najít dotyčného pána. Ten seděl v zaplivané kanceláři, šťoural se v nose a odháněl štětkou mouchy. A řekl: ,Vy budete mít vzorovou hodinu ve městě‘ …a teď  plácl šílený slovo! A já říkám: ,Thank you, napište mi to na papír, jak se ta vesnice jmenuje.‘ Načež jsem vypochodoval ven, ukázal jsem papírek a šofér – mapu neměl – šel vyzvídat, kde taková vesnice může být.“

V předlistopadových dobách se pracovně podíval i do tehdejší Barmy (dnes Myanmar). Tam vycestoval opakovaně, a to za účelem spuštění výrobní linky v tamní fabrice. Podobně jako na počátku 80. let v Sýrii, i nyní, krátce před sametovou revolucí se Miroslav Vencl tak nějak nachomýtl ke zbrojní výrobě. „Na zemi bylo vyhlášeno embargo na zbraně a tohleto zbraněma smrdělo na všechny strany. Ale kšeft byl prakticky hotový, jen se jednalo o to to uvést do chodu. A já jsem tam nic zlého netuše odletěl a linku jsem natřikrát spustil.“ Obavy se skutečně potvrdily: „Práce se nám dařila, linka se rozjela a kupodivu z ní vypadávaly zásobníky do samopalů. Tak to jsem neměl čisté svědomí a mrzelo mě to,“ říká kajícně.

,Tady ten pán je ze země, kde je prezident Havel.‘ Dodneška skoro brečím

Sametovou revoluci prožíval v Brně, s úlevným pocitem se zúčastnil i několika málo shromáždění. Nedlouho po listopadovém převratu 1989 naposledy pracovně vycestoval do Barmy. K této porevoluční cestě – která vedla přes Singapur a Bangkok – se váže příhoda, kterou i s odstupem dalších třiceti let vypráví s chvěním v hlase: „K moci přišel pan prezident Havel a já jsem cestoval ze Singapuru do Bangkoku. Letěl jsem letadlem thajských aerolinek a vedle mě seděla holka. Tak jsem zkoušel, jestli se ještě domluvím. Říkala, že studuje v Singapuru, bydlí v Bangkoku a budou na ni čekat rodiče a odkud jsem. A když jsem řekl odkud jsem, tak řekla: ,Havel!‘ A já říkám: ,Ano.‘ A teď se stal zázrak. V tom letadle si stoupla, zatleskala a říká: ,Tady ten pán je ze země, kde je prezident Havel.‘ Dodneška skoro brečím, ti lidi v letadle tleskali. Jak měli ve světě rádi prezidenta Havla!“ uzavírá své vyprávění Miroslav Vencl.