The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Vladimír Věříš (* 1944)

• narozen 5. října 1944 v Praze

• v letech 1965-74 byl příslušníkem Veřejné bezpečnosti

• během služby vystudoval právnickou fakultu

• 21. srpna 1968 na dvě hodiny zastavil kolonu sovětských tanků

• 23. srpna 1968 zabránil v centru Prahy davu, aby zlynčoval domnělé příslušníky Státní bezpečnosti

• po roce 1974 se živil jako právník

Vladimír Věříš se narodil 5. října 1944 v Praze. Jeho otec Václav Věříš pracoval na poště, maminka Antonie, rozená Lukešová, byla se čtyřmi dětmi v domácnosti. Rodina žila ve velmi skromných poměrech, z toho podle pamětníka vyplývalo její levicové zaměření. Otec Václav byl členem KSČ, jistý čas – než byl vyhozen – dokonce pracoval na ministerstvu informací a osvěty pod ministrem Václavem Kopeckým, předním komunistickým ideologem a tvrdým stalinistou.

Mohli si dělat, co chtěli

Vladimír patřil na základní škole k nejlepším žákům, bavila ho matematika a přírodní vědy, a tak se rozhodl vystudovat Střední průmyslovou školu jaderné techniky. V roce 1962 zde maturoval a stejně jako většina jeho spolužáků by byl rád pokračoval na Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT, rodina si ale nemohla dovolit držet ho na studiích. Vladimír tedy musel nastoupit do zaměstnání: dostal umístěnku do továrny na sodu v Neštěmicích u Ústí nad Labem. “Napřed mě dali na louh. Prach z louhu vám popálí obličej a čím víc se myjete, tím je to horší. Potom nastoupil šestimocný chrom – ten vám žere nosní přepážku,” líčí Vladimír Věříš obtíže práce v chemické výrobě, pro které z fabriky brzy odešel a raději “brigádničil na stavbě”.

Vojnu absolvoval Vladimír Věříš v letech 1963-65, strávil ji nedaleko Žatce u protivzdušné obrany státu, a jak říká, služba ho nijak zvlášť netěšila. “Mazáctví tam jen kvetlo. My jsme byli odloučená jednotka, tam v noci nebyl žádný důstojník, takže tam si mohli dělat, co chtěli,” říká v narážce na šikanu starších vojáků, kteří si služebně mladší “bažanty” posílali pro pivo nebo je nutili pochodovat kolem baráku a zpívat.

Naverbován k Veřejné bezpečnosti

Ještě na vojně oslovili Vladimíra Věříše náboráři Veřejné bezpečnosti, kteří objížděli útvary a lákali končící vojáky do služeb policie. Slibovali mimo jiné možnost vystudovat při zaměstnání vysokou školu. Této příležitosti se Vladimír rozhodl využít: 1. října 1965 nastoupil k Veřejné bezpečnosti a roku 1967 zahájil kombinované studium kriminalistiky, které zahrnovalo také studium práv na právnické fakultě.

Podle tehdejší praxe si každý začínající policista musel projít hlídkovými službami, a tak Vladimír Věříš začínal jako hlídkový příslušník u Pohotovostní motorizované jednotky. “Tam jsme prostě nasedli do auta, jezdili jsme hlavně v noci – v noci se jezdilo dvakrát častěji než ve dne. Jezdilo se po Praze a chytaly se různé přestupky a tak dále, kontrolovaly se zavírací hodiny, občas se chytil i nějaký ten zloděj nebo něco takového. Takže žádné sešlosti s politickým školením mužstva se nekonaly.”

Zmátla je asi má uniforma

Později Vladimír Věříš přešel k oddílu řízení dopravy – tam ho zastihlo pražské jaro a invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pražské jaro podle svých slov nijak zvlášť neprožíval, pracoval často v noci a neměl čas. Přesto prý pohlížel na reformy “stejně jako ostatní lidé” a k uvolnění choval sympatie. Invaze pro něj znamenala okamžitou pracovní pohotovost. “V půl jedné přijel motocyklista, bylo léto, okna otevřená, takže jsme na sebe jenom křičeli. No a že se mám ihned dostavit na služebnu,” líčí Vladimír Věříš noc z 20. na 21. srpna 1968. “Vůbec nikde nic nejezdilo, tak jsem došel pěšky až na Karlák. Tam jsem se dozvěděl, co se děje. Bylo mi divné už cestou, že lítají letadla na Ruzyň – neb jsem šel z Břevnova, takže trasa byla kousek vedle – protože jinak v té době žádné letadlo v noci nelítalo.”

Na služebně v dnešní Novoměstské radnici dospali příslušníci Veřejné bezpečnosti do rána a v sedm hodin vyrazili do ulic, aby řídili dopravu. Vladimíra Věříše poslali na Švábky, na rušnou křižovatku se Sokolovskou ulicí v Libni. “Asi tak v deset hodin přijela od Palmovky kolona asi tak patnácti až dvaceti tanků, zastavila před křižovatkou. Tam se člověk může jenom domnívat, že nechtěli, aby se mezi ně vmísily náklaďáky – aby jeli dál jako kolona. Přišel za mnou nějaký důstojník a chtěl po mně, abych jim umožnil odbočit doleva nahoru na Žižkov. Já jsem to odmítl s tím, že jsem tam od řízení dopravy a ne řízení tanků. A on odpochodoval, vůbec nic se nedělo.” Podle pamětníka tehdy sovětské vojáky možná zmátl svou uniformou. “Já jsem měl tři pecičky, a to sovětští důstojníci tehdy měli taky – i když menší pecky než naši důstojníci. A měl jsem brigadýrku, a ne lodičku, takže on si mohl myslet, že jsem nadporučík. Tak si nic nedovolil,” říká Vladimír Věříš k podivuhodně snadnému zastavení okupační armády, jejíž kolona stála na křižovatce ještě ve chvíli jeho odchodu ve dvanáct hodin.

Davová psychóza par excellence

Odpoledne 21. srpna strávil Vladimír Věříš v centru města. Na Václavském náměstí stále ještě v uniformě mluvil se sovětskými vojáky. “Ti inteligentní chápali, že tu nemají co dělat, a mluvilo se s nimi krásně. Ovšem takoví ti se šikmýma očima odněkud ze střední Asie nebo dokonce od Mongolska, ti tomu moc nechtěli rozumět. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl tu uniformu, tak byl klid.”

Situaci, při které cítil strach, Vladimír Věříš zažil až o dva dny později. 23. srpna dopoledne byl upozorněn na srocení davu před Dětským domem v centru Prahy v ulici Na Příkopě. Šlo podle něho o “davovou psychózu par excellence”, kdy dav obstoupil auto, o němž se nesprávně domníval, že patří Státní bezpečnosti. Omyl prý vznikl uvedením chybné SPZ na letáku, který se tehdy mezi lidmi šířil a který právě před Státní bezpečností varoval. V autě seděl muž a postarší žena – nadstrážmistru Věříšovi bylo ihned jasné, že i kdyby skutečně šlo o auto Stb, “tohle nejsou ti praví”. Vylezl proto na auto a snažil se dav uklidnit, následně spolu s kolegou vsedli do auta, aby dvojici poskytli oporu. “Vyrazili jsme, jenomže zjistil, že má propíchané gumy. To auto dělalo ze strany na stranu, což vzhledem k tomu, jak před ním běhali lidi, nebylo moc dobré.” Vladimír Věříš znovu vylezl na auto, dav s ním ovšem začal houpat. “To už šlo do tuhýho, tak jsem řval úplně šíleně, pak jsem dokonce vytáhl pistolku – jenomže oddíl dopravy měl skutečně pistolky, a ne pistole,” vysvětluje pan Věříš, že měl obavy, aby dav ještě víc nerozzuřil. Nakonec se autu podařilo dojet před Obchodní dům Perla, kde se jeho posádka úspěšně ukryla.

Všechny jsme propustili

V následujících dnech se situace konsolidovala, sovětští vojáci přestali být v centru Prahy vidět a také služba příslušníků Sboru národní bezpečnosti se vrátila k normálu. 1. dubna 1969 se Vladimír Věříš stal vyšetřovatelem pro Prahu 8 a 9 – jeho práce nadále spočívala v obstarávání důkazů a vyslýchání svědků a obviněných. Na “vyšetřovačce” vládla podle pana Věříše velice dobrá atmosféra a “všechno bylo v naprosté pohodě” – i v srpnu 1969, kdy se konaly velké demonstrace proti sovětské okupaci. “Přivezli nám tam pár desítek lidí. Oni to takhle rozdělovali, ty zadržené. Tak jsme je všechny propustili s tím, že jsme nezjistili žádné trestné činy. Nic se nedělo, byl klid. Holt všechno záleželo na lidech,” říká Vladimír Věříš v narážce na to, že kruté vyslýchací metody včetně mučení, které byly v srpnu 1969 proti mnohým vyslýchaným demonstrantům použity, byly zřejmě praktikovány na jiných služebnách.

Tvrdé potlačení protestů v srpnu 1969 znamenalo definitivní vítězství normalizace. Ta si později vyžádala slib loajality od všech, kdo si chtěli udržet alespoň trochu lepší pracovní pozici – šlo o takzvané normalizační prověrky. Odsoudit pražské jaro a vyslovit podporu invazi a okupaci museli během těchto rituálních vyjádření věrnosti režimu také policisté z vyšetřovačky: “Muselo se samozřejmě lhát, že s bratrskou pomocí souhlasíme. Kdo by řekl, že nesouhlasí, tak to měl spočítaný a šel hned. To se říkat nesmělo, to všichni věděli,” líčí Vladimír Věříš.

Najít nějaké “kompro”

Nad útvarem držel podle pamětníka ochrannou ruku jeho velitel major Janovec, díky kterému proběhly i prověrky bez větších potíží. V lednu 1972 však majora Janovce přímo na služebně zastřelil jeho vlastní syn a nově dosazeným náčelníkem oddělení se stal – podle Vladimíra Věříše – kádrovák, který pod sebou nemohl potřebovat nikoho s vysokoškolským diplomem a který začal dělat všechno možné, aby se na Vladimíra “něco našlo”. “Našlo se” prý udání bývalých spolužáků spočívající v tvrzení, že Vladimír Věříš se vyslovil proti vstupu vojsk v srpnu 1968, že se hádal o vývoji v Československu a podobná politická obvinění. “Čepelka to hbitě poslal výboru základní organizace KSČ. Ta napsala, že pokud se toto potvrdí, tak mě mají vyhodit. No a už to lítalo.” 1. září 1974 Vladimír Věříš od Veřejné bezpečnosti odešel.

Ve své další kariéře využil Vladimír Věříš své právnické vzdělání. Právně zajišťoval stavbu elektrárny Chvaletice, jako šéf oddělení smluvních vztahů ČEZu připravoval smlouvy pro jadernou elektrárnu Temelín. Převrat v roce 1989 podle svých slov vítal “stejně jako všichni ostatní”, účastnil se protestů, na demonstraci na Letné přišel s transparentem s nápisem “Nejsme malé děti”. V březnu 1992 vyhrál Vladimír Věříš konkurz na ředitele kanceláře federálního ministra vnitra Jána Langoše, nastoupil v létě již za Langošova nástupce Petra Čermáka. Na ministerstvu, jehož tehdejším vrcholným představitelům vyčítá, že nedokázali zabránit skartacím citlivých svazků, ovšem dlouho nepobyl. V listopadu se dozvěděl o chystaném rozdělení Československa a k 31. prosinci spolu se zánikem federace v této funkci skončil.

Po roce 1989 podle něj česká společnost prošla normálním vývojem nerozvinuté kapitalistické společnosti. “Takový raný kapitalismus, jako byl v Americe před sto, sto padesáti lety. Prostě kdo si co urve, to má,” naznačuje svůj pohled na dnešní stav věcí Vladimír Věříš.