„Jednou jsem jako lékař byla na Vystrkově. To bylo středisko izolované od okolního světa, kde měli vily a krásné paláce komunističtí potentáti, členové vlády nebo politbyra. Krásný kraj, nad řekou, lesy, ale normální smrtelník tam nesměl. A já jsem jednou měla sloužit noční v nemocnici, byla tam se mnou ještě zástupkyně primáře, a najednou se ve tři odpoledne ozvali z ředitelství, že potřebujou pediatra na Vystrkov. A paní doktorka, která tam se mnou ještě byla, protože na oddělení byl nějaký těžký pacient, mi řekla, ať si vezmu občanku a jedu. Já se bránila, že nemám ještě ani atestaci, ale ona říká, že tam nepojede, ať si vezmu občanku a jedu. Já se ptala, proč ji potřebuju, a ona jen mávla rukou a řekla, že uvidím.
Tak mě naložili do sanitky, tenkrát to byly dvanáctsettrojky, mělo to kobku mezi řidičem a spolujezdcem a vzadu byl prostor pro pacienty oddělený okýnkem se zašupovacím sklem. Jeli jsme, na Vystrkov to bylo tři čtvrtě hodiny cesty, bylo to docela z ruky. Ta paní doktorka, co měla jít domů, tam za mě hlídala oddělení a já jela na Vystrkov.
Dojeli jsme k závoře, k takové bráně už v těch lesích, tam přistoupil chlap se samopalem, odstrčil to okýnko, opřel si ten samopal a já ho měla za zády, nebylo to příjemné. Zažila jsem poprvé, že na mě někdo míří samopalem, a teda dobré to nebylo. Popojeli jsme pár minut lesem k takové moderní budově. Vystoupili jsme a on mi říká: ‚Vyber si léky, který budeš potřebovat.‘ Já na to, že nevím, jaké léky budu potřebovat, vždyť jsem ještě pacienta neviděla. Ale vešli jsme dovnitř a tam byly léky, o kterých jsem sice věděla, že existujou, ale pro normální lidi nebyly dostupné. Například brufen, který jsme potřebovali pro děti s revmatickou horečkou. Tam byl. Měla jsem sto chutí si něco strčit do kapsy. Ale neudělala jsem to. Zpětně už nedokážu říct, jestli ze strachu, nebo protože se nekrade, ale neukradla jsem tam nic.
Zase jsme popojeli sanitkou se samopalem za hlavou, pak jsme vystoupili a lesní cestičkou jsem přišla do takové vily. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění. Na zemi perský koberec, kožená sedací souprava, krb, fontánka, obrovský prostor, sedělo tam asi čtyři nebo pět dospělých. ‚Posaďte se, paní doktorko.‘ A taková malá soukromá revoluce, já jsem řekla, že postojím. Nabízeli mi kávu nebo čaj nebo skotskou: ‚Co pijete, paní doktorko?‘ Já řekla, že nepiju nic, že chci vidět pacienta. Takže nastalo trapné ticho, asi po čtyřech pěti minutách přivedli asi čtyřletého chlapečka, který měl průjem. Koukla jsem na něj, sáhla mu na bříško, řekla jsem jim, že hlavně nemá nic jíst, poučila jsem je, že léky kromě paralenu nebo acylpyrinu na teplotu nepotřebuje, a zase jsem s tím samopalem v zádech odjela.
Připadala jsem si na jednu stranu jako uklízečka, jako kus hadru. Měla jsem být na oddělení. Tam byla moje práce, tam jsem měla být, ne tady. Oni ho přece mohli naložit do auta a do nemocnice přivézt. Chovali se takovým způsobem, že všechno mohou. Taky mohli, že jo. Ale příjemné to nebylo. A zase na druhou stranu jsem si připadala trochu jako hrdina, že jsem si od nich nic nevzala. Je to směšné, já vím, taková malá směšná vzpoura…
Na vrátnici mi vrátili občanku, ten člověk se samopalem vystoupil, mně už se volněji dýchalo, ale strávila jsem tím nějaké tři hodiny. Ta paní doktorka mohla být dávno doma. Tohle je myslím dost výrazná vzpomínka. Pak jsem zjistila, že to byl ministr průmyslu.“
