The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Veselá (* 1928  †︎ 2021)

• narozena 7. prosince 1928 v Mitrovicích u Tábora

• otec František Kukla bojoval v první světové válce na italské frontě a přeběhl k československým legiím

• otec zemřel roku 1935

• po zřízení protektorátu byl jeho pomník zničen, rodině byly odňaty všechny výsady poskytované rodinám legionářů

• v těsném sousedství rodných Mitrovic zřídili nacisté vojenský výcvikový prostor pro jednotky Waffen-SS

• manžel její starší sestry František Babický byl členem jedné z partyzánských skupin operujících v okolních lesích

• zažila osvobození Rudou armádou

• v roce 1947 se vdala na statek v Srbicích u Votic

• počátkem 50. let rodina označena za kulaky

• celý život pracovala v zemědělství

• vychovala dvě dcery, žila na statku v Srbicích

• zemřela 28. prosince roku 2021

Marie Veselá, rodným jménem Kuklová, se narodila 7. prosince 1928 v Mitrovicích u Tábora. Tam i vyrůstala a od útlého dětství pomáhala rodičům s malým hospodářstvím. Podobně na tom byla většina obyvatel České Sibiře, jak se oblasti na pomezí středních a jižních Čech kvůli neobvyklým povětrnostním podmínkám říká. Život tu nikdy nebyl jednoduchý a obživu tu lidem přinášela především práce na polích. Nevlídná krajina plná kopců a lesů, s minimem možností, jak se uživit, byla zřejmým důvodem, proč odsud mnoho lidí odcházelo za snadnějším výdělkem do měst. Nejzásadnější změny do tohoto kraje i do osudů lidí, kteří zůstali, přinesla druhá světová válka a příchod nacistů. A další proměna nastala s počátkem kolektivizace v padesátých letech. I tato doba znovu výrazně ovlivnila osudy lidí a vztahy mezi nimi.

Nesměli jsme se k tatínkovi hlásit

Mariin otec František Kukla odešel v době první světové války jako devatenáctiletý bojovat za Rakousko-Uhersko, ale z italské fronty se vrátil už jako příslušník československých legií. Nově vzniklá republika si ho proto vážila, dostal vyznamenání za Zásluhy v boji i státem zaručenou práci. Další vyznamenání obdržel po válce za statečnost. Shodou okolností se ocitl tváří v tvář ozbrojenému vězni, kterému se podařilo uprchnout z policejní eskorty. Reagoval okamžitě, pistoli mu z ruky vyrazil a napomohl policii k jeho rychlému dopadení.

Dostal od státu místo předáka na stavbách silnic, oženil se, postavil v Mitrovicích chalupu a kolem ní vysázel ovocné stromy. Od každého druhu jeden. Myslel na své dcery, aby až vyrostou, mohly žít v dostatku. Narodily se mu tři, Marie byla nejmladší a s tatínkem ji pojilo silné pouto. Často po něm chtěla, aby jí vyprávěl, co prožil ve válce, jaké to bylo v zákopech a jestli po někom musel střílet. Když jí bylo sedm let, tatínek zemřel, bylo mu 39 let. Na jeho zdraví se podepsala válka a následně i těžká práce na silnici. Pohřeb měl s vojenskými poctami. Na pomník mu kamarádi napsali verše a učitelé ve škole se snažili, aby malá Marie nebyla tolik smutná. „Když umřel Masaryk, tak učitelé hodně plakali a ukazovali nám, jak byl v novinách na úmrtním loži, na prsou červenou růži… umřel ve stejném roce jako můj tatínek. Maminka na nás dostala sirotčí důchod, jenže když přišla válka, Němci nařídili rozbít legionářský pomník, kde bylo jméno mého tatínka, a nesměly jsme se k němu hlásit. Vzali nám i sirotčí důchody.“ Maminka pamětnice zůstala se třemi dětmi sama a uživila se jen díky malému hospodářství, se kterým jí pomáhal její otec. A po německé okupaci přišla i o finanční prostředky v podobě sirotčích důchodů pro dcery. 

S Němci jsme se začali bát

V těsné blízkosti Mariina domova začali v roce 1942 nacisté budovat vojenský výcvikový prostor, který měl sloužit výhradně pro příslušníky Waffen SS. Z oblasti mezi Benešovem, Neveklovem a Sedlčany vystěhovali několik desítek vesnic a o své domovy tak přišlo více než třicet tisíc obyvatel. Součástí vojenského prostoru byly i pracovní a zajatecké tábory. Jeden z nich stál v blízkých Vrchotových Janovicích. Jednou za týden prý Němci povolili, aby tam válečným zajatcům lidé z vesnice nosili polévku. Jinak byl vstup do vojenského prostoru zakázán, celý byl obehnán protitankovými příkopy a uvnitř postupně vznikala vojenská cvičiště. Marie Veselá si dodnes vybavuje, jak obrovský měla strach, když jako dvanáctiletá šla po silnici a míjela ji nekonečná kolona nákladních aut s vyzbrojenými německými vojáky. Když skončila obecnou školu, maminka nechtěla, aby pokračovala na měšťance. Musela by totiž pěšky chodit do několik kilometrů vzdálené další vesnice a maminka se o ni bála. Místo školy šla pracovat k sedlákovi na statek. Statky v okolí vojenského prostoru musely potravinami zásobovat vojáky SS. 

Byli tam čestní lidé, nikdo je neprozradil

Okolní lesy se také staly útočištěm pro partyzány. Operovalo v nich několik skupin, které se zpočátku zaměřovaly na sabotáže na dráze. Místní kovář vyráběl zarážky a partyzáni je připevňovali na koleje. V několika případech se jim podařilo vykolejit německé vojenské vlaky. V lesích měli vybudované podzemní bunkry, ale schovávali se i v místní cihelně. Prý načas zazdění v jedné z nefungujících pecí. Němci v té době lesy prohledávali a úkryty už nebyly bezpečné.

K jedné z partyzánských skupin patřil i manžel Mariiny starší sestry František Babický. Vedl dvojí život, přes den byl s rodinou doma a na noc odcházel. Své ženě nic neřekl, snažil se ji a malého syna chránit, kdyby ho dopadli. Jen tušila, kam odchází, a celou pravdu se dozvěděla až po válce. Mezi partyzány měl dva ruské přátele, kteří po válce odjeli zpátky do Sovětského svazu. „Byli to jeho kamarádi, říkal, že na život a na smrt. Několikrát jim psal, ale nedostal žádnou odpověď… pak mu došlo, že už asi nežijí. Nevěřil, že by mu neodpověděli… vrátili se domů a říkalo se, že Rusové nechtěli, aby se vědělo, jak se žije v jiných zemích. Bylo jich víc, těch, kteří se po válce vrátili domů do Ruska a pak se už neozvali.“ Po válce se ale také začalo mluvit o tom, že sovětští partyzáni byli ve skutečnosti vlasovci. Provokatéři, které mezi partyzány nasadili Němci. Marie Veselá ale současně dodává, že oni byli jediní, kdo na konci války pomohl Praze. Mohlo se ale také jednat o sovětské parašutisty, speciálně vycvičené pro partyzánský boj, kteří byli v této oblasti také vysazeni.

Partyzáni mohli v lesích zůstávat jen s tichým souhlasem obyvatel okolních vesnic, kteří tím, že je podporovali a nosili jim jídlo, riskovali vlastní životy. „Byli tam takoví čestní lidi, nikdo je neprozradil… Když Němci zjistili, že někdo pomáhá partyzánům, tak ho popravili.“

Měli to schovaný pod stromy, aby to nebylo vidět z letadla

Němečtí vojáci, tentokrát v uniformách wehrmachtu, se načas usídlili přímo u domu rodiny Kuklových. V Mitrovicích stály domy daleko od sebe jako horské samoty a vedle toho jejich byl navíc hustý les. Tam Němci cosi ukrývali, Marie Veselá se domnívá, že to byla munice. „Hlídali to tam ozbrojení vojáci a chodili nám přes dvorek, museli jsme nechávat odemčené, kdyby třeba pršelo. Celou noc tam procházeli a vůbec si nás nevšímali. Maminka když podojila, tak jim dala půllitrák mléka a krajíc chleba, oni si to vzali a poděkovali. Byli tam dlouho, střídali se. Jedni to přivezli, druzí zase odvezli. Měli to schovaný pod stromy, aby to nebylo vidět z letadla.“

Na vozíku vezl rakev, kterou si sám musel udělat z prken

Po záboru Sudet, byli do Sedlčan, dalšího města v této oblasti, přestěhováni němečtí antifašisté z československého pohraničí. Po zřízení protektorátu je gestapo všechny odvezlo. Jednomu se možná podařilo uprchnout, protože Marie Veselá vzpomíná na pekaře z Votic, který se tam během války náhle objevil, měl české jméno, mluvil česky, ale nikdo nevěděl, odkud a proč přišel. Až později se začalo říkat, že pocházel z pohraničí a ve Voticích se chtěl pod cizím jménem ukrýt a uniknout tak pronásledování a zřejmě i koncentračnímu táboru. Přesto ho vypátrali. Marie Veselá dál vypráví: „Když šli místní lidi v neděli z kostela, viděli ho, jak si na vozíku veze rakev, kterou si sám musel udělat z prken, a sám si pak musel vykopat hrob. Pak ho zastřelili… pro ně to byl zrádce. Je pohřbený v lesíku za Voticemi.“

Jmenuji se Jirka Karabel

Další smutné vzpomínky se Marii Veselé pojí s dobou po atentátu na Reinharda Heydricha. Ve Voticích bydlel František Karabel, člen odbojové skupiny Jindra, který na jedinou noc poskytl ubytování Břetislavu Lyčkovi, lékaři, jenž po atentátu ošetřil zraněného Gabčíka a před gestapem uprchl z Prahy na Benešovsko. Následně ho František Karabel doprovodil do Ouběnic, kde měl Lyčka najít další útočiště. Úkryt byl ale vyzrazený a Břetislav Lyčka se zastřelil dřív, než ho mohlo gestapo zatknout. Františka Karabela spolu s jeho manželkou a čtyřletým synem ale zatkli. Karabelovy deportovali do koncentračního tábora Mauthausen a jejich malého syna na zámek Jenerálka v Praze. A o něco později do internačního tábora ve Svatobořicích. Tam se měl podle vyprávění Marie Veselé setkat s další votickou obyvatelkou, paní Kopeckou. S jeho rodiči se znala, bydleli dokonce ve stejné ulici. Její syn, letec RAF, bojoval ve Velké Británii a nacisté ve Svatobořicích věznili mimo jiné i rodinné příslušníky československých vojáků bojujících v zahraničních armádách. O malého Jirku se prý starala a  snažila se, aby nikdy nezapomněl svoje jméno. Aby věděl, kým je, až ho budou rodiče po válce hledat. Nehledali ho, nacisté je v Mauthausenu popravili. Marie Veselá se dodnes s příbuznými manželů Karabelových stýká, velmi se jí jejich osud i osud malého Jirky dotkl. O osiřelého Jirku Karabela se po válce starala jeho babička a převzala i provoz hospody manželů Karabelových, kde pamětnice krátce pracovala. 

Židé nikomu neublížili

Ve Voticích i v okolních vesnicích žila před válkou početná židovská komunita. Marie Veselá vypráví, jak ráda chodila s maminkou nakupovat k Židovce do Sudoměřic a pokaždé od ní dostala lízátko. Do obecné školy s nimi ale židovské děti nechodily. Všechny prý pocházely z bohatých rodin a navštěvovaly lepší školy. Po válce se do Votic  z koncentračních táborů téměř nikdo nevrátil. Jen rodina židovského lékaře. Mezi lidmi se pak začalo povídat, že přežil jen díky tomu, že se v koncentračním táboře podílel na medicínských pokusech na vězních. Prý ho kvůli tomu i vyšetřovali, ale nic mu neprokázali. Marie Veselá si myslí, že to nemohla být pravda, a dodává: „Válka trvala dlouho. A byla hrozná…Židé nikomu neublížili.“

Nejdřív jsme je s láskou vítali, ale pak jsme je proklínali

S končící válkou se zvýšila aktivita partyzánů, ale do pohybu se dala i divize SS z výcvikového prostoru. Mířila na Prahu, a přestože se jednalo o velkou sílu vojáků vyzbrojených těžkou vojenskou technikou, na jihovýchodním okraji Prahy narazili na odpor. Na barikádách byli připravení zpola ozbrojení obránci Prahy. Chovali se neuvěřitelně statečně a postup německých oddílů SS na Prahu znatelně zdrželi. Mnoho z nich ale za svou statečnost zaplatilo životem, postavili se zuřícím Němcům, kteří neváhali použít jakýchkoli prostředků, aby mohli Prahou projít a směřovat dál na západ. 

Z druhé strany se blížila Rudá armáda a osvoboditelům se připravovalo vřelé přijetí. Sedmnáctiletá Marie, oblečená v národním kroji, nacvičovala společně s dalšími dívkami tanec Besedu. Sovětským vojákům ho během slavnostního přivítání zatančily, ale zakrátko se před nimi musely ukrývat.

„Nás maminka schovávala… přetáhla kredenc přes roh a my jsme se za ni se sestrou schovaly. Seděly jsme na stoličce až do rána, dokud neodešli. Chodili nám tlouct na dveře, ale byly jsme zamčený a násilím se tam nedostali… Pořád se vraceli a mlátili na dveře. Soused je pak poslal do Tábora, že jsou tam lehký ženský. Zapřáhli koně, dojeli do Tábora a přivezli je. Jenže měli chlast, to bylo takový jejich jídlo, opili se a ženský pak řekly, že Němci byli lepší. Nandali jim zlato a ony s nimi nic nechtěly mít. Tak je Rusové seřezali a odvezli zpátky do Tábora.“

U rodiny Kuklových byli v květnu 1945 krátce ubytovaní i sovětští důstojníci. Spali v ložnici v postelích a paní Kuklová s dcerami musela spát v kuchyni na zemi. Důstojníci se ale jinak prý chovali slušně, dávali jim konzervy a starali se, aby chování prostých vojáků nepřekračovalo patřičné meze. Také například zabránili, aby jim vojáci odnesli kola od vozu, se kterým rodina jezdila na krmení pro dobytek. Nejhorší byli vojáci, kteří přicházeli s jednotkami Rudé armády až v samém závěru. Přijížděli na koních, byli prý nevzdělaní a nebezpeční. Na polích přepadali ženy, které tam pracovaly, a nebrali ohled na nic a na nikoho. „Ztratily se dvě holky, jedna z Mitrovic a druhá z Hoštic, kam jsme my chodily do školy… Byly to holky v mých letech. Rodiny je hledaly, ale nenašly. Rusové strašně znásilňovali…“

Sověti prý měli zájem především o hodinky, pak o ženy a alkohol a také o koně. Jejich koně byli po dlouhé válečné pouti na pokraji sil, vyhublí a zchvácení. Vojáci si je proto s místními sedláky „měnili“ za lepší. Mariin budoucí manžel chtěl své koně, které miloval, zachránit. Odvedl je proto do lesa a tři dny a tři noci se tam s nimi ukrýval. Přesto ho našli, a domů se vrátil se dvěma na kost vyhublými kobylkami. 

Byli jsme kulaci, ale dohromady jsme nic neměli

V roce 1947 se pamětnice vdala a z malého hospodářství v Mitrovicích se přestěhovala na statek v Srbicích, do malé vesnice v těsné blízkosti Votic. Ke statku patřilo patnáct hektarů polí, les a louky. Rodina Veselých patřila v Srbicích k těm progresivnějším. Ve vesnici byli první, kteří si nechali zavést elektřinu, a mezi prvními nakupovali zemědělské stroje. Část jejich polí ležela v kopci a obhospodařovat je nebylo snadné. Stroje jim práci zjednodušily a urychlily, ale nakupovat je museli na úvěr. Traktor neměli, jen koně, ale na ně byl manžel Marie Veselé pyšný. Počátkem padesátých let byla rodina Veselých označena za kulaky, vesnické boháče a vykořisťovatele dělnické třídy, jak jim potom často a nevybíravým způsobem připomínali. Pro pamětnici začalo nejtěžší období jejího života. „My jsme za komunistů strašně zkusili. Nebýt těch hrůz války, tak Němci byli lepší… my jsme byli kulaci, ale dohromady jsme nic neměli. Měli jsme pár koní, nějaký dobytek a stroje nám všechny vzali.“

Dříve na statku zaměstnávali jednu děvečku a čeledína a Marie Veselá k tomu dodává: „Ve slušných rodinách se s čeládkou zacházelo slušně, a když ne, tak oni odešli. Ale takhle to bylo za Beneše a za Masaryka… Komunisti nám vyčítali, že jsme vykořisťovatelé. Všechno jsme pak museli dělat sami. Dělali jsme, až jsme na hubu padali, od rána do večera a někdy i v noci.“

Statek jim nechali, ale jen proto, že se jim nehodil. Nechali jim i pole, jen část jich vyměnili za méně úrodná. Všechny stroje ale odvezli, jim ovšem zůstala povinnost splácet úvěry. Marie Veselá vypráví, jak přijeli pro mlátičku. Manžel nebyl doma a ona sama jim chtěla v odvozu mlátičky zabránit. Stála ve vjezdu do dvora, v jedné ruce chovala novorozeně a druhou držela za ruku dvouletou dceru. Proti ní do dvora vjížděl traktor a ani stojící žena se dvěma malými dětmi mu v tom nezabránila. Kola traktoru se přibližovala a nezastavila se ani ve chvíli, kdy se blatník téměř dotýkal těla dítěte. Dceru strhla na poslední chvíli. Traktor řídil jeden z funkcionářů zemědělského družstva a podobným způsobem se prý choval i k ostatním. Zanedlouho poté se zastřelil – jestli proto, že se v něm hnulo svědomí, Marie Veselá neví. Ale patřil mezi ty, kteří se vůči sedlákům chovali tím nejbezohlednějším způsobem.

Lidé už na sebe nebyli hodní

Mlátičku jim odvezli, ale na poli dozrávalo obilí, které museli sklidit a vymlátit. A většinu úrody pak odevzdat. Vymlátit neměli čím a zůstali na to sami dva. Museli sehnat jinou mlátičku, a tak koupili starou, která měla nejlepší léta za sebou. Během výmlatu jí praskla řemenice a Mariina manžela těžce zranila. Odvezli ho do nemocnice a pamětnice zůstala se dvěma malými dětmi, s manželovými starými rodiči a statkem uprostřed žní, zatíženým nesplnitelnými dodávkami, sama. A tím to neskončilo. Opakovaně za ní přicházel příslušník tehdejší Veřejné bezpečnosti a ukládal jí vysoké pokuty za banální prohřešky, například za to, že strom zakrývá číslo domu nebo že pes nemá známku. Pokuty byly tak vysoké, že jí už nezbývaly žádné peníze na obživu. Když se hájila, pozvali si ji na okresní národní výbor k výslechu. A znovu si musela vyslechnout spoustu urážek na adresu své rodiny.

Manžel se vrátil z nemocnice za dva měsíce a pro změnu měl nastoupit do vězení za neplnění dodávek. Nebo zaplatit vysokou pokutu. Ačkoli je považovali za boháče, na pokutu neměli. Jeho zdravotní potíže byly ale nakonec natolik závažné, že do vězení jít nemusel. 

Mařenko, vy jste nevolila komunisty

Statek se jim přes všechna příkoří podařilo udržet až do roku 1960. V té době už soukromí zemědělci, až na výjimky, na venkově neexistovali. Kolektivizace byla v tomto ohledu úspěšná. Pole rodiny Veselých se stala součástí zemědělského družstva a Marie Veselá do něj vstoupila. Jinou možnost neměla. Za práci ale dostávala méně než ostatní a posílali ji na nejtěžší práci. Ale odmala pracovala pod širým nebem a nedokázala si představit, že by to mělo být jinak. Zůstala tam až do penze a ještě o něco déle. Chtěla vydělat na hezký pomník pro svého muže. Zemřel brzy a ona se nikdy znovu nevdala. Vychovala dvě dcery, obě se dobře učily, ale do škol jakožto dcery kulaka nesměly. Marie Veselá vzpomíná, jak jí učitelka jedné z nich řekla: „Paní Veselá, nedejte se!“ Tak znovu bojovala a obě dcery nakonec úspěšně vystudovaly. Nikdy neodpustila komunistům, jak jejich rodině ublížili, nesnášela jejich lži a podvody. Pole byla rodině Veselých po roce 1989 v restitucích vrácena, ale úvěry za zemědělské stroje splácejí dodnes.

V době, kdy komunistickou stranu volili téměř všichni, ji ona nevolila. Vzpomíná, jak jí po volbách manželka místního tajemníka národního výboru řekla: „‚Mařenko, vy jste nevolila komunisty.‘ A já jsem odpověděla: ‚Jak to víte, vždyť to bylo tajný a byla tam plenta.‘ – ‚No právě, protože jste šla za plentu.‘ Byl tam jeden, seděl v koutě a zapisoval. Kdo šel za plentu, nevolil komunisty. Takový oni dělali fígle… Nikdy jsem neřekla nikomu soudruhu… to mi nešlo přes pusu. Nikdy jsem je nevolila. To bych si musela usekat prsty.“

Marie Veselá se domnívá, že povahu českého národa poznamenal strach. Nejprve z Němců během druhé světové války, pak ze Sovětů, i když ti, jak dodává, se vůči Čechům chovali s o něco menší krutostí. Přesto byla šťastná, když sovětská armáda v roce 1991 Československo opustila. Strach ale přetrval s nástupem komunistů a následky jsou v chování lidí patrné dodnes. Svoje vyprávění pamětnice uzavírá slovy: „Začali jsme se bát… Všechno jsme dělali se strachem. A zůstali jsme shrbení.“