„Já jsem byl v Ebrachu. Tam už byla slyšet dělostřelecká palba a oni nás převezli zpátky do Straubingu. Všichni vězni z Ebrachu jeli do Straubingu. Straubing byl zhruba tak pro dva tisíce lidí a bylo to přeplněné. Bylo tam čtyři tisíce vězňů. A jednou, to bylo čtyřiadvacátého nebo kolikátého dubna 1945, deku a ešus a lžíci vzít s sebou a nástup dole na dvoře. Každý si vzal tu deku. Já jsem náhodou nějakým způsobem získal dvě deky. Vyšli jsme ven, seřadili nás do čtyřstupů a vyvedli bránou ven. A šli jsme do toho Dachau. První dva dny s námi jel traktor naložený chlebem. To řídil vězeň. Ale velel mu nějakej SS, prostě nějakej důstojník. Údajně měl potom nějakou poruchu a dál to nejelo. Další čtyři dny jsme jeli bez jídla, o hladu. Z těch čtyř tisíc vězňů do té vesnice Altfrauenhofen přišlo asi dvanáct set. Ti ostatní tam všichni zůstali ležet. To všechno postříleli.“
„Přišel esesman, vytáhl mě, strčil mě do toho mercedesu a jeli jsme na policejní ředitelství gestapa. Strčili mě do jedné kanceláře. Tam seděl pán. Česky na mě, že jestli se jmenuju pan Veselý. Já řekl: Ano. Tak on mně řekl, že je podezření, že jsem vykonával nějakou protistátní činnost. A že je potřeba si to ověřit a tak dál. A tak abych říkal pravdu a nic nezamlčoval. Úplně tak vlídně se mnou mluvil. A teď se sehnul do zásuvky, vytáhl jakousi fotku, podal mi ji: ,Znáte tady toho pána?‘ Povídám: ,Neznám.‘ - ,Znáte tady toho?‘ - ,Neznám.‘ To udělal takhle několikrát. A když už se mu to přestalo líbit, tak zavolal: ,Hans, komm hier!‘ Otevřely se dveře a přišel takovej chlap. Rákosku a provaz. Vzal mě, ohnul takhle přes židli, dole mně svázal ruce k nohám. A rákoskou prostě... A tak se vyptával. Něco se zeptal. Já jsem řekl: ,To nevím.‘ Rána. Možná týden pak jsem nemohl sedět. Na zádech jsem měl potom dlouho, dlouho od toho pruhy. To jsem myslím dvakrát, třikrát byl u toho výslechu.“
„Ten Volksgerichts v tom Berlíně. Já jsem byl ve čtvrtém patře a pod náma v těch sklepních místnostech byly cely pro odsouzence k smrti. Ti byli přikovaní na tomto. A večer, to bylo něco hroznýho pro nervy. Jeden brečel, druhej se modlil, třetí se smál, čtvrtej prosil maminku, pátej si zpíval a tak dál a dál. To lidi pološílení čekali na to.“
„Tam byly krechty s krmnou řepou na některých polích. Najednou se vrhlo dvacet vězňů na tu řepu. Jenomže ti (esesáci) je všechny postříleli. A tak bylo vidět mrtvého nebo polomrtvého vězně, jak hryže do té řepy. Takhle tam leželi, to bylo hrozný.“
„Seřadili nás na tom apelplacu nebo na tom jednom dvoře. Bylo nás asi dvě stě. Procházel tam jeden esesman a na jednoho mládenečka z Litomyšle ukázal a říkal mu: ,Ty seš Žid.‘ On říkal: ,Já nejsem Žid. Já jsem křesťan.‘ A on zase znovu: ,Ty seš Žid!‘ - ,Ne, já jsem křesťan.‘ On vytáhl pistoli a v té řadě lidí ho zastřelil. To byla první ukázka v tom Terezíně, kdo tam vládne. Ukázka, že ti vězni neznamenají vůbec nic. Protože oni mohli s tím vězněm udělat všechno, co chtěli.“
„Těch letáků jsme roznesli stovky. Nevím, jestli to byly tisíce, ale rozhodně to byly stovky. Já jsem přiznal, že jsem dostal od Pepíka Bíci jedenkrát leták, který jsem mu vrátil, že s tím nechci mít nic společného. A druhý leták že jsem dostal a ten jsem použil jako klozet papír. Samozřejmě že mně to věřit nechtěli. Ale já jsem se k ničemu jinému nepřiznal. A nic jiného mně také nedokázali. A za to jsem dostal pět let káznice. Čili za dva letáky pět let káznice. Z těch čtyřicet dvou lidí se vrátilo myslím dvanáct. Ostatní všichni popraveni.“
„Přijeli jsme do Pardubic. To byly čtyři hodiny ráno. Ten vlak zastavil na pátým nástupišti. Tehdy tam nebyly žádný podchody a mezi tím pátým nástupištěm a východem stál na vedlejší koleji nákladní vlak. Já jsem měl nohu oteklou až tady potud. Koleno a všechno. A ten Lanštofl to samé. Když jsme zastavili, tak většina těch lidí obešla ten vlak až dozadu. On říkal: ,Já to podlezu.‘ Já jsem říkal: ,Nepodlízej, raději to obejdem.‘ - ,Ne.‘ - ,Dělej, co chceš.‘ Když já jsem byl na konci toho nákladního vlaku, tak lokomotiva zapískala a ten vlak se dal pomalu do pohybu. Ten Lanštofl, než to s těma bolavýma nohama podlezl, tak… Já jsem přišel k východu a tam vidím nosítka. A na nich leží chlap. To byl ten Lanštofl. A obě dvě nohy nad kotníkem rozmačkané. Nestačil přelézt a ten vlak ho přejel.“
Karel Veselý se narodil v roce 1922 v Heřmanově Městci. Za války pracoval v továrně na výrobu letadel v Chocni - firma Ing. Jaroslav Mráz, Flugzeugwerke Chotzen. Napojil se tam na odbojovou skupinu a společně s kamarádem Ludvíkem Kodýtkem po městě roznášel protinacistické letáky. V dubnu 1942 byl zatčen a prošel sérií brutálních výslechů na gestapu v Pardubicích. Potom byl vězněn v Malé pevnosti v Terezíně, v Budyšíně, v Drážďanech a v Berlíně, kde byl odsouzen na pět let. Poté prošel věznicemi ve Straubingu a v Ebrachu. V dubnu 1945 nastoupil na tzv. pochod smrti do koncentračního tábora Dachau. Při tomto šestidenním pochodu zemřela většina vězňů. Ze čtyř tisíc jich přežilo jen dvanáct set. Ostatní byli buď zastřeleni, umláceni nebo zemřeli hladem a vyčerpáním. Po válce bydlel nejprve doma v Pardubicích, potom v Novém Sedle a nakonec v Šumperku. Tam žije dodnes.
Narozeniny Tondy Bakeše, 13. června 1941 - poslední setkání před zatčením (pamětník je s harmonikou, vedle něho Josef Bíca, stojící uprostřed Ludvík Kodýtek)
Narozeniny Tondy Bakeše, 13. června 1941 - poslední setkání před zatčením (pamětník je s harmonikou, vedle něho Josef Bíca, stojící uprostřed Ludvík Kodýtek)
