The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Větrovský (* 1954)

• narozen 10. března 1954 v Mariánských Lázních, od šesti let žije v Plzni

• jako čtrnáctiletý zažil okupaci vojsky Varšavské smlouvy a následné protesty v Plzni

• na střední škole se zařadil mezi nepřátele režimu mimo jiné tím, že nosil dlouhé vlasy

• dva roky studoval v Praze, kde ho formovalo setkávání s legendami undergroundu

• přes vážné zranění páteře byl odveden na vojnu

• po návratu z vojny založil undergroundovou kapelu The Úžas, později The Suřík

• koncert kapely přerušil brutální zásah VB, následovala vlna výslechů a šikany

• na začátku roku 1989 založil loutkohereckou skupinu HROB

• v roce 2006 založil kapelu burgtheater

„Nesměli jsme cestovat, číst, co jsme chtěli nebo poslouchat muziku, která se nám líbila. A to člověku vykrade život,“ vzpomíná na dobu totality plzeňský hudebník a výtvarník Jiří Větrovský, přezdívaný Větrák. Ten se svými přáteli založil v sedmdesátých letech undergroundovou kapelu The Úžas, později přejmenovanou na The Suřík. Od začátku zavrhli možnost oficiálně koncertovat, nechtěli totiž absolvovat trapné přehrávky před komisí, nechávat si schvalovat texty a vzdát se dlouhých vlasů. Tajné koncerty pochopitelně neunikly pozornosti Veřejné bezpečnosti. Zvlášť brutální zásah na koncertě kapely The Suřík se odehrál v roce 1897 v Plzni na Roudné, informoval o něm také Ivan Medek ve vídeňském vysílání Hlasu Ameriky.

Součástí paralelních světů Jiřího Větrovského byla také zakázaná literatura a samizdatové časopisy, které přepisoval v miniaturní místnosti bez oken „V té době jsem kouřil dýmku, takže se tam nedalo dýchat. Do psacích strojů se muselo hodně řezat, aby byl text přes jedenáct kopírovacích papírů čitelný, takže jsem jich několik úplně oddělal,“ vzpomíná muzikant, který v současnosti s kapelou burgtheater (záměrně s malým b) zhudebňuje texty básníka a hudebníka Vratislava Brabence.

Rok 1968 mě utvrdil v odporu proti režimu

Jiří Větrovský se narodil 10. března 1954 v Mariánských Lázních. „Rodina měla kořeny v Chrástu u Plzně, když se ale otec vrátil z totálního nasazení, tak továrna, kde předtím pracoval, neexistovala.  Dostal umístěnku do Velké Hleďsebe a nastoupil k pohraniční stráži. Po roce jsme se kvůli zaměstnání otce museli znovu stěhovat, tentokrát do Karlových Varů,“ vypráví. Atmosféru blízko železné opony v padesátých letech zná jen z vyprávění starší sestry a rodičů. Mezi lidmi prý stále přetrvávalo napětí, většina původních německy mluvících obyvatel musela odejít, násilím tak byly rozděleny mnohé rodiny a zároveň přicházeli noví dosídlenci.

Do první třídy už nastoupil pamětník v Plzni. „Škola pro mě byla nutné zlo, ne snad kvůli učení, ale kvůli volnočasovým aktivitám. Museli jsme vstoupit nejdřív do Jisker, potom se přecházelo do Pionýra, mysleli jsme, že to bude jako Skaut, který byl v té době zakázaný, že budeme chodit ven. Místo toho jsme zůstávali déle ve škole a byla to jen politická nalejvárna. Začali jsme to proto sabotovat, vyloučili nás, ale pak nás zase přijali, aby z toho nebyl úřednický problém,“ vypráví s tím, že samozřejmostí tehdejšího školství bylo několik hodin branné výchovy týdně: „Hustili do nás, že každou chvilku sem spadne bomba, že musíme být připraveni, nasazovali jsme si plynové masky a pytlíky na ruce. Vyrůstali jsme v době všeobecného strachu z imperialistů a třetí světové války.”

Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 převrátila Jiřímu Větrovskému natrvalo hodnoty a postoj ke společnosti. 21. srpna byl na prázdninách u babičky v Bušovicích u Plzně. „Ráno na nás sousedka klepala, že je válka. V sedm ráno před konzumem už byla fronta, všichni skupovali mouku a cukr. Okolo rybníka jezdily tanky, projížděly ulice a střílely slepými náboji,“ líčí a dodává, že s kamarády pak vzali štětky a bílou barvu a psali po vesnici protiokupační hesla. Po pár dnech už byl opět v Plzni a coby čtrnáctiletý kluk obcházel město, kde se na každém rohu podepisovaly petice a demonstranti se scházeli na tehdejší Moskevské (dnes Americké) třídě. „Chodili tam provokatéři s tendenčními novinami nazvanými Zprávy, kde se psalo, že jde o bratrskou pomoc. Lidé se prali a diskutovali, my jsme vylezli na semafory a pozorovali to. To nebylo jako ty pozdější důstojné demonstrace, to bylo divoké,“ popisuje pamětník.

Policajti chodili nejen se zbraní, ale i s nůžkami

V roce 1969 nastoupil Jiří Větrovský na nově otevřený učební obor s maturitou. „Já jsem v těch patnácti samozřejmě nevěděl, co chci dělat, věděl jsem, co dělat nechci. Do školy chodili agitátoři a lákali nás do profesí jako voják nebo horník, a to jsem tedy nechtěl,“ vzpomíná. V té době také začaly první konflikty s vedením školy, které bylo poznamenané socialistickou ideologií. Jako znamení odporu proti režimu podle pamětníka fungovaly dlouhé vlasy: „V sedmdesátých letech běžel v televizi takový spot: ,Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.‘ Ve škole přišel ředitel do třídy, nakreslil na tabuli hlavu, zakótované poloměry okolo uší, kam vlasy mají jít nad límec, kam nad obočí, prostě technický výkres. Druhý den ráno, když jsme šli do školy, tak nás ve dveřích školník kontroloval a ty, co nebyli ostřihaní, nepustili do školy. Nám to nevadilo, šli jsme naproti do restaurace k Zelenému stromu. Druhý den to bylo to samé, ale pak nás ze třídy zbyli jen čtyři, pak zvali rodiče, že máme neomluvené hodiny, po týdnu nás nechali být a mně se podařilo zůstat dlouhovlasý.“

Kdo neměl krátké vlasy, byl neustále šikanován policií. „Než jsem přešel náměstí, byl jsem třikrát legitimovaný,“ říká Jiří Větrovský a dodává, že v občanském průkazu musel účes odpovídat skutečnosti. Když si ale požádal o nový průkaz z důvodu změny vizáže, úředníci schválně proces zdržovali. Pokaždé, když byl pak legitimován a ukázal náhradní doklad, musel na policejní stanici. Řadu jeho kamarádů také příslušníci na zábavách odchytili a násilím ostříhali.

Začátky s muzikou

Svou první kapelu The Three Georgians založil Jiří Větrovský už ve čtrnácti letech na konci základní školy. „Kytary jsme měli sice elektrické, ale vyřezané z překližky, nikdy jsme nevystoupili, jen zkoušeli,“ vzpomínal pro Čtvrtletník Voknoviny v září 2017. Během střední školy pak na čas na hraní rezignoval. „Mizely anglické názvy kapel, nešla sehnat elektrická kytara, jedině že někdo měl známého tiráka, nebo měl bony a mohl jít do Tuzexu, byl problém sehnat mikrofon, kupovaly se polský bakelitový zoufalosti,“ popisuje tehdejší situaci muzikant, zvaný Větrák. Výhodou Plzně podle něj bylo, že tady bylo možné chytit vysílání německé televize. „Dívali jsme se na Rockpalast, to byl fenomén, koncert začínal v deset večer a trval do šesti do rána. Přijížděli kvůli tomu kamarádi z jiných měst, dívali jsme se na to společně, byty byly obležené, bylo to živě a střídaly se tam světové kapely, nahrávali jsme si to na magnetofon a pak jsme si to mezi sebou vyměňovali,“ říká.

Během studia střední odborné školy, které ho zoufale nebavilo, se snažil vyhnout praxím ve Škodovce. Tím pádem se stal nepřítelem režimu, a i když udělal přijímačky na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou, přijat nebyl. „Poslal jsem tedy dopis na ČVUT, kde mě přijali. Sice mě víc táhly humanitní obory, ale tam jsem s nálepkou třídního nepřítele neměl šanci, přihláška na dějiny umění se mi rovnou vrátila poštou zpátky,“ vysvětluje. Díky přijetí na vysokou školu ale nemusel na vojnu. V Praze se začal ve slavných  hospodách seznamovat s podobně naladěnými lidmi a s legendami undergroundové kultury. „U Dvou slunců se scházeli Plastici, Egon Bondy, vyhlášené byly podniky u Zpěváčků, U Glaubiců, U Bonaparta, U Schnellů. Informace o tom, kde bude koncert, se předávaly právě v hospodách,“ říká s tím, že Egon Bondy byl tehdy pro něj velkou osobností, později přepisoval jeho romány v samizdatu. Když se provalila Bondyho spolupráce se Státní bezpečností, byl zklamaný, usoudil ale, že policie Bondyho vydírala.

Na vojnu musel i po úrazu páteře

Po dvou letech Jiří Větrovský studií zanechal, technický obor mu nic neříkal a hlavně prodělal vážný úraz páteře.  Spadl z jedenácti metrů z hradeb na Petříně a zlomil si tři obratle. „Mámě prý tehdy řekli, že se nebudu hýbat, ale dopadlo to dobře, jen jsem dlouho musel nosit krunýř,“ uvádí s tím, že ani to nestačilo na vytouženou modrou knížku. „Když jsem byl již poněkolikáté u odvodu, tak na mě takový malý plukovník slovně útočil. Tak jsem se neudržel a řekl jsem něco o něm i vojně jako takové. Řekli mi proto, že mě na vojnu prostě dostanou za každou cenu,“ vypráví.

Nastoupil tedy do silničního a železničního vojska, kde sloužili politicky nespolehliví branci beze zbraně. Protože ale nechtěl ze zásady podepsat vojenskou přísahu, poprosil kamaráda z kapely, aby mu o záchodovou mísu zlomil ruku. Tři měsíce pak strávil na marodce. „Byl jsem na vojně v Jincích v Brdech, kde jsme měli za úkol stavět kasárna pro sovětské vojáky. Marodka byla v provizorních papundeklových barácích, byla hrozná zima a na den jsme měli kyblík uhlí. V noci ze mě třeba strhli deku a zkoušeli, jestli se náhodou neposadím, jestli bolest zad jen nepředstírám,“ vypráví pamětník. Po několika měsících na marodce a pokusu o sebevraždu byl převezen do Vojenské nemocnice v Praze, odkud ho po dalším měsíci propustili do civilu s dalším odkladem vojenské služby. Po návrtu měl kolem páteře černé nekrotické fleky, v Plzni na kontrole pak lékaře napadlo, že vojenští lékaři asi použili stejný způsob mučení, jaký se prováděl v koncentračních táborech, totiž že na obstřiky proti bolesti použili destilovanou vodu.

Neoficiální koncerty se maskovaly za soukromé akce

Po návratu z vojny do Plzně se začal Jiří Větrovský opět věnovat hudbě a s kamarády Janem Eisenhammerem a Petrem Kluzákem založili kapelu The Úžas. Zhudebňovali texty svých oblíbených básníků Jiřího Gruši, Ivana Wernische nebo Miloslava Topinky. Tito autoři byli v nemilosti režimu, už proto nemohla hrát kapela legálně. Navíc by musela být organizovaná pod Svazem mládeže nebo Městským kulturním střediskem a musela by absolvovat rekvalifikační přehrávky před odbornou komisí[1]. „Nesměli bychom mít anglický název ani dlouhé vlasy a já jsem věděl, že tímto směrem nikdy nepůjdu, dopředu jsme věděli, že půjdeme do undergroundu, že raději zahrajeme pro pár kamarádů jednou za rok,“ komentuje pamětník.

Kapela zkoušela ve spartánských podmínkách s podomácku vyrobenou aparaturou a koncerty se musely schovávat za soukromé akce, narozeniny a podobně. Skončit se ale muselo v deset hodin, protože po zavíračce jezdily hlídky policie a kontrolovaly, jestli se v hospodách nesvítí. Stateční hospodští, kteří si troufli vpustit do sálu neoficiální kapelu, byli v Plzni třeba v Božkově v hospodě Pod Kopcem nebo v sokolovně v Koterově, bezpečnější to ale mnohdy bylo daleko za městem. „Ve snaze co nejlépe utajit koncert se nám v roce 1982 podařil pravý opak, totiž že jsme hráli v hraničním pásmu  v Chudeníně u Nýrska a zasáhla Pohraniční stráž. Byli jsme pak převezeni na stanici SNB v Klatovech,“ říká pamětník.

Kapela koncertovala v okolí Plzně, v Letinech, Čižicích, Letkově, Předenicích a po jednom zvláště bouřlivém koncertě v Letinech v roce 1977, po kterém zde byly všechny zábavy do odvolání zakázány, raději změnila název na The Suřík. „Byla to naivní snaha přelstít režim,“ říká Jiří Větrovský, který se ve výběru názvu inspiroval sortimentem prodejny Barvy Laky v plzeňské Bezručově ulici, kde v té době s Janem Eisenhammerem pracoval. Nemohl totiž dlouho sehnat práci a po šesti týdnech bez zaměstnání už nemohl vycházet z domu, aby nebyl zatčen za příživnictví. To byl mezi lety 1956-1990 trestný čin, namířený proti těm, kteří se vyhýbají takzvaně „poctivé práci“, ale často byl zneužíván proti osobám nepohodlným režimu.

Po koncertě na Roudné začal teror

V roce 1986 unikla kapela The Suřík takříkajíc o fous zásahu bezpečnosti na festivalu Rockový a výtvarný Služetín. Na tomto statku nedaleko Teplé působila jedna ze západočeských undergroundových komunit. Akce, kde hrály kapely Psí vojáci, Ženy nebo Patologický orchestr Mariánské Lázně, byla rozehnána policí a následovala po ní vlna výslechů. „S kamarády jsme si pronajali na cestu autobus, rozhodli jsme se ale, že vyrazíme do Plzně dřív a nebudeme čekat na konec koncertu. Po cestě jsme míjeli čtyři policejní antony,“ vypráví pamětník. Na statku ve Služetíně následovalo ještě několik zásahů policie a nakonec byl majitelům vyvlastněn. O aktivitách „protistátních živlů“ informoval po svém komunistický deník Pravda v článku Slavnosti v konírně. Podrobně se o aktivitách undergroundové komunity ve Služetíně píše v samizdatovém časopise Jazz Stop[2].

Od začátku osmdesátých let byla proti příznivcům punku a nové vlny zaměřena celostátní akce StB s názvem ODPAD. [3] Koncerty nepovolených kapel neunikly pozornosti příslušníků tajných složek, kteří si účastníky fotili, případně je na místě nebo cestou domů legitimovali a později je předvolávali k výslechu. Zvlášť brutální zásah na koncertu kapely The Suřík se odehrál v hospodě v Plzni na Roudné v roce 1987. „Koncert jsme měli koncipovaný do třech částí, v té první jsme odehráli stejný program jako ve Služetíně, pokračovat jsme měli zhudebněnými texty Ivana Wernische a Jiřího Gruši,“ říká Jiří Větrovský s tím, že o přestávce ještě stačil vystoupit s performance Vladimír Líbal, po jeho produkci koncert ale přerušil zásah příslušníků VB. Obsadili jediný východ ze sálu a každého legitimovali, následně zúčastněné volali k výslechu. Událost neunikla pozornosti Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, který o ní podal zprávu v samizdatovém časopisu Informace O Chartě 77. [4]

Brutální přerušení koncertu, na který se kapela dlouho připravovala, ale i otravné výslechy sebraly Jiřímu Větrovskému chuť pokračovat v muzice. „Dokonce jsem uvažoval o emigraci, protože mi začali dělat problémy, do práce pro mě vždycky přijely černé Volhy a odvezly mě na výslech. Abych měl problém v zaměstnání. Nikdy jsem nevěděl, kdy a na jak dlouho mě odvezou, nemohl jsem ani dát manželce vědět, kde jsem. Pokusili se nám třeba udělat domovní prohlídku v pět ráno, nebo přijeli, když jsem nebyl doma a otravovali manželku,“ popisuje pamětník. Ten s odstupem zjistil, že se v blízkosti kapely pohyboval člověk, který donášel. Proto policie předem věděla o všech koncertech.

Dobré knížky a nahrávky se musely šířit tajně

Od sedmdesátých let tvoří Jiří Větrovský pár se svou manželkou Hanou, která ho ve všech jeho aktivitách podporovala. Podařilo se jí například pronést negativ s fotografiemi z přerušeného koncertu na Roudné. Život rodiny samozřejmě ovlivňovala šikana totalitního zřízení. „Nikdy jsme nedostali devizový příslib, dokonce ani šedivý pas, se kterým se smělo jen do Jugoslávie. Zkrátka nemohli jsme cestovat, studovat, co jsme chtěli, číst, co jsme chtěli, slyšet kapely, které se nám líbily. To člověku vykrade život a musíte si vytvořit paralelní svět s lidmi, kteří to mají podobně,“ komentuje pamětník. Součástí tohoto paralelního světa nebyla jen muzika, ale také četba a šíření literatury, která nemohla oficiálně vycházet.

Jiří Větrovský si při dálkovém studiu Střední knihovnické školy ve Státní vědecké knihovně v Plzni udělal kurz psaní na stroji a začal přepisovat samizdaty. „Přidělili nám poměrně velký byt IV. kategorie na úpravu, ale záchod byl v jiném patře. Toho jsem využil a udělal jsem si tam tajnou místnost, velkou asi dva krát dva metry, bez okna. Měl jsem tam lampičku a v noci jsem přepisoval,“ popisuje. Od přátel se k němu dostával například samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (zkráceně též Infoch), který množil a šířil dál. Kromě prohlášení a časopisů přepisoval a vázal také zakázanou literaturu, mimo jiné knihu Špión vypovídá, ve které emigrant a bývalý pracovník ministerstva vnitra Jiří Frolík odhalil praktiky Státní bezpečnosti.

V roce 1988 vystoupil v plzeňském sále Peklo v rámci festivalu Porta písničkář Jiří Dědeček. „Měl na tu dobu velmi odvážné texty, kamarádovi se podařilo koncert natočit na kazetu,“ vypráví Jiří Větrovský, který tou dobou mohl s manželkou poprvé vycestovat na západ. „Přestaly platit devizové přísliby, stačilo prokázat, že máte valuty v bance. Přátelé, kteří byli v emigraci ve Vídni, mi tehdy poslali na účet šilinky, abych mohl vycestovat,“ vysvětluje a dodává: „Na hranici nás kontrolovali, dívali se i pod tapecírung auta, ale já jsem tu kazetu s nahraným koncertem Jiřího Dědečka měl zastrčenou v přehrávači, to je nenapadlo. Do Vídně za námi pak přijel i kamarád Karel Moudrý, který pracoval jako hlasatel a redaktor na Svobodné Evropě v Mnichově. Ještě ten večer jsme ve Vídni poslouchali Svobodnou Evropu a on už to tam pouštěl.“

Na setkání s Václavem Havlem už nedošlo, naštěstí už měl jiné starosti

Události takzvaného Palachova týdne v lednu roku 1989 inspirovaly Jiřího a Hanu Větrovských a jejich okruh přátel k založení loutkoherecké skupiny. „Řekl jsem si, že muzika nejde dělat na tajno, tak jsem si vymyslel loutkové divadlo, bylo to takové sklapovací, a když jsme hráli, tak jeden hlídal u okna. Kdyby jeli policajti, byli bychom schopni divadlo během tří minut schovat,“ vypráví pamětník. První představení loutkoherecké skupiny HROB se odehrálo na svatého Václava roku 1989 v restauraci Sokolovna v Koterově. „Hráli jsme Audienci a na další reprízu se měl přijet podívat sám Václav Havel, k tomu už ale nedošlo, protože po revoluci měl jiné starosti,“ komentuje. Další repríza se tak konala už v duchu nově se rodící svobody, v lednu 1990 v rámci festivalu Smetanovské dny v Lochotínském pavilonku.

Konec roku 1989 a listopadové události zastihly Jiřího Větrovského jako zaměstnance Parku kultury a oddechu, kde měl po dvanácti letech práce jako pomocný dělník, posléze aranžér výstav a nakonec jako výtvarník ideální možnost zapojit se do revolučního dění. Oficiální práce šla stranou, tiskly se letáky, objížděly manifestace, časté cesty byly do Prahy do OF pro tiskoviny. Kromě toho se každý den na náměstí účastnil manifestací s nezbytným zvoněním klíči. „Konaly se různé koncerty, diskuse, besedy, návštěvy léta neviděných kamarádů z emigrace. Náš byt v Leninově ulici byl jeden velký průchoďák. Střídali se v něm a přespávali cestou do Prahy muzikanti z undergroundu, básníci a spisovatelé z okruhu mnichovského nakladatelství Exil, vídeňského Paternosteru a redaktoři Svobodné Evropy” říká.

Pořád se něco děje

Po sametové revoluci se chtěl Jiří Větrovský konečně svobodně věnovat všemu, co bylo v době totality zakázané. S Karlem Moudrým založili uměleckou agenturu a v plzeňském amfiteátru uspořádali v září roku 1990 koncert nazvaný Konečně doma. Sešli se na něm písničkáři, kteří přečkali komunismus doma, ale i ti, kteří se vraceli z emigrace. „Staří zkušení pořadatelé z amfiteátru nás okradli, pouštěli lidi zadarmo, nebo vybírali do kapes, ale nakonec jsme to nějak zvládli,“ rekapituluje pamětník. Dodává, že ho dodnes mrzí spor s legendárním písničkářem Karlem Krylem. Ten měl pocit, že dostal malou odměnu, i když podle smlouvy bylo vše dopředu jasně dané, každý z vystupujících dostal stejný honorář a cestovné.

Devadesátá léta popisuje Jiří Větrovský jako „jízdu“, díky práci pro hudební nakladatelství od roku 1991 hodně cestoval a několik let nevěděl, co je to dovolená.  „Samozřejmě jsme žili hodně společensky, ale na ty večírky jsme si museli i vydělat,“ říká. Po několika náročných letech začal mít více času na kulturní aktivity. Od roku 2006 hraje se svým synem Jiřím a kamarádem ze své původní kapely The Suřík Filipem Posoldou v uskupení burgtheater. Zhudebňují výlučně texty Vratislava Brabence, který na album Příběhy podle Brabence přidal sóla na klarinet a saxofon. Jedna aktivita mu ale nestačila, proto se rozhodl v roce 2015 oprášit divadelní společnost HROB, která od té doby měla již několik premiér i repríz např. v Chrástu u Plzně, Božkově, v mlýně Osvračín u manželů Chnápkových nebo na festivalu Magorovo Vydří (na Skalákově mlýně v Meziříčku).

 

[1] Jak uvádí mimo jiné diplomová práce Petra Šilhánka, kapely vystupující na večerních zábavách a takzvaných odpoledních čajích, podléhaly zvláštní kontrole. Členům amatérských zábavových kapel býval komisí přidělován nejčastěji status lidových hudebníků, jeden z členů kapely byl pak uváděn jako vedoucí souboru. Průběh přehrávek v Plzni je zdokumentován v materiálech Městského kulturního střediska v Archivu města Plzně. Kromě přehrávky byli členové „beatových souborů“ povinni účastnit se ideologického školení.

[2] https://scriptum-backup.s3.eu-central-1.amazonaws.com/scriptum/[node]/jazzstop_1987_3-4_ocr.pdf

[3] In: PETROVÁ, Jana: Zapomenutá generace osmdesátých let 20. století, str. 32

[4] In: Informace o Chartě 77 (samizdat), Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, dostupné na: https://scriptum.cz/soubory/scriptum/informace-o-charte-77/infoch_1987_17_ocr.pdf