Pavel Veverka

„Přišel za náma politruk a povídá: ‚Chlapi, můžete se jít vyfotografovat se soudruhem Kapkem.‘ To byl, nevím, co dělal, asi předsedu strany pražské organizace, něco takového. A já vím, že jsem to tenkrát odmítl, že se s ním fotografovat nepůjdu. Protože už jsem měl jeden průšvih před tím, kdy jsme nacvičovali ukázku spojených velení armád Varšavské smlouvy na Doupově. To se připravovalo, bylo to nějak v únoru nebo březnu, déšť, sníh, Doupov, mazlavý bahno, takový čedičový, bylo to poměrně dost našponovaný, a já jsem vedl útok s prvním transportérem, jel jsem přes protitankový příkop, most byl špatně udělanej a já z toho mostu spadl, zůstal jsem tam viset. Mě do deseti minut zavřeli, že jsem sabotoval cvičení armád Varšavské smlouvy, a nebejt technika našeho praporu, kapitána Pálky, kterej jedinej se mě zastal, když tam na mě soudruh řval: ‚Ty hajzle, ty se do konce života ze Sabinova nedostaneš!‘, tak ten se mě zastal, že to byla technická chyba ne moje, ale těch, co to dělali přede mnou, takže s Janovicema, víte...“

„Byl jsem doma, toho 21. srpna, babička mě vzbudila: ‚Pavlíku, vstávej, asi bude válka, Rusové jsou tady.‘ Teď tam k nám přijeli na tu vesnici, nevím kolikátej den, prohlíželi si okolí těch vesnic, pak jsem se vrátil v září do učňáku do tý Bechyně a už to bylo všechno takový jiný. Ten první rok ještě byly pracovní soboty, pak se to udělalo, že byla pracovní sobota jednou za čtrnáct dní, to znamená, že jsme byli na učilišti i v sobotu, jezdilo se domů jenom jako za odměnu, ten první rok, ale člověku to tak nějak nepřišlo. Byl to takovej normální život. Ale všechno se změnilo po okupaci. Člověk si musel dávat pozor na to, co říká, kde jak vystupovat, to říkali i rodiče: ‚Hele, dávej si pozor, kdyby náhodou, víš, jaký jsou tady lidi.‘ Bylo to taková, víte... ty, co měli máslo na hlavě, najednou byli nejvíc aktivní, nejvíc prosovětský. Nevím, jak to zhodnotit dál.“