Pavel Veverka

* 1952

  • „Samozřejmě, zažil jsem několikrát poplach. Zažil jsem poplachy, kdy jsme... utekli někteří kluci, jednou utekli odněkud z Plzně, z Borů, potom utekli nějací kluci z Holýšova z kasáren a my jsme... ve čtyři hodiny bejval na vojně rozkaz, držela se nějaká součinnost s Pohraniční stráží a byly vytipovaný jednotky, kdyby došlo k narušení státní hranice. My jsme drželi tzv. clonu. No a tohleto jsem zažil dvakrát nebo třikrát, přijela kontrarozvědka, vyfasovali jsme ostrý náboje, vyfasovali jsme granáty a museli jsme držet clonu, aby se ti narušitelé nedostali dál do vnitrozemí. Můžu vám říct, s těmahletěma klukama, když máte dvanáct vojáků v transportéru, který různě vysazujete, pak je máte jet zkontrolovat... ti kluci jsou vyvalení z toho, mají ostré náboje, teď tam někam přijdete, on má strach, bojí se... chodily divoký prasata, to jsem zažil, když jsme měli jednou službu, byl tam kluk, to byl cikán, přiběhl na strážnici, ‚velký černý svině!‘ křičel, nechal tam samopal, nechal tam všechno, bál se... Ti kluci byli takoví vystresovaní, daní do takový situace, tak kolikrát jsem se zavřel v tom transportéru, říkám: ‚Já je kontrolovat nebudu, já se nenechám zastřelit!‘ Ne že bych to dával těm klukům za vinu, oni za to nemohli. Já jsem byl zvyklej žít v lese. Byli jsme na Doupově na cvičení, v zimě... já kdybych nedokázal udělat přístřešek z chvojí, kde jsme si udělali oheň, kde jsme se mohli ohřát, tak ti kluci by tam snad zmrzli...“

  • „Přišel za náma politruk a povídá: ‚Chlapi, můžete se jít vyfotografovat se soudruhem Kapkem.‘ To byl, nevím, co dělal, asi předsedu strany pražské organizace, něco takového. A já vím, že jsem to tenkrát odmítl, že se s ním fotografovat nepůjdu. Protože už jsem měl jeden průšvih před tím, kdy jsme nacvičovali ukázku spojených velení armád Varšavské smlouvy na Doupově. To se připravovalo, bylo to nějak v únoru nebo březnu, déšť, sníh, Doupov, mazlavý bahno, takový čedičový, bylo to poměrně dost našponovaný, a já jsem vedl útok s prvním transportérem, jel jsem přes protitankový příkop, most byl špatně udělanej a já z toho mostu spadl, zůstal jsem tam viset. Mě do deseti minut zavřeli, že jsem sabotoval cvičení armád Varšavské smlouvy, a nebejt technika našeho praporu, kapitána Pálky, kterej jedinej se mě zastal, když tam na mě soudruh řval: ‚Ty hajzle, ty se do konce života ze Sabinova nedostaneš!‘, tak ten se mě zastal, že to byla technická chyba ne moje, ale těch, co to dělali přede mnou, takže s Janovicema, víte...“

  • „Byl jsem doma, toho 21. srpna, babička mě vzbudila: ‚Pavlíku, vstávej, asi bude válka, Rusové jsou tady.‘ Teď tam k nám přijeli na tu vesnici, nevím kolikátej den, prohlíželi si okolí těch vesnic, pak jsem se vrátil v září do učňáku do tý Bechyně a už to bylo všechno takový jiný. Ten první rok ještě byly pracovní soboty, pak se to udělalo, že byla pracovní sobota jednou za čtrnáct dní, to znamená, že jsme byli na učilišti i v sobotu, jezdilo se domů jenom jako za odměnu, ten první rok, ale člověku to tak nějak nepřišlo. Byl to takovej normální život. Ale všechno se změnilo po okupaci. Člověk si musel dávat pozor na to, co říká, kde jak vystupovat, to říkali i rodiče: ‚Hele, dávej si pozor, kdyby náhodou, víš, jaký jsou tady lidi.‘ Bylo to taková, víte... ty, co měli máslo na hlavě, najednou byli nejvíc aktivní, nejvíc prosovětský. Nevím, jak to zhodnotit dál.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 24.11.2023

    (audio)
    duration: 02:10:04
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Starat se o les, jako by byl vlastní

Pavel Veverka na vojně
Pavel Veverka na vojně
photo: Archiv pamětníka

Pavel Jaroslav Veverka se narodil ve vesnici Sedlec u Temelína 12. dubna 1952. Otec Jan, malíř pokojů, vedl syna odmalička k lásce k lesu, která se později stala i jeho životním naplněním. Maminka Jiřina pracovala jako prodavačka. Dědeček Václav Veverka (nar. 1878) bojoval v první světové válce, v Rusku padl roku 1914 do zajetí, ale o své zkušenosti nikdy nemluvil. Vrátil se s legionářskými transporty po roce 1920. Pavel Veverka vyrůstal jednak v lásce k lesu a jednak pomáhal v hospodářství. Po základní škole se vyučil jako dřevorubec, pracoval jako lesní dělník. Vojnu prožil v Janovicích nad Úhlavou, nemá na ni dobré vzpomínky. Zažil tam mnohé nebezpečné situace, na hraně byla vojenská cvičení na Doupově, hrozilo mu deset let vězení za sabotáž. Zažili také poplachy, když utíkali vězni. V roce 1980 si udělal dálkově maturitu, v té době již také učil na učilišti. V roce 1986 byl pověřen výzkumným úkolem chovu jelenů, kterému se věnoval následujících jedenáct let. Chov ukončila až nepodařená privatizace. Následně dělal strážce Národního parku Šumava, po odchodu do důchodu dělá tzv. dobrovolného strážce. Patří mezi zakladatele timbersportu v Česku, kde dosáhl velkých úspěchů. V roce 2023 žil ve Vimperku.