The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Rudolf Vévoda (* 1935)

• narozen 22. června 1935 v Brně

• pamatuje bombardování i násilí během osvobozování Brna

• otec Rudolf za války zapojen do odboje

• v 50. letech otec z politických důvodů vězněn

• absolvent medicíny v Brně (1961), chirurg, urolog

• bývalý primář brněnské urologické kliniky, ředitel polikliniky na Viniční a ředitel MÚNZ

I přes kádrový škraloup otce se mu podařilo vystudovat medicínu. Stal se úspěšným chirurgem a urologem a postu primáře kliniky nebo ředitele polikliniky dosáhl i přesto, že nikdy nevstoupil do strany. K tomu mu dopomohla náhoda. „To byla shoda okolností. Byl numerus clausus – nesměla být převaha lékařů ve straně. To měli tak vykoumaný. […] Takže mnozí kariéristi na klinice se hrozně cpali, snažili se být členy strany. A oni pro ně měli čekací lhůty a vůbec je potom třeba ani nevzali,“ vypráví Rudolf Vévoda.

Šli po něm chlapi v kožeňácích. Bylo to divoké

Rudolf Vévoda se narodil 22. června 1935 v Brně. Otec Rudolf pracoval jako účetní, matka Boleslava jako učitelka v mateřské škole na Kociánce. Šlo o dnešní Ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež – tehdy se jmenoval Ústav mrzáčků. Rodina bydlela u městského parku Lužánky na dnešní ulici Staňkova, na které se odehrávala podstatná část Rudolfova dětství. „Hrávali jsme fotbal na ulici a občas projel vůz s koňmi nebo rozhrkané nákladní auto. Tak jsme uhnuli a zase hráli dál,“ popisuje. S nástupem nacismu se charakter ulice proměnil. „Viděl jsem pozorovat Hitlerjugend. Oni v těch typických oblecích s píšťalama a bubínkama pochodovali triumfálně Brnem a viděl jsem situaci, kdy nějakej mládenec zařval: ,Valte dom, hajzli!‘ krásně po Brněnsku,“ vzpomíná se smíchem a o poznání vážněji dodává: „Taky jsem viděl, jak po něm šli nějací ti chlapi v kožeňácích a jak to dopadlo, nevím. Bylo to divoké.“

Brno za války trápilo špatné zásobování a otci se sem tam podařilo tajně pronést něco málo na přilepšenou. „Tatínek byl tak šikovnej, že nosil knírek pod nosem – takovej hitlerovskej, koženej kabát, tralaláček na hlavě. A když jednou vezl proviant odkudsi z venkova, tak byly šťáry na nádraží a tam to prověřovali. Každej musel otevřít svoje zavazadlo a ukázat, co veze. Tatínek nabral dech a šel přímo k těm vojákům nebo policajtům a seřval je, německy.“ Odvážná strategie protentokrát zafungovala. Otec Rudolf ve válečných časech tajně poslouchával zakázané rádio a údajně se i angažoval v protifašistickém odboji. O jeho zapojení neznáme žádné podrobnosti. „On to vždycky dost přísně tajil,“ vysvětluje jeho syn.

Tak Hitlera neodstřelili

V rodině se však traduje následující historka: „Tatínek měl kancelář v objektu muzea v prvním poschodí. A jednou, nevím, jak jsem se to dozvěděl, někdo prozradil, že tam měli pod parapetem schovaný lehký kulomet, a když byl Hitler v Brně, v březnu 1939, tak byli nachystaní, že ho odstřelí. Ale neudělali to, protože si uvědomili, že by byl velkej pogrom na českej národ, že by to odnesla nejenom rodina, ale celé Brno a republika. Tak to neudělali, Hitlera neodstřelili. Co je na tom pravdy, nevím. Já jsem se to dozvěděl z druhé ruky, tatínek to tajil a jenom se pod fousy usmíval.“

Za účast v odboji pak po válce otci údajně nabízeli bydlení v brněnských Černých Polích. Šlo o dům po odsunutých Němcích. „Řekl, že to byla jeho vlastenecká povinnost a žádný prebendy za to nechce.“ Na naléhání maminky se šli Vévodovi i s Rudolfem na dům alespoň podívat. „Ale tatínek zase zopakoval, že to byla vlastenecká povinnost a že nic nechce. A navíc, že ti Němci mají právo se vrátit, to si pamatuju velice dobře.“

Židé s balíčky odcházeli s pláčem

Dům, ve kterém Vévodovi bydleli, sestával ze šesti bytů. Tři z nich obývaly židovské rodiny – Taussigovi, Gertovi a Sabelovi. „Pamatuju si, jak Židé odcházeli s balíčkama do koncentračního tábora s pláčem. Moje maminka se objímala s paní Tausigovou. […] Všichni šli do koncentráku. Z Taussigů se nevrátil nikdo. Slyšel jsem, že se vrátil Richard Gert. A Sábelovi? To nevím. Ten chlapec, Pavlík Sábel, byl menší než já, asi o tři roky mladší,“ vypráví. Dle dostupných informací[1] prošel zmíněný Richard Gert v letech 1941 až 1945 Terezínem, Osvětimí a Dachau. Holokaust skutečně přežil a v poválečném Československu se stal úspěšným vědcem v oboru elektrotechniky. Zemřel roku 1982.

Počátkem čtyřicátých let nastoupil Rudolf do první třídy. „Z výuky si velice dobře pamatuju pana katechetu, který, když jsme něco provedli, tak nás bil. Jediný z učitelů nás bil katecheta. Nastavili jsme dlaně, on vzal rákosku a mlátil nás rákoskou po těch dlaních [smích]. Tak jsme si sakramentsky pamatovali, že nemáme rušit vyučování,“ vzpomíná. Koncem války už se do školy nechodilo, bezpečno nebylo na ulici ani doma. „Náš sklep byl upravenej na bunkr. Byly tam daný dřevěný podpěry […] a udělaný díry do sousedního domu. Mezi domem Staňkova sedm a devět byla jedna vrstva cihel, která se dala lehce probourat a sousedi mohli utéct k nám nebo my k sousedům,“ přibližuje. Dům Vévodů nálety ustál, bombardování však zasáhlo sousední ulici Pionýrskou, tehdy Mýtní.

Důstojník ho vzal stranou a na místě zastřelil

Rudá armáda osvobodila Brno 26. dubna 1945. „Já jsem byl první, kdo je vítal. Byl jsem zvědavý a hloupý děcko, tak jsem vylezl z toho bunkru, koukal jsem, kde se co děje, a najednou dva ruští vojáci se zbraní.“ Se sovětskými vojáky přišel do bližšího kontaktu vícekrát. „Nějaký důstojník mě zastavil na ulici, pohladil mě, něco mi vykládal a v závěru toho krátkého setkání mi pověsil na krk dalekohled.“ Devítiletý Rudolf pak v dětské pýše ukázal dárek doma. Namísto pochvaly ale dostal od otce vynadáno. „Protože v té době se vykrádaly byty po Němcích a on to samozřejmě odsuzoval a říkal: ,Okamžitě to běž vrátit, kdes to vzal!‘“ A bylo po radosti. Dětská vzpomínka o mnoho let později znovu ožila. „Po letech jsem to vykládal rodině, tak jsem dostal k padesátinám dalekohled [smích]. Tak to je taková malá, osobní historka,“ vypráví.

Zdaleka ne všichni rudoarmějci však v pětačtyřicátém roce rozdávali dětem dalekohledy. „Tatínek měl hlavu v dlaních. Byl u toho a nemyslel si, že to takhle dopadne – nějakej ruskej voják znásilnil ženu z vedlejšího domu, chlapi se sebrali a šli si stěžovat ruskému důstojníkovi. Ten nechal nastoupit vojáky, ta žena ukázala na toho, kdo ji znásilnil, ten důstojník ho vzal stranou a na místě zastřelil. Takže tatínek si pak dělal výčitky svědomí, že smrt člověka tak trochu spoluzavinil, že si stěžovali na toho jistého. Patřilo to k válce, i takové věci.“ Krátce po osvobození utrpěl Rudolf Vévoda nešťastnou náhodou úraz a strávil několik týdnů v dětské nemocnici. I tam byly dozvuky války citelné. „Vedle mě tam leželi na posteli kluci, kteří měli utrženou ruku, utrženou nohu. Protože jak se tady po válce povalovaly granáty, tak si s tím kluci hráli, házeli to do ohně. To bylo velmi drsné to poválečné období, po všech stránkách.“

Tak jsme dělali modré knížky

Po válce Rudolf Vévoda navštěvoval víceleté gymnázium na Antonínské a angažoval se i ve Skautu. Víceletá gymnázia i Skauta komunisté po roce 1948 zakázali. Nutno dodat, že Rudolfův oddíl do té doby vedl katolický kněz a pozdější biskup podzemní církve Václav Razik – politický vězeň éry stalinismu, kterého komunisté v roce 1951 odsoudili k 18 rokům vězení. Po zrušení víceletého gymnázia Rudolf přestoupil do jednotné školy a následně opět na (nevíceleté) gymnázium, tentokrát na Legionářské. Maturitu skládal v roce 1953. Na počátku téhož roku komunisté zavřeli otce Rudolfa. „Zjistili, že byl spolupracovníkem agrárníků, kteří vedli firmu, ve které dělal účetního.“ Za mřížemi pak strávil několik měsíců. „Vrátili nám ho se zlomenými žebry, […] psychicky na huntě. Chtěli z něho dostat, že agrárníci – největší nepřátelé komunistů – byli zlí a mysleli to špatně s národem. A tatínek jim oponoval,“ vysvětluje. Později šel otec kvůli podlomenému zdraví do předčasného důchodu.

Coby úspěšný absolvent gymnázia si přál studovat medicínu, kádrový škraloup otce však vyhlídky vysokoškolských studií značně zkomplikoval. Namísto lékařské fakulty tak nastoupil do národního podniku Medika, kde pracoval ve skladu a později jako závozník. Při práci vystudoval dělnické gymnázium, čímž si v očích soudruhů napravil reputaci a z NP Medika dostal doporučení ke studiu. „Tak jsem se dostal jako dělnický kádr na vysokou školu. A noviny psaly: ,Dalších 30 dělníků na vysoké školy, soudruzi,‘“ popisuje. Stalo se tak v roce 1954. Během studií musel zároveň absolvovat povinnou vojenskou službu. „Na vojnu jsme chodili každou středu z fakulty do Líšně.“ Za pomoci „triků, které nebudu rozvádět“ – jak sám uvádí – se mu podařilo získat modrou knížku, díky které se vojně vyhnul. „A potom, už jako lékař, jsem ji pořídil dalším, mladším kamarádům. Tak jsme dělali modré knížky,“ dodává.

Dva primáři - nestraníci

Po promoci v roce 1961 dostal svou první umístěnku do Třebíče. „Sestřičky se točily kolem mě a já kolem nich,“ vzpomíná s nostalgií. Začínal na krčním oddělení, avšak mnohem více jej to táhlo k chirurgii. „Tak jsem si vymohl, že můžu sloužit s chirurgama noční služby,“ upřesňuje. Během prvních několika let vystřídal více lékařských působišť – Znojmo, Hustopeče, Valtice – až roku 1968 nastoupil na chirurgickou kliniku nemocnice u sv. Anny v Brně. Tu v 60. letech vedl prof. MUDr. Jan Navrátil, DrSc., dr. h. c., kardiochirurg světového jména (u kterého – mimochodem – skládal Rudolf Vévoda státnice). V době Rudolfova nástupu působil prof. Navrátil ve Vídni, do Brna však stále příležitostně jezdíval kvůli specifickým případům, a tak se společně potkávali na operačním sále.

V této době, roku 1969, se Rudolf Vévoda na konferenci v Brně osobně setkal i s Christiaanem Neethlingem Barnardem, jihoafrickým chirurgem, který v roce 1967 jako první na světě provedl úspěšnou transplantaci lidského srdce. Svá další profesní působiště pak Rudolf Vévoda měnil už jen v rámci Brna. Z chirurgie přešel na urologickou kliniku a postupem času se vypracoval na jejího primáře. „Toho jsem dělal devět let. Jako nestraník! Byli jsme jenom dva primáři v celé nemocnici u svaté Anny, kteří byli nestraníci,“ přibližuje. Do KSČ jej vedení nemocnice ani netlačilo. „Byl numerus clausus – nesměla být převaha lékařů ve straně. To měli tak vykoumaný. […] Takže mnozí kariéristi na klinice se hrozně cpali, snažili se být členy strany. A oni pro ně měli čekací lhůty a vůbec je potom třeba ani nevzali,“ vysvětluje.

Léčili se tam lidé z disentu a estébáci potřebovali informace

V pozici primáře urologické kliniky se dostal i do hledáčku bezpečnostních složek. Coby tzv. „osoba prověřovaná/určená ke styku se státním tajemstvím“[2] se setkal i s přímou nabídkou spolupráce se Státní bezpečností (StB). „Léčili se tam různí lidé z disentu a [estébáci] potřebovali informace. Já jsem zásadně lékařské tajemství odmítl [prozradit], ode mě se nic nedozvěděli a brzo na to přišli.“ Přesto musel čelit nepříjemnému nátlaku: „Měl jsem děti[3] a: ,Děti se nemusí dostat na vysokou školu‘ a kdesi cosi. […Ale] prostě jsem se s nimi nikterak nenamočil,“ uzavírá. Kromě vedení urologické kliniky nemocnice u Svaté Anny vystřídal Rudolf Vévoda před odchodem do důchodu ještě dva významné pracovní posty – ředitele polikliniky na Viniční a ředitele MÚNZ (Městský ústav národního zdraví).

Ke jmenování do čela MÚNZ mu dopomohla sametová revoluce. „Měl jsem nahradit ředitele-komunistu, kterej byl docela solidní chlap – znal jsem ho trochu osobně – ale musel to místo uvolnit,“ vysvětluje. Z MÚNZu pak v 90. letech odešel do důchodu. Kromě medicíny se po celý svůj život zajímal o kulturní dění. Coby student hrával ochotnické divadlo, zpíval v souboru Julia Fučíka i v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů (BROLN). Díky svému zájmu o umění a kulturu se seznámil i s osobnostmi, jakými byly například Bohumil Hrabal, Ludvík Kundera, Jan Skácel nebo Oldřich Mikulášek. Rudolf Vévoda je také autorem básnických sbírek Noční polibek na dálku a Láska ve fázi REM.

 

 

 

[1] Dle Biografického slovníku Historického ústavu Akademie věd ČR. K 3. 2. 2022 dostupné z: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/GERT_Richard_21.5.1923-28.10.1982

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[3] Synem Rudolfa Vévody je Rudolf Vévoda ml. (nar. 1964), který také vyprávěl své vzpomínky pro Paměť národa