Aloisie Víchová

„Já mám na to takové škaredé vzpomínky. Víte, to bylo 15. března 1939. My jsme měli chalúpku u silnice, pamatuju si, že se naráz setmělo a taká strašná húlava, snih, větr a oni nám tú pažbú tlúkli na vráta, protože ty koně jeli v takových tych búdách, na motorkách, šecko takové ponuré. Němci nás okupovali, to si pamatuju, jak bylo strašně škaredě. Škaredě, to fúkal větr a ty sněhy na nich, tak oni zastavili na tej silnici, a kam mohli, kde byly vráta, tam se šli skovat. A ti chlapci, co byli ti normální s tyma helmama, seděli pod návratí, ale ten důstojník chtěl jít do kuchyně. A pamatuju si, že maminka akorát smažila béleše. A dyž viděla tych zmrzlých vojáků pod tym návratí, ten se samozřejmě důstojník uťápil u stola, ale maminka mu nenabídla, ona šla tym chlapcom tam pod tym návratím. Byli to mladí lidé, jistě si nemysleli, že tá válka bude trvat šest roků. Potom jí říkali: ‚Tys byla hrdinka, děvčico, to se ti mohlo už tenkrát…‘ Enomže oni chudáci taky nevěděli, myslím, ani kde sú. Tak jak Sověti, dyž došli v osmašedesátém. Dyť tady na křižovatce, oni hleděli na nás jak hlúpí. Já jsem tam s manželem, s maličkú v náručí a oni se ptali, kde to sú. No, v Československu, no, kde by chlapci věděli.“

„Evakuovali nejakých vězňů. A v Hodoníně byly dva mosty, železné nadchody. Na Mutěnku a do armaturky a do tihelně. Ty Mutěnice, to se přesedalo v Hodoníně, protože na Břeclav se nesmělo jezdit. Tam to bylo všecko až po Zaječí uzavříté. Voda se čerpala do lokomotiv, to byly parní lokomotivy. Tak pod tym mostem tak kúsek byla taková zvláštní pumpa, že se to otočilo a přímo do lokomotivy se čerpala voda. Tak museli v tem Hodoníně zastavit ten transport. Byla zima, mrzlo, jak praštělo, a já jsem vám viděla… ty vězni, v otevřítých vagonách, někdo měl tú čepičku pruhovanú na hlavě, někdo ani neměl, jenom holé hlavy oholené a hleděli na nás na ten most a my na nich, já na ty oči do smrti nezapomenu. Chudí, bolestní a měli asi žízeň. Jak byly na tych mřížovaných vagonách také mřížky, tak to olizovali. A já ten jeden, aj jsem měla v kabeli chleba, představte si, že já jsem jim ten slepený krajíc hodila do teho vlaku. Ale to hlídali všecí, to potom maminka na mě doma křičela. Říká: ‚Dyby ťa viděli, tak ťa zastřelijú.‘ Já že: ‚Mami, dyť oni měli žízeň…‘ No, děcko, že třináct roků, kde by mě napadlo, že to nesmím. A oni ich tyma pažbama… já, dyž jsem ich viděla stát, jak oni tych vězňů, ani vody jim nedali, byla jsem z teho úplně rozčarovaná. Některý vagon byl zakrytý, některý byl odekrytý, bez tej střechy. No říkám: Ty oči do smrti nezapomenu.“