Aloisie Víchová

„A víte, proč byl bombardovaný Hodonín? Ne ani kvůli objektom, tam se nevyrábělo nic, co by pomáhalo partyzánom. Tam je cukrovar a takové tyto, čokoládka… Můj manžel býval na strážním domku a strážní domek souvisel s kolejama. A tam zastavil teho 20. listopadu čtyřicet čtyři vlak. Oni jeli, stěhovali se na frontu. A ty Němci, jak viděli ty anglická letadla hore [královské letectvo], tak začli, z teho vagona flakem, to byl kulomet taký, flak se temu říkalo, po nich střílat. No oni snad viděli ty obláčky, jak se z teho… oni letěli prý vysoko. Letěli, a jak včil začali střílat, tak oni se zavrtěli, tá eskadra, a udělali prý takový kříž, na to se dívala zas moja maminka, a jak nadlétali do teho křížu, tak to pustili. Oni nerozbili skoro nic, akorát čokoládku rozbili a snad kolem cukrovaru, a jináč obytné domy. Tam zařvalo spoustu civilního obyvatelstva. A to já si pamatuju proto, že to bombardovali, že já jsem z tej škole… nás pustili spíš, jak začaly húkat sirény. A já taká všetečka, já místo toho, abych šla hned na vlak, tak jsem se to… ale jak to začalo búchat, já jsem byla u cukrovaru a tam to nejvíc práskalo. A jak jsem se dostala… tam byl takový hřbitov židovský tady na kraji, tak za tú zďú ale čtyřé jsme byli skovaní. O pěti potom jel platoňák a volal: ‚Je tu nekdo živý? Je tu nekdo živý?‘ Tak my jsme z tam odsáď vylezli z tej zídky, tak na platoňák. Mě černú otrhanú dovezli až o pěti večer. To byl taký, to bylo, jak dyby nad vama letělo, to mně připadalo jak na kolečkách vlak, to tak strašně dunělo. Ale oni tam házali aj časové, to furt vybuchovalo. Furt.“

„Já mám na to takové škaredé vzpomínky. Víte, to bylo 15. března 1939. My jsme měli chalúpku u silnice, pamatuju si, že se naráz setmělo a taká strašná húlava, snih, větr a oni nám tú pažbú tlúkli na vráta, protože ty koně jeli v takových tych búdách, na motorkách, šecko takové ponuré. Němci nás okupovali, to si pamatuju, jak bylo strašně škaredě. Škaredě, to fúkal větr a ty sněhy na nich, tak oni zastavili na tej silnici, a kam mohli, kde byly vráta, tam se šli skovat. A ti chlapci, co byli ti normální s tyma helmama, seděli pod návratí, ale ten důstojník chtěl jít do kuchyně. A pamatuju si, že maminka akorát smažila béleše. A dyž viděla tych zmrzlých vojáků pod tym návratí, ten se samozřejmě důstojník uťápil u stola, ale maminka mu nenabídla, ona šla tym chlapcom tam pod tym návratím. Byli to mladí lidé, jistě si nemysleli, že tá válka bude trvat šest roků. Potom jí říkali: ‚Tys byla hrdinka, děvčico, to se ti mohlo už tenkrát…‘ Enomže oni chudáci taky nevěděli, myslím, ani kde sú. Tak jak Sověti, dyž došli v osmašedesátém. Dyť tady na křižovatce, oni hleděli na nás jak hlúpí. Já jsem tam s manželem, s maličkú v náručí a oni se ptali, kde to sú. No, v Československu, no, kde by chlapci věděli.“