The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boris Višněvský (* 1937)

• narozen 19. března 1937 na území dnešní Ukrajiny v české obci Malinovka

• otce Jaroslava Chudobu-Višněvského 19. listopadu 1937 zatknula NKVD a zastřelili ho

• za války rodina prošla traumaty, vyhořel jim dům při ostřelování, hladověli, přišli o vše

• viděl upálení jednoho z českých mužů německými vojáky, jeho teta byla veřejně popravena Němci

• po konci 2. světové války se jim podařilo zařadit do reemigrace, ačkoliv nebyli uznáni za volyňské Čechy

• rodině byl přidělen dům v Českém Jiřetíně, později se stěhovali do Chomutova a do Teplic

• vystudoval průmyslovou školu, obor sklářské stroje, pracoval ve sklárnách Moravia

• v 60. letech se oženil, narodili se mu dva synové a vstoupil do komunistické strany

• začal pracovat ve věznici ve Všehrdech, zde zůstal až do roku 1990

• začal pobírat důchod, pracoval devět let u armády, později byl strážným na škole v Chomutově +roku 2023 žil v Chomutově

Boris Višněvský z české vsi Malinovka na Ukrajině se narodil jen osm měsíců před tím, než sovětská NKVD zatkla a popravila jeho otce. Rodině však sovětské úřady sdělily, že zemřel ve vězení na zápal plic. Když mu byly čtyři roky, vypukla druhá světová válka a během německé invaze rodině Višněvských při ostřelování shořel dům a museli se skrývat v zemljance, kde trpěli hladem. V oblasti Malinovky se na čas zadrhla frontová linie a členové rodiny se stali svědky různých krutostí. Němečtí vojáci například přímo před jejich zraky upálili jednoho z českých sousedů. Po válce se rodině podařilo přidat se k Čechům repatriovaným z Ukrajiny do Československa. O skutečném osudu svého otce se Boris Višněvský a jeho rodina dozvěděli až po mnoha letech.

Boris Višněvský se narodil 19. března 1937 v obci Malinovka v Žytomyrské oblasti na Ukrajině, jeho otec Jaroslav Višněvský-Chudoba byl v Malinovce učitelem a ředitelem školy a jeho matka Anna Višněvská pracovala v Kolchozu.

I přes to, že mu byly čtyři roky, si Boris Višněvský dobře pamatuje začátek války. “Utíkali jsme rychle vyklízet věci, protože se blížila fronta,” vzpomíná. “Náš dům byl na konci Malinovky, a byl mezi prvními, které byly vybombardovány. Celý shořel. Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě. Utíkali jsme před Němci. Nebylo jídlo. Ženy sebou měly krmnou řepu, kterou jsme měli pro prasata. Vždycky ráno udělaly plátek upečené cukrovky v zemljance v lese, k obědu i večeři to samé.”

Přibili ho na kůlnu a začali střílet

Fronta se často střídala. Boris Višněvský vzpomíná, že během dne přes ves postoupili Němci dál a v noci je Sověti zahnali zpět. Při jednom z německých útoků zažil hrůznou scénu. Skrýval se s rodinou a dalšími lidmi v zemljance, ale hrozilo, že na ni najedou tanky a obrněné vozy a všechny rozdrtí. “Bylo tam dvanáct dětí, babička, maminka, ještě jedna paní a jeden hluchoněmý strejda. Ten vylezl ven a zvedl ruce, aby nás nepřejeli. Ukazoval Němcům, že jsou tam děti. Těsně u naší zemlajnky zastavili a popadli ho. Museli jsme všichni vylézt ven. Asi padesát metrů odtamtud byla stodola a tam měla babička schovaný zbytek majetku, co jsme od někoho dostali, jalovici, prasata, oděvy a podobně. Toho strejdu přibili na kůlnu se senem a z tančíku, nebo obrněného vozu začali na stodolu střílet. Nesměli jsme ho jít ani polít vodou. Vidět umírat člověka v plamenech je příšerná věc,” vzpomíná Boris Višněvský. 

Tím pro rodinu hrůzy války neskončily, Boris Višněvský se stal za války také svědkem popravy své tety, sestry jeho matky, kterou Němci spolu s dalšími pěti Čechy pověsili veřejně ve vesnici na šibenice. Když nacisté dobyli Kyjev a obsadili Ukrajinu, žilo se v Malinovce bídně, ale Češi si navzájem velice pomáhali. Sousedé dali rodině potřebné vybavení na zimu. Matka zůstala s Borisem v Malinovce a sestra byla s dědečkem v Zubovščině.

Boris Višněvský vzpomíná, že teplé jídlo měl během války pouze jednou. “U fronty ležel zastřelený kůň, chtěli ho dostat Němci i rudoarmějci. Viděl jsem, jak se jeden z nich plížil k frontě, táhl provaz, odřízl kýtu a přivázali ji k lanu, vojáci ho kryli palbou. Když se přiblížil, tak tu kýtu přitáhli a udělali ji. Dali nám také a tak jsem měl teplé jídlo,” vypráví. 

Po válce začínalo být jasné, že otce zastřelila NKVD

Na konci války postupovala Rudá armáda velice rychle a Němci utíkali, fronta se přes Malinovku přehnala a v domě babičky Borise Višněvského, kde bydlel s maminkou, se ubytovala četa tankistů. Tehdy Boris Višněvský poprvé ochutnal čokoládu, kterou tankisté fasovali. Další noc měli jet dál, Němci ale zaminovali řeku, přes kterou se pokusili přejet, a všech dvanáct sovětských tankistů tam prý zemřelo. 

Až po válce rodina postupně zjišťovala, co se vlastně stalo s otcem. “Maminka nevěděla, že ho berou na příkaz NKVD. Přijeli pro něj s tím, že ho chtějí vzít na poradu, protože byl členem ústředního výboru Komsomolu na Ukrajině. Mnohem později maminka zjistila, že je asi mezi oběťmi. Z Čechů v Malinovce jich bylo víc, ale moc se o tom nemluvilo, lidé se báli,” vypráví Boris Višněvský. Anně Višněvské úřady řekly, že otec zemřel ve vazbě na zápal plic. 

Zda byl Jaroslav Višněvský-Chudoba skutečně členem ústředního výboru Komsomolu na Ukrajině se nepodařilo ověřit, Mečislav Borák ve své knize “Zatajené popravy Češi a českoslovenští občané popravení na sovětské Ukrajině: z historie Velkého teroru na Volyni a v Podolí” uvádí, že byl členem Svazu pro osvobození Ukrajiny. Podle informací Červeného kříže byl údajně popraven za “kontrarevoluční nacionalistickou činnost”, což by naznačovalo, že informace o jeho členství v tomto svazu je pravdivá a právě tato činnost mohla vést k jeho zatčení. Sám Boris Višněvský o tomto členství nemluví, spekuluje ale i o jiném důvodu jeho zatčení: “Později jsme si to se sestrou vyhodnotili tak, že pravděpodobnou příčinou bylo, že táta pořád učil česky v české škole.”

Teprve když se v roce 1947 přistěhovali do Československa, tak se dozvěděli, že byl otec zastřelen. “Vše to ale bylo ‚jedna paní povídala‘, nikoliv oficiálně,” popisuje. Pravdu zjistili až v 80. letech. “Sestra byla s manželem a maminkou na návštěvě Leningradu a tam se seznámila s turistickou průvodkyní ze sovětské cestovní kanceláře. Sestra jí řekla, že nevíme nic o tátovi a strýčcích. V Sovětském svazu už byla perestrojka. Průvodkyně jí řekla, ať jí napíše [nacionále všech příbuzných] a předala to Pravdě a Červenému kříži. Pak přišlo vyrozumění, že otec byl zastřelen a Antonín padl jako hrdina Sovětského svazu při dobývání Berlína jako dělostřelec a Fedor padl do zajetí na začátku války a pak jeho osud není znám, takže asi zemřel,” říká Boris Višněvský.

Později rodina obdržela rozhodnutí prokuratury Sovětského svazu o otcově rehabilitaci. V dokumentu sovětské prokuratury se píše, že Jaroslav Višněvský-Chudoba byl obviněn z antisovětské propagandy a kontrarevoluční nacionalistické činnosti.  

Sestra navíc Borisovi Višněvskému předala dokumenty z výslechů, ze kterých bylo údajně patrné, že proti jejich otci svědčili jejich ukrajinští sousedé. “Měl jsem ty výpovědi. Nějakým záhadným způsobem je sestra dostala. Bylo tam napsáno: viděl jsem, slyšel jsem. Jak mohl slyšet, když neuměl česky? Svědci byli všichni Ukrajinci, ani jeden nebyl Čech,” tvrdí. V záznamech se údajně objevovaly smyšlené výpovědi o tom, že jeho otec dostával dolary od Američanů. Dokumenty už Boris Višněvský údajně zničil, protože se nechtěl k této kapitole života vracet.

Matka mu vyprávěla, že po zatčení ještě jednou jeho otce viděla. Prý už asi tušil, že to s ním nedopadne dobře a požádal ji, aby se postarala o děti a zajistila jim vzdělání.

Vlakem do Československa i s krávou

Po válce se Malinovka ocitla mimo oblast, ze které volyňští Češi mohli emigrovat do Československa. Dohoda o reemigraci krajanů z roku 1946 se na Malinovku nevztahovala, obec ležela mimo hranice tehdejší Volyňské gubernie. I přes to ale rodina získala povolení k vycestování. Zařídil to údajně bratr Anny Višněvské, matky pamětníka. Ten se podle pamětníka stal za války letcem a byl odvelen do 1. československého armádního sboru bojujícího na východní frontě po boku Rudé armády. O něm tehdy rozhodoval sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv, se kterým se prý strýc seznámil. Rodině se tedy podařilo vyjednat výjimku, potřebnou k vycestování a údajně v tom nějakou roli hrála i osobní známost strýce právě s maršálem Koněvem. 

Rodině skutečně deset dní před odjezdem vlaku přišly potřebné dokumenty a mohli se do transportu do Československa zařadit. Boris Višněvský vzpomíná, že měli nastoupit do velice sešlého dobytčího vagonu. Muži z vesnice pomohli vagon vyspravit a ucpat díry, rodina si připravila zásoby jídla, do vlaku si Češi brali s sebou i domácí zvířata a rodina Višněvských cestovala s krávou. Vlak dělal zastávky, aby se zvířata napásla. 

Po příjezdu je úřady umístily do Českého Jiřetína do domu po vyhnaných sudetských Němcích. Strýc si hned našel práci v dole Koněv v Ervěnicích a do tamější výtopny nastoupila i Anna Višněvská. Později se přestěhovali do dnes již zaniklé obce Kamenný Lom u Chomutova. Boris Višněvský chodil do základní školy v Březenci a poté v Jirkově. Toužil studovat leteckou vojenskou školu, ale kvůli vadě zraku ho nepřijali. Šel tedy studovat průmyslovou školu do Teplic, obor sklářské stroje. 

Po škole dostal umístěnku do skláren Moravia v Kyjově. Na vojnu nastoupil k 91. raketometnému oddílu do Vysokého mýta, později ho odveleli do Příbrami do 323. raketometné brigády. Působil zde jako topograf, vyměřoval například palebné postavení pro raketomety. Po návratu z vojny se v kyjovském kině seznámil se svou budoucí ženou Drahomírou. Vzali se v roce 1961 a o rok později měli prvního syna. Kvůli nedostupnosti bydlení v Kyjově se přestěhovali do Teplic, kde začal pracovat v koncernu Sklo Union jako revizní technik. Druhý syn přišel na svět v roce 1964.

Přišel s přihláškou, tak jsem to podepsal

V 60. letech působil jako trenér volejbalu pro děti a dorost a také v tomto období vstoupil do komunistické strany, přihlášku mu přinesl kolega údajně kvůli tomu, že pracoval s dětmi. Nebyl podle svých slov nadšeným komunistou, ale získal ke komunismu vztah kvůli svému tchánovi, který pracoval u StB a který mu jistým způsobem v životě nahradil otcovskou roli. I přes to ale dodnes nedovede pochopit a akceptovat invazi vojsk Varšavské smlouvy, která přišla v roce 1968. 

V 70. letech přišla v jeho životě další výrazná změna. Kvůli astmatu mladšího syna se s rodinou musel odstěhovat z Teplic. Na inzerát dostal nabídku práce ve věznici (tehdy “nápravně výchovném ústavu”) Všehrdy. Šlo o ženské vězení, kde bylo asi tři sta odsouzených a Boris Višněvský dostal nabídku zajišťovat jim práci.

Po prvním seznámení s vězeňským prostředím chtěl ze zaměstnání odejít, postupně se mu ale v práci začalo dařit a zůstal. Podmínky vězeňkyň ale podle něj nebyly příliš dobré. Nakonec byl povýšen do pozice prvního zástupce vedoucího útvaru. Na této pozici působil až do roku 1990. 

Na revoluci v roce 1989 vzpomíná podle svých slov “zahořkle”. Mnoho zaměstnanců vězeňské služby přišlo o místo. On sám byl v komisi, která měla zhodnotit rizika amnestie prezidenta Václava Havla. Byl proti amnestii zejména z hospodářských důvodů, jelikož se obýval nedostatku pracovní síly. Morálními otázkami amnestie se nezabýval, šlo podle něj především o finanční riziko pro stát. 

V roce 1990 přišly prověrky a Boris Višněvský stanul před komisí. Uškodilo mu tehdy prý zejména to, že byl předsedou agilní odbočky Svazu československo-sovětského přátelství. Ze služby musel odejít, a více než rok potom pracoval v dolech. Po přiznání plného důchodu ještě pracoval jako civilní zaměstnanec na velitelství brigády u radiotechniky nebo jako strážný. Roku 2023 žil v Chomutově jako penzista.