Ing. Jan Vítek

„To jsem prožíval velmi, jako dvacetiletej mladej citlivej člověk, jsem to prožíval úplně strašně. Protože jsem to pociťoval jako velkou naději. Začal jsem hltat Literární listy a všechny tyhle časopisy, který se daly číst. A v tý době se daly číst skoro všechny. No a pak přišel ten zlom, kdy sem teda vpadli. No a co mě úplně nejvíc bralo, bylo to, jak po invazi byli lidi na sebe milí a mysleli stejně. Když jsem čekal na tramvaj v Braníku, a tramvaj nejela, tak tam zastavovaly auta a řidiči se ptali lidí, jestli nepotřebujou svézt. A pak, jak během dvou let tohle všechno opadlo a najednou ty lidi s těma kachníma žaludkama začali dělat kariéru. A lézt po zádech těch lidí, co ty kachní žaludky nemaj, tak z toho jsem byl hodně znechucenej, že jsem dokonce zanevřel i na ten národ jako takovej.“

„Rudolf Zeman mi nosil vždycky jedno číslo, protože já jsem tam v tom Mezinárodním svazu studentstva měl přístup ke kopírce. A já jsem mu z toho jednoho čísla nadělal napřed deset a pak už padesát kusů, jak po mně chtěl. To bylo dost nebezpečný, protože ta kopírka byla u toho Jakeše v kanceláři nebo u předsedy MSS Skály v takovým předsálí, zase před jeho kanceláří. Takže to jsem musel čekat, až vodejdou, ale stalo jednou, že jsem to už potřeboval jít množit, a ten Skála tam pořád byl a neodcházel. Tak jsem byl tak drzej, že jsem si vzal nějakou tabulku ekonomickou a tu jsem měl stále navrchu toho spisu. A von pak vylez a říká: ‚Co to tady kopíruješ?‘ ‚Ale, nějaký tabulky, už mě to nebaví, to jsou pořád nějaký tabulky.‘ A přitom jsem měl samozřejmě hrůzu, jestli nadzdvihne tu tabulku a uvidí tam ty Lidový noviny...“