Ing. Jan Vítek

„Někdy asi v březnu 1988 Rudolf Zeman říkal, že maj tiskaře, kterej už to nemůže dělat a jestli bychom to nemohli tisknout my. Já s Pavlem Reinigrem, kamarádem od Bonaparta. No já řek, že jo, a musím říct, že jsem byl úplně šťastnej, že konečně budu moct mít dobrej pocit, že něco kloudnýho dělám. Tu kopírku tehdy sehnal Pavel Rychetský, kterej v tý době dělal právníka SBD Pokrok. No a tu jsme dostali k nám domů. Tam ale byly dvě děti, takže jsme ji museli schovávat. Aby se neptaly: ,Co to tady je?‘, zastýlali jsme ji peřinama v jednom regále. Jednou za měsíc se vytáhla a dalo se tisknout. Ty noviny měly 25 stránek a ty makety, to byly čtvrtky formátu A3, polepený článkama. Vopravdu sestříhaný, nalepený na čtvrtkách. A to nám nosil Jan Ruml v tašce nebo v batohu do jednoho bytu v Roztylech u jedný slečny, jejíž jméno jsem zapomněl, tam to nechal v kredenci mezi hrncema a odešel. Pak já už jsem věděl, že si tam můžu jít, abychom se nepotkávali, aby se přetrhla ta návaznost.“

„To jsem prožíval velmi, jako dvacetiletej mladej citlivej člověk, jsem to prožíval úplně strašně. Protože jsem to pociťoval jako velkou naději. Začal jsem hltat Literární listy a všechny tyhle časopisy, který se daly číst. A v tý době se daly číst skoro všechny. No a pak přišel ten zlom, kdy sem teda vpadli. No a co mě úplně nejvíc bralo, bylo to, jak po invazi byli lidi na sebe milí a mysleli stejně. Když jsem čekal na tramvaj v Braníku, a tramvaj nejela, tak tam zastavovaly auta a řidiči se ptali lidí, jestli nepotřebujou svézt. A pak, jak během dvou let tohle všechno opadlo a najednou ty lidi s těma kachníma žaludkama začali dělat kariéru. A lézt po zádech těch lidí, co ty kachní žaludky nemaj, tak z toho jsem byl hodně znechucenej, že jsem dokonce zanevřel i na ten národ jako takovej.“