The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Vítek (* 1924  †︎ 2015)

• narozen 25. července 1924 v Bystřičce

• rodina žila v osadě U Čulíků v Růžďce

• rodina poskytovala pomoc partyzánům

• nuceně nasazen ve Vítkovických železárnách

• opakované útěky z nuceného nasazení

• dva měsíce vězněn ve Vsetíně

• ukrýval se u Bravencových v Kateřinicích

• spojka partyzánské skupiny pod velením Vladimíra Krejčíka

• svědek přestřelky na Mynaříkově pile v Ratiboři

• svědek shozu vysílačky v Kateřinicích

• v jejich domě přespával konfident Emil Muroň vydávající se za partyzána

• ředitel Střední zemědělské školy ve Valašském Meziříčí

• zemřel 2. prosince 2015

Ladislav Vítek prožil velmi bouřlivě válečné období. Jako ročník 1924 byl totálně nasazen ve Vítkovických železárnách, ale opakovaně utíkal, a tak se ocitl na dva měsíce v německém vězení. Po následném dalším útěku z Vítkovických železáren se až do konce války skrýval. Napojil se pak na partyzánskou skupinu pod velením Vladimíra Krejčíka, zvaného Jerry. Dnes už je pravděpodobně posledním žijícím příslušníkem této několikačlenné partyzánské skupiny.

Pod vrcholem Páleniska

Ladislav Vítek se narodil 25. července 1924 v Bystřičce v okrese Vsetín v chalupě, kterou otec postavil z železničních pražců. V jeho jedenácti letech rodiče dům prodali a v dražbě koupili dřevěnou roubenou chalupu v osadě U Čulíků. K chalupě patřily asi tři hektary polností a stála osamocená pod vrcholem Pálenisko u obce Růžďka.

Z osady Ladislav Vítek denně docházel do měšťanské školy v Růžďce a později dojížděl do zemědělské školy ve Vsetíně. V té době ale již v Evropě zuřil válečný konflikt, který si vyžadoval stále více lidí ve zbrojní výrobě. Na práci byly posílány celé ročníky a mezi nimi i ročník 1924. Začátkem roku 1944 tak pamětníka poslali na práce ve Vítkovických železárnách. Ladislav Vítek ale opakovaně utíkal domů. Četníci ho tam vždy zadrželi a poslali zpět do Vítkovic. Asi po čtvrtém útěku byl zatčen a poslán do vězení. „Pamatuju si, že jich přišlo asi deset. Byli to Němci a protektorátní četníci. Obklíčili celý náš dům a čekali, na které straně se objevím, aby mě mohli chytit. Odvedli mě do Jablůnky a pak do Vsetína. Tam mě zavřeli na gestapo a vyšetřovali. Byl jsem pak asi dva měsíce ve vězení.“

Spojkou partyzánů

Po propuštění z vězení Ladislava Vítka opět poslali do Vítkovických železáren a on asi po třech týdnech opět utekl. Doma se tentokrát jen zastavil a následně se přesunul za svým známým Rudolfem Bravencem do Kateřinic. Bravencovi ho nejprve schovávali doma a pak pro něj postavili úkryt u lesa. „Byla to taková cimra pod lesem, kde mě živili, šatili. Prostě byl jsem tam jak doma. (...) Mohl jsem tam ale jen sedět nebo ležet, tak jsem tam zůstával jen občas,“ vzpomíná pamětník, o kterém prý hodně lidí v obci vědělo, ale za celou dobu ho nikdo neprozradil.

Bravencovi poskytovali útočiště také partyzánům. Jednu z těchto partyzánských skupin vedl muž zvaný Jerry, mluvící německy a pocházející údajně z Estonska. Ve skutečnosti šlo o Vladimíra Krejčíka, který svou pravou identitu skrýval z obav o svou rodinu. S touto skupinou partyzánů začal úzce spolupracovat jak Rudolf Bravenec, tak Ladislav Vítek. „Fungoval jsem v podstatě jako spojka znalá prostředí a různě jsem je vodil po krajině,“ vypráví pamětník, který s partyzány často přespával v lesích. Za celou dobu prý neprohlédl, že Jerry není ve skutečnosti Estonec, ale Čech.

Ladislav Vítek se údajně účastnil i několika záškodnických akcí. Bohužel si dnes již nepamatuje, o které se konkrétně jednalo. V paměti mu však zůstalo setkání z 15. října 1944 v bytě Ladislava Hájka v Ratiboři. V té době již Vladimír Krejčík velel dvěma dobře ozbrojeným desetičlenným partyzánským skupinám. V Ratiboři jednali se skupinou partyzánů pod velením mjr. Viktora Ševcova–Grekovského o budoucí spolupráci s 1. československou partyzánskou brigádou Jana Žižky.

O něco později v nočních hodinách 28. října 1944 došlo k setkání všech ilegálních složek skoro celé východní Moravy na pile pronajaté odbojářem Floriánem Mynaříkem v Ratiboři. Na ni se údajně dostavilo bezmála osmdesát lidí. Setkání se však zvrhlo v přestřelku, při níž padl Ševcov-Grekovskij a jeho pobočník Pavel Pimenov. Pozadí přestřelky není dodnes plně objasněno. Při schůzce měla být skupina partyzánů pod vedením Vladimíra Krajčíka definitivně začleněna do oddílu Jana Žižky. Mezi skupinami ale panovala velká nedůvěra a při odzbrojování Jerryho skupiny padl výstřel z pistole a následná přestřelka si vyžádala životy dvou partyzánů. Ladislav Vítek tehdy hlídkoval v blízkém lese a podle něj hlavním důvodem přestřelky byla opilost partyzánů kolem Ševcova-Grekovského. „Ta střelba tam byla, ale kdo střílel, to nevím. Já jsem byl schovaný v lese,“ dodává na závěr k této tragické události pamětník.

Gestapo přestřelku zaregistrovalo a následovalo vyšetřování. Jerryho skupina se poté přesunula do nového operačního rajonu pod Lysou horou, kam je prý převedl pamětník. Se skupinou dál udržoval spojení, a to i po jejích dalších přesunech a po spojení s 1. čs. brigádou Jana Žižky jakožto jejím úderným oddílem.

Rodiče se také zapojili

Ladislav Vítek se pohyboval po celém kraji a ukrýval se prý u více lidí. Často také navštěvoval rodiče, u kterých přespával ve stodole. Stávalo se, že v ní nebyl sám a o prostory se musel dělit s partyzány a utečenci, kterým rodiče poskytovali přístřeší a potraviny. „Měli jsme dva vlčáky a oni štěkali, když někdo šel, a my jsme pak hned utekli do lesa.“ Pamětník vzpomíná, že během Slovenského národního povstání rodiče, bratr a on pomohli několika lidem přejít hranice na Slovensko, aby se tito lidé mohli zapojit do bojů proti německým okupantům. „Prostě jsme je převedli k dalším lidem, kde jsme věděli, že mohou přespat a pomůžou jim. Ani v jednom případě nevím, že by je někdo zradil.“ Rodina tím velmi riskovala. Svědčí o tom veřejná poprava pěti mladých lidí v Růžďce dne 4. listopadu 1944, které Němci zadrželi během přechodu na Slovensko.

V Růžďce se také pohybovali partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Snad všichni místní pasekáři jim poskytovali pomoc a ani Vítkovi nezůstali stranou. V domě se objevovalo mnoho skupin partyzánů a rodina jim přes obrovské nebezpečí pomoc neodmítla. Ve stodole prý také často přespával partyzán Emil Muroň. „Pokaždé přicházel s jinými lidmi a vždycky se u nás zastavil.“ Ve skutečnosti se ale jednalo o konfidenta gestapa a na základě jeho udání Němci v Růžďce 5. ledna 1945 zatkli několik pasekářských rodin. „Ale jedno vám řeknu, to mně dodnes nejde do hlavy. Oni když sbírali lidi, kteří přechovávali partyzány, tak Muroň šel tak sedm set metrů od nás a nás vynechal. Jedině nás a možná ještě někoho jiného. Šel mimo s partajou SS. (…) Nás matka poslala do lesa,“ vzpomíná pamětník. Domů se z tehdy zatčených již nikdy nevrátil Josef Bartoň, Jan Hlinský, Štěpán Frýdl, Karel a Hedvika Königovi, Jan, Kateřina a Vlasta Syptálovi, Jan Palát a další. Přežili pouze Jan Frýdl s manželkou a dcerou. Emil Muroň, který měl na svědomí ještě mnohem více lidských životů, byl po válce zatčen a pro retribuční trestné činy 18. dubna 1947 v Novém Jičíně popraven.

Ještě jedné závažné události se stal Ladislav Vítek svědkem. Zrovna když se nacházel u Bravencových v Kateřinicích, dopadla 21. února 1945 na lípu u hospodářství vysílačka určená pro 1. čs. brigádu Jana Žižky. „Letěly dvě ruská letadla a shazovaly vysílačku a ta spadla na lípu u Bravenců. Lezl pro ni bratr Rudy Bravence a sundal ji. Vím jenom, že to byla taková plechová skříňka a on ji strhl. Hned nato tam přišli Němci a sebrali vysílačku a odvezli do Ratiboře.“ Partyzán Ctibor Čermák, zvaný Boris, dostal za úkol získat vysílačku zpět. Při cestě na kole do Ratiboře ho ale zastavila německá hlídka. Došlo k přestřelce, při níž Boris jednoho Němce zastřelil. Sám byl ale zasažen do nohy. Během následného zásahu vystřílel všechny náboje. Aby se nedostal do rukou Němců, lehl si pod odjištěný granát.

Život po válce

Celá rodina Vítkova se ve zdraví dožila osvobození. Po válce se přestěhovali do hospodářství s šestnácti hektary polností v Moravském Berouně. Do odsunu Němců v něm žili s původními německými majiteli. Do roubené chalupy v osadě U Čulíků se již nikdo nenastěhoval a postupně chátrala. Dnes již z této malé osady nic nezbylo.

Ladislav Vítek, který ještě v roce 1945 vstoupil do komunistické strany, vystudoval učitelský kurz a nastoupil jako učitel v zemědělské škole ve Vsetíně. Dálkově pak vystudoval vysokou školu a někdy v sedmdesátých letech se stal ředitelem Střední zemědělské školy ve Valašském Meziříčí. Toto povolání pak vykonával až do penze. Vypráví, že svou funkci nezneužíval, a když mu z vyšších míst přišel příkaz, že má propustit věřící učitele, sehnal jim zaměstnání v jiných školách nebo pracovištích. Vyčkal prý pak, až se situace uklidní, a přijal je zpět. „Měl jsem jich tam poměrně hodně a nesouhlasil jsem s tím,“ vzpomíná Ing. Ladislav Vítek, který dnes se svou ženou Růt žije ve Lhotě u Vsetína.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 – květen 1945). Český svaz bojovníků za svobodu, 2012.

PÁLENÍČKOVÁ, B., Z rozkazu svědomí. Vízovice, 1997.