Radomír Vítek

„Byla to manifestace na Václavském náměstí, poměrně početnější. Byl jsem tam se skupinou ze Zlína. Pamatuji, že tam byla i moje žena Blanka Vítková. A potkali jsme se s dopisovatelem Hlasu Ameriky, se kterým jsme se znali z dřívějších setkání, kdy s námi dělal rozhovory a žádal nás o nějaké informace z činnosti. A když jsme si s ním na tom Václavském náměstí sdělovali zážitky, přistoupila k nám skupina estébáků v civilu. Okamžitě nás vzali, strčili do aut a odvezli do Krakovské ulice. Na naše dotazy, co jsme udělali nelegálního, naprosto bezostyšně řekli, že jsme mluvili s příslušníkem cizí nepřátelské mocnosti. Drželi nás tam čtyři nebo pět hodin. Násilí nepoužívali, ale výhrůžek bylo hodně. Brali jednoho po druhém. Byli jsme už naučeni, jak odpovídat, že nemá smysl něco vysvětlovat nebo diskutovat. Znali jsme i číslo správného paragrafu a odmítli jsme vypovídat. Tak probíhala většina zadržení.“

„Vedle seděl pán, který trochu připomínal Brodského, působil skromně. Měli jsme už náladu. Vyndal jsem gumové medvídky a rozdal jsem klukům. A nevím, co mě to napadlo, jeden červený jsem dal jemu: ‚A jeden tady pro komunistu.‘ Podíval se na mě tak mile a říká: Víte, pane, já s těmi komunisty nemám moc společného.‘ Začali jsme si spolu povídat a vyklubal se z něho Jan Lopatka, literární kritik, který psal do Tváře. Tak jsme si rozuměli, že mě ještě týž večer pozval k sobě domů. Bydleli v ulici Vlašská. Jeho manželka byla krásná, připomínala zase Brejchovou, A hned tehdy mi půjčil samizdaty. Pamatuji, že to byla kniha Osmašedesátý autora Sládečka. Později jsem se dozvěděl, že to byl pseudonym Petra Pitharta. Od té doby jsem jezdil do Prahy, vyměňoval si knihy a půjčoval je. Dokonce v práci se o tom někteří dozvěděli a chtěli něco půjčit. Pan Lopatka mě nasměroval na Standu Devátého a disent ve Zlíně, takže jsem za nimi zašel a spolupráce se začala rozvíjet.“

„Byla to taková pokojná manifestace se svíčkama a byla rozehnaná zbytečně brutálně. Kdyby nechali lidi rozejít pokojně, tak by dali najevo svůj názor a rozešli se. Pamatuju se, že tam najížděli autama do lidí, viděl jsem stříkací vozy, jak najížděly. Bylo to pro mě první setkání s tím, že si totalitní moc vezme i takovéto prostředky proti lidem, aby zakročila.“

„Otec byl na mě hrdý, ale maminka to nesla špatně. Přemlouvala mě z takové mateřské obavy. Myslím, že je to jeden z těch nejcitlivějších bodů celé té totality. V rodinách docházelo ke konfliktům, jak moc kolaborovat s režimem. To je obrovský rozdíl oproti současnosti.“