Věra Vítková

„Šla jsem do práce, dcerce bylo asi devět let. Říkala jsem jí, že nikam nesmí. Tak ona byla doma. Náš šéf nám řekl, že kdo má děti, ať pro ně zajdou. Ať si vezmou nějakou hru nebo karty a že tu budou s námi až do večera. Tak jsem běžela domů pro dcerku – a teď jsem šla a potkala jsem syna. Řekla jsem mu, ať vezme doma tašky a jde koupit něco k jídlu vedle do krámu. Vzala jsem Věru, došly jsme až k poště a zrovna někdo volal, ať se schováme. Tak jsme honem skočily za poštu a před poštou tam zastřelili paní Livečkovou. Utíkaly jsme pak kolem divadla, pak ke kostelu a jen jsme slyšely, jak za námi zase střílí. Doběhly jsme do kanceláře, děti už si začaly hrát, ale já jsem myslela pořád na Petra, aby se mu nic nestalo. Asi za půl hodiny se otevřely dveře a stál tam Petr celý špinavý a uválený. Říkal: ‚Mamko, já jsem poprvé zažil, co je to k zemi.‘ Zrovna začali střílet, když byl u divadla, tak lehnul za auto, zůstal ležet a zrovna před ním zastřelili nějakého pána. Přiběhl, takhle se klepal, tak jsem s ním šla na toaletu a trochu jsem jej očistila. Napil se vody a říkal, že si musí trochu odpočinout. Tak se asi za hodinu sebral a šel na nákup.“