Marie Vítovcová

„My jsme jeli normálními vozy, ne dobytčákama. A protože tam chtěli narovnat všechno, co jsme měli připravené - kufry - tak i záchod zarovnali. To byla hrozná potíž. Až teprve, když už jsme… My jsme se divili, že jsme v Polsku. My jsme napřed jeli směrem na Drážďany, tam ještě nám dali napít, když zastavil vlak, ale pak jsme se ocitli v Polsku a tam nám řekli, že je tyfusová voda a že jí nemůžeme pít. Potom, když už jsme byli v tom Polsku, tak někdo šel a odhodil ty kufry, abychom mohli jít na záchod. Tam někdo napsal: konečná stanice Auschwitz.“

„Jedna z nás řekla té jedné: ´Taky s námi přijela tvoje maminka.´ A ona řekla: ´Moje máma přijela? A kde je?´ A my jsme řekly: ´Ona s námi není, ona je v lágru s těmi ženami a dětmi.´ A ona na to řekla: ´Tady žádný takový lágr neexistuje. Jestli s vámi přijela a jestli s vámi není, tak šla do plynu.´ To jsem se já zhroutila. To bylo něco strašného. Takže nás tam přijelo 1500, hodně malinkých dětí a mladý holky, a vybrali nás 190 na práci a ti všichni ostatní šli na smrt.“

„Tam stáli vojáci se psama. Takoví chlapi pruhovaní – vězni, ti běželi k vlaku, otevřeli dveře a křičeli na nás: ,Rychle ven, rychle ven, zavazadla tam nechte, ty dostanete, rychle ven, rychle ven.‘ Všichni se snažili, protože ten řev vás nutí se nezastavit. Museli jsme se zařadit do pětistupů a jít. Ještě jsme si s maminkou říkaly, že možná tam táta bude na nás čekat. Ale nic takovýho se nestalo. Jak jsme se nedívaly kolem sebe, tak jsme prostě přišly a tam stáli tři esesáci a ten jeden na mě udělal takhle a ukázal doprava, ale jim ne. Ještě tam s náma v tom pětistupu stála moje jedna vzdálená sestřenice a té to taky udělal a ona chtěla maminku vzít s sebou, ale někdo na ni zařval. Moje máma šla k tomu esesákovi a řekla mu, že jsem její dcera, jestli můžu jít s ní, a on jí řekl: ,Táhni!‘ A to jsme se viděly naposledy.“

„No a my jsme se radovaly, že je konec války. Musely jsme dostat od pekaře... Jo protože tam za náma chodili Poláci s vodkou, tak jsme se v tom lágru bály, tak jsme šly do vesnice a tam jsme se nastěhovaly čtyry do jednoho baráku, kterej byl prázdnej. Zatopily jsme si v koupelně, vykoupaly jsme se, našly jsme ve sklepě brambory a mrkev, pekař nám musel dát bochník chleba. No a pak jsme řekly, že teda půjdeme domů. Takže jsme se vypravily. Vzpomínala jsem na to jako to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Bylo jaro, stromy kvetly a my jsme šly a byly jsme volný.”

„Já jsem si myslela, že když přidu do Prahy, že budu líbat zem. Nic takovýho jsem nedělala. Přišly jsme unavený a já jsem řekla, že půjdu domů, tam, co jsme bydleli. Žádný peníze jsme neměly. Prej jsme mohly jet klidně tramvají, ale to nám nikdo neřekl. Tak jsem ještě s Andulou šla k nějaký její známý, a pak jsme se rozloučily. A já jsem teda jela tou tramvají, nebo nejela... Nejela, šla jsem pěšky. Přišla jsem domů, co jsme bydleli, kde bydleli - my jsme jim říkali teto a strejdo, ale to nebyli naši příbuzní, ale známí mých rodičů. Tak jsem tam šla a zazvonila jsem. Oni říkali, že s někým mluvili, kdo jim řekl, že se vracím domů. Řekli: ,Kde máš ty druhý?‘ A to jsem teda poprvé začala brečet.”