The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Joe (Josef) Vítovec (* 1930)

• Joe (Josef) Vítovec se narodil 20. listopadu 1930 ve Čkyni na Šumavě

• 28. března 1948 emigroval z Československa

• do roku 1950 žil po uprchlických táborech po Evropě

• v roce 1950 byl oficiálně přijat jako imigrant do USA

• v roce 1951 se zapsal do amerického letectva, vypracoval se na koordinátora tréninkové sekce pilotů

• po skončení aktivní služby pracoval jako artdirector u společnosti cvičící piloty vrtulníků

• následně přijal nabídku letectva a vrátil se na předchozí pozici jako civilní pracovník

• v roce 1995 odešel do důchodu

• v roce 2015 vydal knihu založenou na jeho životním příběhu Full Circle: A Refugee’s Tale

• v roce 2022 žil ve městě Anacortes ve státě Washington

„V srdci jsem Čech, to se nikdy nezmění,“ říká Josef Vítovec, kterého ale svět zná více než sedmdesát let pod jménem Joe. Ve svých osmnácti letech, pouhý měsíc po únorovém komunistickém puči, utekl jako mladý student gymnázia z republiky. Dva roky trávil po uprchlických táborech po Evropě, v době zmatků, nejasností, co bude, jestli se nevrátí válka a jak se rozdělí svět. Někde v těch velkých dějinách se potloukal mladík nejdříve s vidinou toho, že vstoupí do českých legií, které svrhnou komunistický puč. Když se však vytvoření takových legií ukázalo jako chiméra, bylo třeba hledat cestu jinam. Po mnohých peripetiích se nakonec otevřela možnost emigrovat do Ameriky, což byl splněný sen. Ale ani ten nebyl bez těžkostí, byť si Joe Vítovec v zámoří vybudoval velice dobrou kariéru u letectva americké armády. Ztráta rodiny a vlasti je rána, která bolí navždy. 

Dětství v malé pošumavské obci

Joe Vítovec se narodil 20. listopadu 1930 ve Čkyni na Šumavě. Pamětníkova maminka Františka Vítovcová se za svobodna jmenovala Rohlíková a její otec byl pracovníkem na nádraží. Pamětníkův tatínek pocházel ze sedlácké rodiny. Jejich manželství začalo trochu nešťastně, protože z letmé známosti bylo počato dítě – jak se tehdy říkalo, mladá dívka „byla poňatá“ – a mladý pár musel uzavřít sňatek. Vzápětí se ukázalo, že žádné děcko na cestě není, nicméně doživotní svazek byl již zpečetěn. „Celý život pak spolu měli velmi těžký, skoro až chladný,“ vzpomíná pamětník. První dítě, které se rodičům pak narodilo, se narodilo mrtvé, další dceru ve čtyřech letech porazila na ulici motorka a Joe, tehdy ještě Josef, zůstal jejich jediným dítětem. Otec byl původně voják, ale pak se skrz maminčiny příbuzné dostal do Francie, kde se ve firmě Burberry vyučil na krejčího. Po návratu si založil živnost, kde se mu poměrně dařilo. „Myslím, že by byl dobrý v každé době a v každé kultuře. Podíval se na osobu a přesně to udělal, cokoliv,“ vyzdvihuje pamětník řemeslné schopnosti svého otce.

Čkyně byla ve třicátých letech malé městečko, ale ne úplně nevýznamné. V minulosti představovala důležitý bod na trasách karavan se solí, z mýta pocházelo bohatství a jistá kulturní úroveň celé obce. Za jeho dětství lidé pracovali už převážně na statcích. Vybavuje si, že jako děti chodily „na klasy“, tedy sbírat to, co zbylo po žních, aby doma bylo pro slepice, bylo to běžné a legální a nikomu to nedělalo problém. Jako by v městečku vládla automatická harmonie – která měla zanedlouho skončit. Ve Čkyni žila populace Židů, ale jak říká pamětník: „Nebyla židovská část města, byli plně integrovaní, měli obchody a nikdo nemyslel na to, že jsou Židi, existovalo se normálně dohromady.“ To se samozřejmě s válkou změnilo. První náznaky nastupujícího válečného běsnění se dotkly městečka s mobilizací. Dobrovolníci se tehdy vydali odhodlaně bránit hranici, která byla zhruba dvacet kilometrů od městečka, byla tam linie bunkrů. „Myslím si, že kdyby se bojovalo, že Češi by asi nevyhráli, poněvadž Hitler mohl přijít přes Rakousko, ale na Šumavě byla obrana výborná. Když prezident Beneš rozhodl, že se bojovat nebude, tak vojáci přišli domů, tehdy jsem je viděl plakat. Někteří odešli bojovat do zahraničí...“ vzpomíná pamětník. Jeho tatínek také chtěl odejít bojovat, ale maminka ho přemluvila, ať zůstane, že má rodinu. V té době také pamětník přešel ze základní školy na gymnázium ve Strakonicích. 

Válka všechno mění

Když pak Hitler zabral Sudety, tak lidé hromadně prchali, celá Čkyně byla plná uprchlíků. Jak se malému klukovi promítne válka do života? Například se radikálně změnila i škola, museli se najednou začít učit německy a oslavovat německý dějepis, pamětník si dodnes vybavuje německé písně, které museli zpívat. Také cítil, že se najednou změnila i atmosféra mezi Židy a „Čkyňáky“. „Bylo to najednou takový chladný, styk s nimi byl zakázaný. Když se potkali, už se spolu nebavili, už se chodilo kolem nich,“ říká k tomu. Židům pak obchody Němci zavřeli. Otec musel pracovat pro Němce, byl to nejlepší pánský krejčí ve městě, spravoval jim uniformy. S docházením německých vojáků a důstojníků do otcovy dílny na zkoušení uniforem se pojí pamětníkovi jeden silný zážitek. Jakýsi vrchní velitel německé armády, poměrně vysoká šarže, tehdy shodou náhod odhalil, že otec poslouchá zahraniční rozhlas, za což hrozil trest smrti. Ale tenhle „obrst“ to tehdy na otce naštěstí neřekl.

Konec války byl nádherný, nevědělo se, kde se udělá demarkační linie mezi Sověty a Američany, vládla euforie. Očekávali se Rusové, a tak se městečko pokrylo v ruských červených vlajkách, přestože už byla slyšet i americká kanonáda ze západu. Otec jako krejčí pracoval celou noc a ušil americkou vlajku z látkových zbytků. Pamětník k tomu říká: „To byla jediná americká vlajka v městečku, jinak ostatní byly ruské. Velice zvláštní pocit...“ Ve Čkyni se usadila i americká posádka, Američané si k otci chodili spravovat uniformy, stejně jako předtím Němci. Chodil tam i jeden velmi přátelský Američan, který jednou prohodil, že by se jejich syn Josef měl podívat do Ameriky. To ještě nikdo netušil, že když v roce 1951 pamětník nastoupí k letectvu americké armády, opravdu se mu ho podaří vyhledat, setkají se, a dokonce spolu stráví Vánoce.  

Byl to takovej čas strachu

Rozhodnutí opustit republiku zrálo postupně, již v období mezi válkou a komunistickým pučem měl pamětník s nastupující komunistickou ideologií problémy. Vnímal plíživé ukrajování svobod v tom smyslu, že kdo nebyl komunista, začínal být nepřítelem. Například ve škole byl Josef Vítovec součástí redakce satirického časopisu jako ilustrátor, který se navážel mimo jiné i do komunistické ideologie. Reakce na jejich tvorbu byla čím dál vyhrocenější. Pak se to semlelo poměrně rychle. Přišel puč a atmosféra zhoustla. „Najednou byl strach. Byl takovej čas nedůvěry a strach, poněvadž po válce to bylo takový trošku tichý, ale najednou to tak jakoby vybouchlo, lidi nevěděli, co si myslet, komu věřit. Tohle bylo horší jak za války, tohle byl Čech proti Čechovi. Nevěděli jsme ani, kdo byl komunista a kdo nebyl, lidi se rozdělili pro a proti, nevěděl jsi, jestli tě přijdou zatknout. Lidé, kteří byli přátelé, najednou byli nepřátelé,“ vzpomíná pamětník.

Hrozba se začala stávat skutečností i pro tehdy osmnáctiletého Josefa – pro jeho kamaráda si přišla policie, kterou tehdy již pevně drželi v rukách komunisti, a to poměrně nevybíravým způsobem. Pamětník si to vybavuje takto: „Vytáhli ho rovnou z pódia, když hrál školní divadelní hru Matka. Bylo to na Velikonoce, ani ne měsíc po převratu, a bylo jasné, že už není na co čekat, komunisté začali řádit. Věděli jsme, že lidi utíkají, BBC mluvilo o tom, že se v americké zóně tvoří česká legie, to nás motivovalo ještě víc. Chtěli jsme toho být součástí.“ 

S baterkou a pár konzervami

Hned po únoru byly hranice silněji hlídané, ale nepadla ještě železná opona v plné síle, sudetská zóna byla okupovaná vojáky, až na pár výjimek tam nežili žádní obyvatelé a nesmělo se tam. Ale přes zakázané pásmo stále ještě jezdil vlak, většinou s vojáky, a ten byl součástí plánu Josefa Vítovce a jeho kamarádů – naskočit a doufat, že si jich nikdo nevšimne. Pamětník plánoval útěk s dalšími třemi kamarády z gymnázia, ale dva z nich se nedostavili, protože si pro ně přišla mezitím policie. Naštěstí se jí schovali a s pamětníkem se setkali později, ale až v Itálii. Na otázku, co si s sebou vzal na cestu, odpovídá pamětník s lehkým úsměvem: „Co bych asi tak měl... Měl jsem, co jsem měl na sobě, k tomu kalendář, baterku, asi dva kapesníky, dva kusy spodního prádla, pár konzerv a hodinky, které jsem kdysi dostal jako dar od otce. Doma jsem ukradl padesát korun, což mě mrzelo celý život.“ To bylo všechno, s čím mladý muž opouštěl republiku, svůj domov a rodiče, aniž tušil, že je to navždy. 

Onen den, 28. března 1948, naskočili s jedním kamarádem do vlaku, kde se setkali náhodou s jinými dvěma kamarády, takže prchali nakonec přece jen ve čtyřech. Vlakem se dostali do Horní Vltavice, a než vlak vjel do stanice, vyskočili a schovali se v lesích, kde čekali na tmu. „Měli jsme mapu, ale nevěděli jsme, že na nás budou strážní čekat. Oni tam měli natažené takové nástražné dráty, tak asi půl metru od země, přes lesní cestičky a logické průchody k hranicím, byly toho stovky metrů, když o to zakopneš, tak jim to dá signál na strážnici,“ vybavuje si pamětník klíčové okamžiky útěku. „Oni nás honili, neviděli jsme ten drát přes tu pěšinku, najednou jsme slyšeli zvon a světla a křik, hluk od motorů, štěkání psů a vojáci vyběhli ven, všude zářila silná světla, utíkali jsme šíleně tou černou nocí a závějemi sněhu, pádili jsme někam dolů, pak přes nějaký potok... A najednou nás ti vojáci přestali pronásledovat a my jsme se octli u nějakého domu. ‚Vítal‘ nás pes, který byl naštěstí na řetězu, otevřely se dveře a objevil se nějaký německý sedlák.“ O tři dny později se dostavila pamětníkova maminka na služebnu SNB, aby nahlásila jeho zmizení... Jak je Němci přivítali? „Oni na to byli zvyklí, protože ten sedlák jen povídá – ha, zase další Čech, tak nás pozval dovnitř, dal nám vodu a kousek chleba, měli jsme nějaký konzervy, tak jsme jim je dali. To jsme netušili, že tam panoval velký hlad, byla tam celá rodina, a tak jsme všechny ty konzervy společně snědli.“ Druhý den přijeli Američané, odvezli je, vyslýchali je v Pasově a potom je poslali do uprchlického tábora v Řezně a odtud do lágru Wasseralfingen u Stuttgartu. Tím započala dvouletá cesta Josefa Vítovce po evropských uprchlických táborech, cesta plná hladu, bolesti, ale hlavně nejistoty a strachu z budoucnosti vlastní i rodičů. Obrovským zklamáním tak bylo, že nikde se žádná česká legie nešikovala, nešlo se osvobozovat Československo, nedělo se prakticky nic na jeho záchranu.  

Ještě tři roky po válce tam chodili v uniformách a nevědělo se, co bude

Nejisté a zoufalé vyhlídky nakonec vyřešil například jeden z kamarádů návratem do Československa. Jmenoval se Antonín Souček a byl to letec. Ještě v Československu pomohl českému poručíkovi Poštovi na českobudějovickém letišti ukrást letadlo, kterým uletěl do americké zóny, takže komunisti po Součkovi šli. Pamětník si vybavuje dramatickou situaci v podrobných detailech – Souček utekl v uniformě, ale už si k ní nestihl vzít pořádné boty: „Takže měl uniformu a k ní tenisky bez ponožek. Utíkali jsme ve sněhu a on měl nesnáze se zmrzlými prsty na nohách.“ Spolu se dostali až do Francie, ale situace byla tak zlá, že se Antonín Souček rozhodl uvěřit komunistickým slibům o amnestii pro navrátilce a opravdu se do Československa vrátil. Doma ho však obratem zavřeli a poslali do jáchymovských dolů. Zaplatil za to svým zdravím. Setkali se s pamětníkem znovu až v roce 1991. 

Ale ještě než přišel o kamaráda Součka, strávili spolu těžké časy hned v prvním táboře v Řezně, na Goethe Strasse. Tady podle svých slov pamětník poznal největší hlad. Šlo o zařízení pod americkým dohledem, ale s německým řízením. Američani dali Němcům jídlo pro uprchlíky, ale Němci všechno rozkradli, protože Německo bylo rozbombardované, nebylo jídlo, nic. „Prodávali jsme, co se dalo, jako první jsem prodal ty hodinky od otce,“ říká pamětník. Po dvou týdnech je posadili na vlak a poslali ke Stuttgartu do dalšího uprchlického tábora, Wasseralfingenu. Ten původně sloužil jako sídlo SS a byly tam tisíce lidí. Tábor byl sice americký, ale reálně administrovaný polskou armádou. Dle vyprávění tam byla celá polská divize generála Anderse, vlasovci, Ukrajinská povstalecká armáda, a eskalovaly tam proto národnostní problémy a boje. Nejhorší ale bylo čekání a to, že se nevědělo, co se bude dít. „Ještě neexistovala ani mezinárodní uprchlická organizace, žádná země nechtěla uprchlíky brát. Ti Andersovi divizní vojáci tam chodili ještě tři roky po válce v uniformách! Panovala také obava ze špionáže. Vládla totální beznaděj, co se bude dít,“ vybavuje si okamžiky zoufalství Joe Vítovec. Rozhodli se proto jít za strýcem do Francie, plán byl, že hranici přejdou potají, protože Francie nikoho nepřijímala. Vyhmátli je však policisté a poslali je zpátky. Nicméně jim poradili, ať jedou do tábora ve Freiburgu. Tam byla možnost se přihlásit do cizinecké legie, se kterou by, jak doufali, mohli konečně začít alespoň zprostředkovaně zachraňovat Československo; brali to tak, že tehdy měla Francie bojující v Indočíně proti komunistům stejného nepřítele jako oni: komunistický režim. Už seděli v čekárně u doktora odvodní komise, ale nějaký Slovák je varoval, že legie je plná Němců, kteří se po válce neměli kam vracet a Francie je brala volně a bez otázek – vstup do ní byl pro oba kamarády tím pádem nepředstavitelný. 

Putování z tábora do tábora a hledání životní cesty

Tak se přihlásili jako hospodářští pomocníci, díky čemuž se konečně dostali do Francie a poté do Versailles k pamětníkovu strýci. Podle slov pamětníka byl však strýc špatný člověk, nebyl z jejich příchodu nadšený, nicméně nechal je spát u sebe. Antonín Souček – tehdy ještě byl stále s pamětníkem – si našel práci ve válcovnách a pamětník pracoval v zahradnictví, pak dostal práci u moře jako pracovník v letním kempu. Práce ho bavila, ale narůstajícím problémem bylo, že stále neměli žádné oficiální dokumenty. Někdy v té době dostal dopis od kamaráda – to byl ten původní kamarád, se kterým plánovali útěk – z Itálie, který mu psal, že je v táboře Bagnoli a čeká na emigraci do Ameriky. Tak se rozhodli odejít do Itálie. Jeli vlakem, ale bez dokladů by se do Itálie nedostali, a tak přešli hranice pěšky přes hory na druhou stranu. Trvalo to týden, v deštivém prosincovém počasí. 

I když se dostali do Itálie, pořád přetrvával složitý problém s dokumenty, ty od nově vzniklé organizace IRO (International Refugee Organization) nikdo neuznával, do tábora je nepustili, protloukali se porůznu. Museli do Říma. Tam registrovali přicházející uprchlíky z Balkánu v táboře CineCitta (dnešní italský filmový ateliér) a posílali je do rozličných zařízení po celé Itálii. Nakonec přece jen v Římě s pomocí českého kněze (též uprchlíka) získali dokumenty, které jim otevřely legální cestu mezi uprchlíky. Vrátili se do Bagnoli s dokumenty, ale přicházeli další a další uprchlíci a potřebovali místa pro rodiny, a tak je poslali do dalšího tábora v Senigallii u města Ancona, tam ale přišla bouře a tábor smetla, a tak je přestěhovali do zařízení v Grugliascu u města Turín, kde se hrotila situace s místními komunisty, byly tam stávky, a tak je poslali do tábora Jesi, kde pamětník pracoval jako kuchař a zranil se při broušení nožů v kuchyni... Přesouvání z jednoho zařízení do druhého jako by nebralo konce... Až se to po dvou letech zlomilo v okamžiku, kdy se zranil při broušení nožů v kuchyni. Poslali ho zpátky do tábora v Bagnoli, kde konečně dostal práci u americké komise, která potřebovala někoho na malování statistických reportů. 

Život v uprchlickém táboře v Bagnoli a jak se třídí uprchlíci

Za války to byla velmi moderní námořnická škola, po válce však poměrně zničená. Žily, nebo spíše, hlavně zpočátku, přežívaly, tam tisíce lidí ve čtyřech obrovských blocích, každý blok měl dvě patra a přízemí, ženy bydlely v jedné části, muži v druhé. Rodiny žily v přízemí, od sebe oddělené papírovými dekly, místo dveří deky, vždycky na noc se chlapi ale museli vrátit na mužskou část. Také tam plály národnostní boje, nicméně alespoň organizace již byla pod IRO lepší a jídla byl dostatek. Důležitější však bylo, že se konečně vytvořil nějaký funkční systém dalšího nakládání s uprchlíky. Bagnoli mělo za úkol třídit pracovníky pro rozličné země, a byli tam proto konzulární zástupci ze všech možných koutů světa: Austrálie, Brazílie, Chile, Kanady... Uprchlíci si mohli požádat o tři země, kam by chtěli emigrovat. Každá země pak měla svá kritéria, podle kterých se pro žadatele rozhodla, nebo žádost zamítla.  

Pamětník žádal o Austrálii, Ameriku a Kanadu, ale jak říká: „Člověk si nemohl vybírat, co přišlo, přišlo. Ty země si vybíraly jen ty práceschopný, takže se často rozdělily rodiny. Lidi, co měli nemoci, nikdo nechtěl. Až nakonec Švédsko bralo lidi i s nemocemi...“ Jaké podmínky měla Amerika a jak se tam tedy nakonec pamětník dostal? Pamětník to popisuje následovně: „Člověk jednak musel sehnat sponzora, který zaplatil cestu, a jednak na něj v Americe musela čekat práce.“ Josef Vítovec měl štěstí. Přes americké pomocné organizace se o něm dozvěděl jistý Čechoameričan, doktor Prošek, který takto nakonec pomohl celkem asi dvaceti uprchlíkům. Jeden uprchlík, kterému pomohli, byl i český klavírní virtuos Rudolf Firkušný.  Zajímavé bylo, i jak to dělal – americký občan totiž mohl zaplatit cestu jen jednomu uprchlíkovi. Pan doktor Prošek to tedy vymyslel tak, že své pacienty léčil zadarmo – místo peněz poskytli fiktivně své jméno a uprchlíka na něj pozvali. Cesta přes oceán stála tehdy 150 dolarů a doktor Prošek pro všechny vždycky zajistil i práci.  

Jméno lodi nikdy nezapomenete

Okamžik, kdy rozhodli, že byl vybrán do Ameriky, byl pro pamětníka okamžikem velkého štěstí a konečné úlevy. Každý chtěl podle něj do Ameriky, ale Amerika tehdy kvůli striktním podmínkám brala opravdu málo lidí. Po sérii zdravotních vyšetření a politických výslechů – stále vládla velká paranoia ohledně možné špionáže – jej konečně vyslali do tábora Grohn, nedaleko přístavu Bremerhaven, kde se čekalo na loď. Byl podzim a na moři řádily hurikány, takže na lodě čekali tři týdny. Nakonec loď přijela, jmenovala se General Harry S. Taylor. „Jméno lodi, která nás vezla, to se nedá zapomenout. Odjezd byl moment, na který nezapomenete. Tisíce lidí různých národností. Všichni stojí nahoře na palubě a dívají se, jak se země vzdaluje…“ vzpomíná pamětník na snad nejsilnější moment svého života. Psal se rok 1950, dva roky putování z místa na místo, dva roky tápání a hledání další životní cesty. Ta se mu nyní konečně v celé šíři otevřela.  

Pamětník vzpomíná na jeden z prvních kontaktů s vysněnou Amerikou. Loď zastavila v New Orleansu, než pokračovala dál. A Josef Vítovec se s kamarádem rozhodli trochu porozhlédnout po okolí přístavu. Jenže byla padesátá léta, období stále ještě přetrvávající segregace, a tak se ocitli v tzv. černé části města, aniž to tušili – dva právě z jiného kontinentu dorazivší mladíci netušili, že jsou v místech, kam běloši zkrátka nechodí. Aniž tedy věděli, kde se to octli, zamířili do nejbližšího baru splnit si svůj sen a dát si whisky, kterou znali jen z amerických filmů z tábora a byla pro ně jakýmsi symbolem Ameriky. Pamětník na ten okamžik vzpomíná s úsměvem: „Ta první chuť whisky byla nepříjemná, vůbec nám to nechutnalo, a oni se smáli. Chovali se k nám slušně, i když byli dost překvapený, co tam děláme.“ Teprve později pochopili, že v americkém „hlubokém jihu“ existuje něco jako segregace a jak to funguje. Pamětníkovými slovy: „O tom se nemluvilo, to se vidělo, všude, například v obchodě, byly pro bílý a pro černý, neříkalo se to nahlas, ale všichni věděli, kam chodit a kam ne.“ 

První práce a verbíř do armády

Na Joe Vítovce po příjezdu do Ameriky čekala práce v  prestižním golfovém klubu, zatímco většina českých uprchlíků našla své místo v městečku New Prague asi hodinu od Minneapolisu, kde již byla usazená komunita Čechů z dřívějších dob. Pamětník tam začal pracovat v golfovém klubu jako tzv. busboy, prakticky dělal práci číšníka, staral se o hosty, připravoval různé párty a myl nádobí. Amerika ale byla jiná, než si představoval. Za války se lidé z  jihu sestěhovali na sever do továren, a tak nebylo dost práce pro vojáky navracející se z války. A tak se teď báli, že jim uprchlíci budou práci brát. Někteří je sice měli rádi, ale bylo i dost těch, kteří uprchlíky rádi neměli. Strach z uprchlíků byl navíc umocněn kontextem doby – doby studené války a amerického honu na komunisty, tzv. mccarthismu (pojmenovaného podle senátora McCarthyho), tedy období až paranoidního strachu Ameriky z komunistů, období mnoha falešných obvinění a afér a zničených životů. Sám pamětník například vzpomíná, že i jeho američtí spolupracovníci v klubu jeho a tři další kamarády udali jako špiony, takže jej zadržela FBI a vyslýchala jej celý den. Když se obvinění ukázalo jako bezpředmětné, samotní vyšetřovatelé FBI jej varovali, ať si dává pozor, že není lehká doba, že je někteří lidé nemají rádi a stát se může cokoliv. Pamětník vzpomíná, jak se báli cokoliv udělat špatně v hrůze, aby je neposlali zpátky do Evropy. Byla to obecně velmi těžká doba na živobytí pro všechny, natož pro imigranty bez zázemí, vzdělání a vyhlídek. Situace mezi českými kluky (byli tam celkem čtyři) a některými spolupracovníky byla dusná. Josef, nyní už Joe, stál dál před rozhodnutím, jak uchopit svůj život. 

Jednou se náhodou ocitl na autobusovém nádraží, kde měli vojáci amerického letectva verbovací stánek. Řekli mu prý: „Nechceš jít k nám? Pojď k nám a budeš lítat.“ On to viděl jako vyplnění snu, pro který odešel z domova, a tak se zapsal na šest let. Problém ovšem nastal hned vzápětí. Na letce bylo v Americe potřeba vysokoškolské vzdělání. A to pamětník samozřejmě neměl. Takže létat nemohl, ale couvnout už také ne. Tak začala další dlouhá životní etapa spojená s letectvem, kde vystřídal různé pracovní pozice, často se musel stěhovat a přitom tvrdě po nocích studoval, aby si doplnil vysokoškolské vzdělání a mohl se stát letcem. Stěhoval se ze základny na základnu: Virginie, Francie, New York, Michigan, Německo, Texas. To zároveň komplikovalo i studium, často byl nucen měnit univerzity, takže mu profesoři některé předměty uznávali, některé ne a studium se natahovalo. V roce 1970 získal bakaláře z historie a umění, poté pokračoval na magistra na texaské univerzitě ve městě Arlington. Když dokončil vzdělání, bylo to bohužel pro jeho leteckou kariéru již příliš pozdě, a tak se letcem nakonec nikdy nestal.  

Byl jsem na bombarďácích

Po celou dobu tedy pracoval pro letectvo jako tiskař, ilustrátor, pak dělal vojenský inženýring, následně v grafickém oddělení a konečně v tréninku letců. Nejvíce let strávil v Texasu, v součtu celkem třicet pět. Patřil k tzv. bombarďákům – letecké armádě SAC, která se starala o bombardovací letadla a měla zvláštní školu. V padesátých letech přicházela do provozu spousta nových letadel a modelů a jeho úkolem bylo vycvičit pro ně letce, aby se obeznámili s novými letadly či systémy letu nových letadel. Konkrétně měl za úkol připravovat cvičné materiály, jako například výrobu statických letových simulátorů, filmy a grafické prezentace, podle kterých se pak piloti učili létat. Také vyráběli přímo cvičné kokpity, trenažéry, částečně z plastu a částečně už oživené elektronikou. 

Tady zažil studenou válku, vzpomíná na tu dobu takto: „To byla letadla ve vzduchu pořád, to jsme pracovali neustále, ale po Vietnamu to skončilo.“ Když začala jednání Reagana s Gorbačovem, obě země se prý domluvily na vzájemných inspekcích, takže i k nim do leteckých základen jezdili lidé ze Sovětského svazu. V této pozici pamětník setrval cca do osmdesátých let, kdy ukončil kontrakt s letectvem a odešel do civilu. Následně pracoval jako art director u civilní společnosti, která učila piloty pilotovat helikoptéry. Letectvo ho pak žádalo, aby se vrátil jako civilní pracovník, nabídli mu tu samou pozici, kterou přijal, a pracoval tam až do svého odchodu do důchodu v roce 1995.  

Setkání s rodiči bylo dojemný, pak se ale hranice zase zaklaply

Když se pod Dubčekem uvolnily v roce 1968 hranice, pracoval pamětník tehdy zrovna na letecké základně v německém Ramsteinu. Rodiče se tam za ním vydali vlakem. Bylo to dojemné setkání, ale bylo by bývalo zřejmě daleko emotivnější, kdyby tušili, že se vidí naposledy. „Bylo to nádherný. Otec mi přivezl oblek, který pro mě udělal jen podle fotek, to víte, že už mi nebyl, protože jsem se změnil, ale bylo to moc dojemný. Společný měsíc byl pro nás krásný. Rodiče doufali, že se k nim vrátím, že mi předají domek a že se o ně na stáří postarám. Ovšem pak přišla okupace,“ říká Joe Vítovec. Zároveň dodává, že by se stejně vrátit nemohl, byl upsaný v letectvu a měl tam svou kariéru: „Ale jezdil bych býval za nimi pomáhat, podívat se, postarat se. Ale stalo se, co se stalo.“ Hranice se opětovně zaklaply a rodiče krátce nato zemřeli. 

Jestli měl někdy myšlenky na návrat? Pamětník říká: „Na to jsem neměl čas. Pracoval jsem přes den, abych se uživil, a po nocích jsem studoval.“ Samozřejmě, že se mu stýskalo po rodičích, ale... S rodiči si alespoň psal, posílal dopisy – psané v kódech – po strýci do Francie, ten je pak teprve přeposílal do Československa. Pamětník si uvědomoval i to, že rodiče byli samozřejmě za jeho útěk perzekvováni. Nedopadla na ně sice tvrdá ruka režimu v podobě uvěznění – a zákazem studia a zničením kariéry nebylo potrestat koho, když pamětník neměl žádné sourozence, rodiče však byli v podstatě vyloučeni ze společnosti obyvatel ve Čkyni, neměli moc přátel, lidé se jich stranili. Maminka navíc později onemocněla, měla Alzheimerovu chorobu, a otec se o ni staral. Pamětník dodnes schovává otcovy dopisy, jsou prý plné smutku. Nedosti na tom, později, po revoluci, vyplulo na povrch, že jeden z mála přátel a spolužák, který Vítovcovy ještě navštěvoval, byl spolupracovníkem StB. Tohoto odhalení se rodiče naštěstí již nedožili, a tak si nikdy neměli šanci přečíst ve spisu detaily o jejich sledování. Například zápisy hovorů, které v dobré víře vedli právě o svém synovi. Ve svazcích se tak můžeme dočíst například slova pamětníkova otce: „Syn si žije dobře, má velký osobní vůz a od podniku přidělenou vilku. Do zahraničí uprchl celkem bezdůvodně, z touhy po dobrodružství. Měli bychom jej rádi doma, ale s návratem nepočítá, věc je komplikovaná tím, že manželka je Američanka... Počítáme s tím, že se již se synem za našeho života neshledáme...“* Ostatně o Josefa Vítovce se StB samozřejmě zajímala, vedla na něj svazek, ten byl však zničen hned po revoluci, 5. 12. 1989. Pamětníka osobně však v Americe prý bezpečnostní složky nikdy nekontaktovaly. Snad je to tím, že nebyl aktivní v žádných politických protirežimních činnostech ani nikoho takového neznal, o těchto aktivitách ani nevěděl. Udržoval jen běžné styky s krajany. 

Domov je v srdci a to se nikdy nezmění

Rok 1989 byl pro něj v osobní rovině nádherný. Hned v roce 1992 navštívil Československo, projel celou republiku, vyšel pěšky na Říp. „Byl to krásný a dojímavý, ale zároveň i divný zážitek. Stromy, silnice jsou stejný, vypadá to, jako byste odešel včera. Ale jinak se to samozřejmě změnilo, už jsem neznal lidi. V Praze vládla dobrá nálada, radost byla ve vzduchu, všude květiny. Ale setkání s lidmi často bylo divné. Bylo to jako v divadle, vidíte kulisy, jsou krásný, ale ti herci už jsou jiní, už neznáte nikoho, kamarádi už nejsou. Pár lidí, co znáte, se na vás dívá, jako kdo jste, co jste... A rodiče už dávno nežili.“ Ale přesto to byl domov. A stále je. I po sedmdesáti letech žití mimo něj. Pamětník přemítá: „V mysli máme dva obrazy: v mysli držíme, jak se nám to líbilo a jak je to v realitě. Byl to domov v mysli, ale v realitě už jiný. Podíváte se domů, kde už žije někdo jiný, já jsem se podíval do místnosti, kde jsem jako dítě spal, a tam byl někdo jiný, už to není tvoje… je to domov, a není to domov… ale... V srdci jsem Čech, to se nikdy nezmění, já věřím, že když se narodíme, jsme tabula rasa, všechno se tam přidá, a já věřím, že to se něco stane, že nás to udělá Čechy, a přestože já jsem žil doma v Čechách jenom osmnáct let, cítím se stále Čechem, i když jsem v Texasu žil třicet pět let.“ Krátce přišla na přetřes myšlenka, že by se pamětník po revoluci vrátil. Měl nabídku učit angličtinu na škole, ale nevzal ji. A tak nakonec zůstal v Americe. Tady má ostatně i celou rodinu, manželku s dcerou. 

Nicméně časy se mění i tady. „Amerika, do které jsem přišel v roce 1950, není ta samá Amerika. Ještě propagujeme světu demokracii a svobodu, krásný slova. Ale jsou to jenom slova, za těmi slovy není realita. Ten étos hodnot svobody a demokracie, ten zmizel s koncem studené války.“ Největší změna v Americe? „Chybí průmysl, tady se nevyrábí nic, všude je lacinější to udělat. Amerika si tak zlikvidovala střední třídu, a tím ztratila budoucnost. Všechno se vyrábí v Číně, jsou tu hromady laciných a většinou špatných věcí. Jediný průmysl, který Amerika má, je zbrojní.“ Co je tedy ten americký sen dnes? „Nevím, jestli ještě existuje,“ shrnuje pamětník. A omlouvá se za svoji češtinu, protože má pocit, že není dokonalá. Ztráta jazyka jej prý mrzí nejvíce. Ale možná byla něčím vykoupena. Možná ten americký sen Joe Vítovec přece jen nese v sobě, protože jeho životní motto zní: Do what you can with what you have, tedy: Dělej, co můžeš, s tím, co máš. A to je nejen odvážné a zároveň skromné, ale tato nepřímá pobídka k vydání se za životním štěstím, ta je přece veskrze přímo definicí amerického snu. Toho, který Joe Vítovec uchopil po svém a odvážně žil velkou většinu 20. století. V roce 2015 vydal o svém životním příběhu knihu: Full Circle: A Refugee’s Tale.

 

* Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.