Karel Vízner

"Člověk viděl, zažil a ještě si vydělal hezké peníze, že jo. My měli troje peníze. My měli naše koruny, dolary a ještě tuzexové konto. Takže jsme měli všechno. Deset tisíc měsíčně a ještě se dělaly různé kšefty, melouchy. Švédsko a Pákistán měly prohibici, tak se tam prodal nějaký alkohol, v Polsku se šmelilo se vším. Vždycky když byla nějaká nakládka vykládka, tak šel kolem dělník a nenápadně se zeptal na beer, drink nebo cigarety. Hodil udičku, a když jsme se chytli, tak se udělal kšeft. Měli jsme v šatně skříň, tam jsme dávali... Kdo měl jaké zboží, to jsme dávali do té skříně, napsali jsme seznam a kdo byl na vachtě, tak jsme mu řekli, že jsme prodali to a to a že tady má prachy. Žádná levárna, to neexistovalo. Takhle se vydělaly peníze navíc. Nechával jsem si peníze posílat domů, měl jsem v šuplíku ty peníze, já se po ničem nepachtil. Já byl spokojený, koupil jsem si barák, auto, normální cestou, legální."

"To byla pakárna. Samý oficír, samý lampasák a ženy dřely jako koně. Ráno přistavené traktory a holky to tam leštily. Bída. Nesměli jsme jim nic dát ani je vzít na loď. Byly tam maminy od dětí, chtěl jsem jim dát pomeranč nebo mléko, nic si nevzaly, a když, tak potají. Byly tam nemoci a vyrážky, vředy. Lidi byli vystrašení, našponovaní. Pořád koukali, co se kde děje. Tehdy jsme nakládali zinek, jako jsou pruty zlata, tak takové cihličky zinku. Holky to tam vozily na palety. Hlídalo se to, jako by to bylo zlaté. Pořád se muselo počítat, pořád se něco podepisovalo, každá fůra."