The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Vlasák (* 1954)

• narozen 4. září 1954 v Pardubicích

• pocházel z protikomunisticky zaměřené rodiny

• v srpnu roku 1968 šířil protiokupační letáky

• v srpnu roku 1969 psal na dlažbu v Přelouči protiokupační nápisy

• jako mladistvý byl vyslýchán

• vystudoval Fakultu technologickou v Gottwaldově (Zlíně)

• během sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru v Poděbradech

• po prvních polistopadových komunálních volbách se stal místostarostou Poděbrad

Roman Vlasák se narodil 4. září 1954 v Pardubicích. Jeho rodiče, Jarmila a Josef, ani prarodiče nepatřili mezi ty, kteří propadli komunistické ideologii, právě naopak. Ti, kteří se pohybovali v okolí rodiny Vlasákových, dobře věděli, jaký postoj vůči režimu celá rodina zaujímá. Zejména Jarmila dávala celý život najevo svůj negativní názor, nechodila k volbám a nebála se proti režimu několikrát během 60. let vystoupit a vyjádřit svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Manželství Jarmily a Josefa Vlasákových dlouho nevydrželo, pár let po Romanově narození se rodiče rozvedli. Roman tak většinu svého dětství vyrůstal pouze s matkou, starším bratrem a babičkou v Přelouči.

Dětství a dospívání prožil Roman v Přelouči ve vile, kterou nechal postavit jeho pradědeček. „Naše rodina nebyla takovým tím místním establishmentem příliš oblíbená, protože se vědělo, že nejsme nějací velcí příznivci toho, co bylo.” Romanova matka pracovala v Tesle Přelouč, ani tam se nebála ozvat. „Na nějaké schůzi tomu předsedovi partaje veřejně řekla, že mu nevěří a že kdyby přijeli Číňani, tak že by si nechal zešikmit oči.”

Ten, kdo chtěl vědět, tak věděl

Během pražského jara v roce 1968, kdy se uvolnily poměry v Československu, a mohla vznikat různá uskupení, která byla v minulosti zakázaná, se matka Romana Vlasáka stala členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Jarmila se účastnila mnoha akcí pořádaných touto organizací. „Pamatuji si, že třeba byla v Týnci nad Labem, který je blízko Přelouče. Na besedě tam byl spisovatel Jan Procházka nebo Pavel Kohout.” Její jednání před a během srpna 1968 jí později uškodilo v zaměstnání, roku 1969 přišla o práci. Jarmila se však nenechala zastrašit a vedla soudní spor se svým zaměstnavatelem. „U těch soudů ještě pracovali lidé, kteří byli nositeli toho obrodného procesu, takže ona, kupodivu, to nikdo nečekal, ten soud vyhrála. Našly se paragrafy, že to byla špatně podaná výpověď, takže nějaký ten měsíc nebo dva jí museli proplatit. Pak už se musela maminka potulovat po dělnických profesích.”

Již v dětských letech měl Roman značný politický a historický přehled. „I když jsme byli hodně mladí, tak jsme věděli, co to byla padesátá léta a co se všechno dělo. Někdo říká: ‚My jsme to vůbec nevěděli, co se to děje.’ Já si myslím, že většinou ten, kdo chtěl vědět, tak věděl.” Čtrnáctiletý Roman prožíval pražské jaro stejně jako někteří dospělí a silně pociťoval změny a uvolnění v režimním nastavení. „Nebyli jsme nějací velcí disidenti, ale díky tomu, že se u nás o politice běžně mluvilo bez nějakých příkras a zatajování, tak díky tomu jsem se poměrně brzo začal o takové ty věci zajímat. Takže třeba už ten rok 1968 jsem prožíval naplno.”

Konec 60. let a protirežimní názory

21. srpen 1968 byl zlom, na který Roman dodnes vzpomíná. Protože bydleli Vlasákovi v Přelouči u hlavní silnice, v brzkých ranních hodinách probudily Romana projíždějící tanky vojsk Varšavské smlouvy. „My jsme měli takovou velkou partu, říkali jsme si Sokolovská parta, protože jsme bydleli u sokolovny, a my jsme reagovali na ty výzvy. V parku jsme pozměňovali směrovky kvůli té orientaci, aby [vojáci] nevěděli, kam jedou.” Skupina kamarádů později roznášela noviny s nejnovějšími informacemi o vývoji situace. „Nosili jsme to i na nádraží a dávali jsme to těm lidem vykukujícím z vagónů.”

V lednu 1969 zažila celá společnost šok, když se upálil student Jan Palach. Na jeho pohřeb se sjeli lidé ze všech koutů republiky a byl mezi nimi i Roman Vlasák. „Dva ze školy jsme byli vyslaní na ten pohřeb, na to si pamatuji dost dobře. My jsme přijeli do Prahy a já si pamatuji, že drobně mžilo, takový pošmourný, ošklivý počasí, chvílemi padal nějaký mokrý sníh. Šli jsme do Karolína, tam byl had lidí.” I ve věku 14 let smrt Jana Palacha Romana zasáhla. Později chtěl navštívit Palachův hrob na Olšanech, ale na dotaz, kde se hrob nachází, ho „náhodný kolemjdoucí“ poslal na opačnou stranu hřbitova. Pamětník se domnívá, že se jednalo o příslušníka Sboru národní bezpečnosti (SNB) v civilu.

Během svátku 1. máje 1969 vyjádřily Romanova maminka a babička opět svůj názor na komunistické oslavy. Když průvod, včetně žáků a ředitele školy, procházel pod okny Vlasákových, maminka i babička jim kynuly pohárem s rybízovým vínem a na oknech byly přilepené portréty prezidenta Masaryka, jeho syna Jana a reformních politiků. To se řediteli nelíbilo, ale žádný postih ve škole ani jinde nenásledoval.

Smrt hlemýžďům

Za svého života se Roman několikrát potýkal s režimem. Poprvé se jednalo pouze o dětský rozmar, kdy se za nevinnou hrou podle Veřejné bezpečnosti (VB) skrýval protisocialistický podtext. Roman si chodil hrát se svými mladšími kamarády na zarostlý pozemek. „Hráli jsme si na piráty. A na závěr chtěli, abych udělal pirátskou vlajku. Udělali jsme lebku se zkříženýma hnátama a taky tam měl být nějaký nápis. Nic mě nenapadalo, byla tam prkna a po těch lezli šneci, tak já říkám: ‚Tak třeba smrt hlemýžďům.’ Tak jsme to tam napsali. Ještě jsme tam připevnili stuhu v barvách trikolóry.” Zanedlouho přišli k Vlasákovým příslušníci VB, někdo totiž celou událost udal. Následně přišel výslech. „Byl jsem docela klidný, protože jsem nevěděl, o co jde, a ty kluci už vůbec ne. Musel tam pak přijít otec těch kluků, aby tam byl někdo dospělý. Nakonec řekli, že to je hanobení trikolóry, ale nikdo se neodvážil říct, že těmi hlemýždi jsme mysleli něco víc.” Až, když byl později znovu Roman vyslýchán Veřejnou bezpečností, jeden vyšetřovatel ho nařkl, že moc dobře ví, že smrt hlemýžďům měla tehdy vyjadřovat přání smrti sovětským vojákům.

O rok později, v noci z 20. na 21. srpna 1969, podnikl Roman Vlasák s kamarády poněkud závažnější čin. Vápnem napsali v noci na dlažební kostky v Přelouči různá hesla mířící proti okupujícím vojákům. Kvůli udání znovu přišly výslechy. „Já jsem hodně věděl o těch 50. letech, o kriminálech a o tom, co oni dokážou. Jednou jsem se zasekl, že už nebudu vypovídat, a ten náčelník mě vzal za vlasy. Nemůžu říct, že by mě nějak mučil, ale už to nějak neunesl a říká: ‚Ty zmetku.’ Jeden ten policajt mi kladl otázky, proč jsme to udělali a co máme proti Sovětům, a snažil se mi to nějak ideologicky vysvětlit, jakože nás Sovětský svaz zachránil.“  Protože ještě Roman nedosáhl plnoletosti, nemohl být nikterak stíhán, ale jednoho z jeho starších přátel podmínečně odsoudili k šesti měsícům.

Na počátku roku 1970 se Roman na vesnické zábavě připletl do potyčky se sovětským vojákem. „Padla nějaká facka, a tak si pro mě pak přijeli do školy. Bylo dost lidí, co chtěli, aby mě z toho gymplu vyhodili. Tvrdili, že jsem to vyprovokoval. Vylezl jsem z toho tenkrát s trojkou z chování a podmínečným vyloučením.”

Na studia do Gottwaldova

Před maturitou se Roman musel rozhodnout, na jakou vysokou školu si podá přihlášku. Vzhledem k jeho minulosti a matčině názorům bylo dopředu jasné, že nebude snadné vůbec na nějakou školu nastoupit. Humanitní obor nepřipadal v úvahu. „Začal jsem se učit na přijímačky na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT), načež 14 dní před zkouškami mi přišlo domů lejstro, že bych se tam měl dostavit k nějakému panu proděkanovi.” Romanovi a dalším uchazečům proděkan sdělil, že se svými posudky nemají šanci v přijímacím řízení uspět. Nakonec Roman nastoupil na Fakultu technologickou v tehdejším Gottwaldově (Zlíně).

Během studia musel každý splnit povinnou praxi, Roman během ní pracovat v Liberci. Večer chodil s ostatními do místních hospod. Při jedné z jejich večerních návštěv vinárny vyprovokovali sovětské vojenské důstojníky. „My jsme chodili za libereckými děvčaty tancovat. Když začala hudba, tak oni chtěli chodit tančit s těmi děvčaty. Jenže my jsme vždycky počkali, až oni vstanou, a v tu chvíli jsme vstali taky a byli jsme vždycky první, protože jsme seděli blíž. Jim se to samozřejmě nelíbilo a ptali se, proč jim to děláme. My jsme jim zase řekli, že jsou to okupanti... Radši jsme vypadli.” Cestou z vinárny celá skupina mladíků nahlas zpívala, když najednou z obou stran přijela dvě auta SNB. Všichni si mysleli, že je sovětští vojáci udali. „Čekali jsme, kdy vyrukujou s tím, co se tam stalo. Říkali nám: ‚Tak se prokažte nějak.’ Náš kamarád jim ukázal index a my v tom indexu měli razítko Fakulta technologická v Gottwaldově. A ten jeden příslušník říká: ‚No podívej se, vždyť oni to jsou faráři a dělají takový bordel.’ Takže oni si spletli fakultu technologickou a teologickou.” Nakonec se ukázalo, že důvodem perlustrace nebyl incident s vojáky, ale stížnost některého z rezidentů, že studenti tropí hluk.

Soudruh major přišel dřív a byl průšvih

Po úspěšném dokončení vysoké školy roku 1979 si našel Roman Vlasák zaměstnání v Podniku zahraničního obchodu (PZO) v Praze. Na svém místě referenta nevydržel dlouho, po měsíci totiž zahájil roční povinnou vojenskou službu. Ještě předtím během studia poznal Roman svou budoucí manželku, kterou si hned po promoci vzal. Na vojnu odcházel už jako nastávající otec.

Vojenskou službou prošel v Mariánských Lázních, byl určen velitelem čety. „Měl jsem na starosti kluky od 18 do 20, já jsem byl v tu dobu už starší, bylo mi pětadvacet. Na ty kluky rád vzpomínám. Já jsem s tou četou měl takový kamarádský vztah a to některé důstojníky žralo.” Povinným prvkem na vojně byly přednášky nazývané Politické školení mužstva. Školení měli na starosti velitelé čet a na průběh školení dohlížel politruk. „Ten politruk nad námi hlídal takovou tu politickou stránku, aby tam někdo třeba nemyslel jinak, než by měl. My jsme tam měli politruka, se kterým jsme se nesnášeli, a ten po mně vždycky šmíroval, jestli přednáším to, co mám.”

Zároveň se školením probíhalo ve společenské místnosti sledování Televizních novin [tehdejší hlavní zpravodajská relace, pozn. aut.]. Mariánské Lázně nebyly daleko od hranic se západním Německem, proto se dařilo naladit i některou ze západoněmeckých stanic. „Ono to bylo zablokované nějakou pojistkou, aby ten kanál nešel. Pochopitelně se v 7 hodin pustily Televizní noviny a hned se to přeladilo.” Ještě než vešel do místnosti politruk kontrolující průběh školení, vojáci přepnuli televizor na československé vysílání. „Jednou jsme zase takhle koukali a soudruh major přišel o pět minut dřív. To byl hrozný průšvih. Ale nedalo se nikomu nic dokázat.”  V roce 1980 se Roman jako voják zúčastnil spartakiády na strahovském stadionu. Do náročného nacvičování se zapojil i proto, aby mohl po vystoupení v Praze navštívit svou ženu a dceru.

Zpět v civilu

Po návratu z Mariánských Lázní si Roman našel nové zaměstnání, pracoval v národním podniku Ergon, kde se vyráběly ortopedické pomůcky. Po nějakém čase dostal od vedení nabídku na členství v Komunistické straně (KSČ). On ovšem opakované nabídky pokaždé odmítl. „Samozřejmě jsem nepovýšil, ale jinak se nestalo nic.” V roce 1985 se Roman s manželkou přestěhovali za jejími rodiči do Poděbrad. Tam si našel novou práci v Ústavu vývoje a racionalizace železničního průmyslového opravárenství (ÚVAR).

V Poděbradech začal hrát v ochotnickém divadle. Se skupinou mladých ochotníků jezdili po republice a hráli své vlastní hry, ve kterých se objevovaly narážky na režim. Před Vánoci například uspořádali vánoční představení plné písní a koled z různých koutů světa. „Scénář se musel dávat ke schválení na kulturní středisko. Já jsem to tam odnesl, pořád se nic nedělo, tak jsem tam šel a řekl jsem, že už potřebujeme zkoušet. Oni mi říkali: ‚No, víš, Romane, on je takový problém, ony tam jsou ty koledy a církevní motiv. Tak tady to máš a tam, kde je razítko, to můžete a tam, kde je to škrtnuté, to nesmí být. Jestli se ti to nelíbí, tak běž na národní výbor.’” Roman se nechtěl spokojit se závěrem střediska a vydal se na národní výbor. „Tak jsem tam za soudružkami přišel, některá z nich mi říká: ‚No, soudruhu, to takhle zůstane poškrtané.’ Tak já říkám: ‚Tak mi řekněte ten důvod.’ A ta soudružka: ‚Na našem okrese se mezi mladými příliš šíří víra a náboženské prvky.’ Já jsem řekl, že přeci nejsme v 50. letech. A ona na to: ‚To teda nejsme, kdybysme byli, tak byste dopadl úplně jinak.’” Několikrát tedy zahráli představení v poškrtané verzi, pak se Roman rozhodl, že by byla škoda nehrát hru v původní verzi. „Jelo se to celé, bylo to moc pěkné, lidi byli spokojení. A byl jsem pozván na plenární zasedání Městského národního výboru, kde jsme jako soubor dostali diplom za rozšiřování kulturních tradic národa.”

Rok 1989 a život po revoluci

Po takzvaném Palachově týdnu, kdy Veřejná bezpečnost v lednu roku 1989 tvrdě potlačovala neoficiální demonstrace v centru Prahy, se konala v Romanově zaměstnání pravidelná schůze Revolučního odborového hnutí (ROH). „Dozvěděli jsme se, že se tam má mimo jiné schvalovat zásah sil bezpečnostních na té palachiádě. A já teď odbočím. Jednou v osmdesátých letech za námi přišel někdo, jestli podepíšeme petici za propuštění Václava Havla. My jsme se tenkrát báli, já jsem nebyl hrdina. Cestou domů jsem si to vyčítal. A tak jsem si řekl, že teď musím říct, že s tím nesouhlasím.” Roman dal tedy během hlasování svůj nesouhlas najevo. „To jsem už věděl, že není možné být pořád tak vystrašený. Nebylo to nic zas tak odvážného, ale už chápu ten pocit, když zvedáte ruku a jste jediný.”

Sotva se začal v listopadu 1989 hroutit komunistický režim, zapojil se Roman do politického dění. V Poděbradech vstoupil do divadelního Občanského fóra (OF) a šířil jeho stanoviska. Roman s místním OF úzce spolupracoval a začal vydávat znovuobnovené Poděbradské noviny. „Já jsem vozil z Prahy ty propagační materiály toho, co se stalo. Takže já jsem to střídavě prožil pendlováním mezi Poděbrady, Nymburkem a Prahou.”

Po sametové revoluci byli nejprve lidé kooptováni do tehdejších národních výborů, Romana jmenovali tajemníkem úřadu. A když v roce 1990 proběhly v Poděbradech první komunální volby, Roman Vlasák kandidoval a stal se místostarostou na celé jedno funkční období. Současně působil v oblastní Občanské demokratické straně (ODS), avšak s jejími názory se postupně rozešel. Naposledy byl místním zastupitelem mezi lety 2014-2018. Jedenáct let působil v tiskovém odboru Československých (později Českých) státních drah, nějakou dobu i jako tiskový mluvčí. Stále se aktivně zajímá o dění ve městě a zejména o kulturu.