MUDr. Alja Vlasáková (* 1937)

Alja Vlasáková

Pavouci se u nás doma nesměli zabíjet

Říká se, že zážitky z raného dětství ovlivní citový život člověka natrvalo. Mohou se projevit citovou deprivací, která působí problémy i v pozdějším věku. Toto tvrzení platí s velkou pravděpodobností především pro děti, které byly nuceně odloučeny od svých rodičů v důsledku války. Paní Alja Vlasáková, rozená Pujmanová, žila od svých třetích narozenin do sedmi let sice v láskyplném prostředí u svých prarodičů, ale bez možnosti styku s matkou i otcem. Matka, obviněná ze spolupráce s Obranou národa, byla internována dva roky ve Svatobořicích a o otci, členu Obrany národa, od května 1940, kdy ho doma hledalo gestapo, neměl nikdo z rodiny žádné zprávy. Jeho dcera se s ním setkala až v květnu 1945 – tehdy si měla vybrat ze dvou vojáků, kteří přišli k nim domů, a určit, kdo z nich je její otec. Napoprvé se netrefila. Štábní kapitán Jiří Pujman, otec dnešní pamětnice, který bojoval mimo jiné u Tobruku i Dunkerque a konec války ho zastihl jako příslušníka kombinovaného oddílu, jí to tehdy jistě odpustil.    

Dárek mi táta dát nestihl

Paní Alja Vlasáková se narodila 29. května 1937 v Praze v rodině úředníka Úrazové dělnické pojišťovny Jiřího Pujmana a jeho ženy Marie. Její dětství poznamenaly události těsně předcházející válce – pamatuje si, jak matčini příbuzní museli po záboru Sudet prchnout z městečka, kde žili řadu let, „se čtyřmi dětmi a s tím, co narychlo pobrali a co se vešlo do dětských aktovek. Na majetek ani zvířectvo nebylo ani pomyšlení.“ Po vypuknutí války se oba rodiče zapojili do odboje. Otec pracoval pro organizaci Obrana národa, nejvýznamnější českou odbojovou organizaci založenou důstojníky československé armády, s nimiž se seznámil na vojně. Jedním z hlavních cílů, které si Obrana národa vytyčila, bylo protiněmecké povstání, do jehož příprav se rodiče zapojili. Otec patřil do skupiny Obrany národa vedené majorem Sadílkem a stal se hlavou odboje v Praze 7. Na něj byli napojeni zaměstnanci nádraží Holešovice, kteří pomáhali distribuovat časopis V boj, jenž Obrana národa vydávala, a také klub motoristů, jehož členové rozváželi časopis a připravovali protiněmecké sabotáže. V bytě Pujmanových se některá čísla časopisu V boj tajně tiskla, často zde přespávali lidé, které hledalo gestapo nebo spolupracovali na vydávání časopisu.

Část členů Obrany národa byla brzy zatčena a někdo z nich pravděpodobně při výslechu prozradil další spolupracovníky, mezi nimi i Aljiny rodiče. „Můj příběh začal mými třetími narozeninami. Tehdy mi tatínek chystal dárek, kufříček s panenkou. Brzy ráno odešel do práce. To jsem ho viděla naposledy. Dárek mi ani dát nestihl. Otec se ve dveřích našeho domu minul s gestapem, které ho naštěstí ještě neznalo, vpustil je do domu a pokračoval dál do zaměstnání. Já jsem byla doma chvíli sama, protože maminka šla vyhodit plechovky s barvou, kterou tiskli časopis V boj,“ říká Alja Vlasáková. Gestapo tentokrát odešlo s nepořízenou. Otce hledali i v zaměstnání, kde byl však včas upozorněn, že ho tam brzy ráno shánělo gestapo. „S gestapem se otec setkal ještě na chodbě pojišťovny. Stále nepoznán jim ukázal kancelář úředníka Pujmana a odešel. Od 30. května 1940 jsme o otci nic nevěděli.“

Štábní kapitán Pujman by mohl být táta

Otce několik dnů schovávala bytná u své matky v Praze a později se přesunul na Vysočinu. Ještě předtím však stačil vyzvednout vysílačku, která byla zazděna spolu se zbraněmi a zásobami benzinu v domě Pujmanových, a převézt ji na Moravu. „Ten úkryt v našem domě na Holešovickém náměstí stál život několik lidí. Udal je řezník, jemuž otec věnoval číslo časopisu V boj. Pak popravili zedníka, který zazdíval vysílačku a zbraně, majitele domu i jeho manželku věznili a domovníka a ještě jednoho pána z domu popravili,“ vzpomíná Alja Vlasáková. Z Moravy přešel otec ilegálně na Slovensko. „Četník na hranicích tátovi ukázal zatykač s jeho jménem i fotkou. Pak ho přes hranice převedl.“ Ze Slovenska se přes Maďarsko dostal do Bělehradu, kde byl krátce internován v táboře v Tomiči. „Potom se jim podařilo získat od krajanů pasy a s těmi utekli přes Řecko a Turecko na Střední východ, kde se v prosinci 1940 hlásili u generála Klapálka.“ Vše se podařilo pouze s pomocí sítě pomocníků Obrany národa. Jiří Pujman se stal příslušníkem 11. pěšího praporu vedeného generálem Karlem Klapálkem. Zapojil se do bojů u Tobruku mezi prosincem 1942 a červnem 1943. „Z tatínkových vzpomínek jsou i ty z bojů u Tobruku. Neměli skoro žádnou vodu, jen litr na osobu a na den. Z pouště foukal chamsín, horký vítr plný jemného písku. Ten písek měli všude – v očích, uších, ústech… Litr vody měli použít na mytí, ale muselo jim zbýt i na pití,“ říká Alja Vlasáková.

Později byla pěší jednotka z Tobruku převelena a přeorganizována. Jiří Pujman pracoval jako zpravodajec, byl redaktorem časopisu Čechoslovák v Orientě, později absolvoval protiletecké školení a stal se velitelem roty. V srpnu 1943 se nalodil s jednotkou na loď Mauretania a odjel do Anglie. Po vylodění spojenců v Normandii v „den D“ 6. 6. 1944 se účastnil se bojů u Dunkerque. V dubnu 1945 se otec stal členem tzv. kombinovaného oddílu. Československý kombinovaný oddíl byl 23. dubna 1945 vyslán z prostoru Dunkerque, aby po boku americké armády vstoupil jako symbolický reprezentant československých zahraničních jednotek ze západní fronty první na půdu své vlasti. „Ale celé se to nějak zvrtlo. Oddíl se sice dostal nejdřív do Chebu, pak do Plzně, ale dál než do Kyšic nedojeli. Existovaly dohody o demarkační linii, které se nesměly porušit. V Kyšicích byli 7. 5., večer tajně odjeli do Prahy, jeli po Plzeňské třídě, strávili jednu noc na hřišti na Cibulkách v Praze 5, ale pak byli posláni zase zpět kvůli demarkační dohodě.“ Nakonec štábní kapitán Jiří Pujman vítal 10. 5. 1945 naši exilovou vládu vracející se do vlasti. Zpráva o štábním kapitánovi Jiřím Pujmanovi se dostala i do Bavorova, kde žila Alja s matkou. „Matka si nějak spočítala, že by to podle dosažené hodnosti mohl být táta. Byl to on a za pár dní pak za námi přijel. Hrála jsem si u kamarádky a přiběhli pro mě, že přijel táta. Věděla jsem, že tatínka mám, i když jsem to celou válku nesměla říkat, ale nevěděla jsem, jak vypadá. Přišla jsem před dům a tam byli dva vojáci. Já jsem nevěděla, komu mám skočit kolem krku,“ vzpomíná paní Alja. Jako voják, který přišel se západní armádou, což se po únoru 1948 nehodilo, měl Jiří Pujman štěstí i později: „Asi čtyřikrát ho v padesátých letech vyslýchali, první infarkt měl v Bartolomějské, ale nebyl zavřený jako řada jeho přátel.“  Zemřel v roce 1964, ve svých šedesáti letech, na srdeční selhání v Praze.

Mámu na Pankráci probudil pavouk

Ale to jsme předběhli o několik let a vynechali jsme podstatné události v životě pamětnice Alji Vlasákové. V den jejích třetích narozenin, kdy jí tatínek nestihl darovat kufřík s panenkou, ji z oprávněné obavy před očekávanými výslechy, kdy by mohla vyzradit odbojové kolegy svých rodičů, odvezli mimo Prahu. „Museli se mě zbavit, protože já jsem je všechny znala. Brala jsem je jako tety a strýčky, kteří k nám chodí na návštěvu, a kdyby mi při výslechu ukázali jejich fotografie, určitě bych je poznala a ohrozila je,“ říká Alja Vlasáková. Jejich domácí tedy dceru Pujmanových odvezla ke své sestře do Žíchovce u Prachatic. „Pamatuji se, jak mi maminka dala na cestu krásně bleděmodré vyšívané šatičky. S dětmi té tety jsem pak lezla na uhlí, celý den jsme si tam hrály. Večer jsme byli všichni špinaví jako čuníci, koupelna žádná, ale i tak jsme se museli umýt – nejdřív šly do necek postupně jejich čtyři děti a nakonec já. Celou noc jsem pak plakala, že mám komárky v pyžamku, protože tam měli blechy.“

Po nějaké době strávené u této rodiny si Alju vzala k sobě babička, která bydlela v Bavorově. Žít u příbuzných bylo snadnější i bezpečnější – Aljinu matku zatkli několik dní po otcově zmizení. Byla vězněna na Pankráci a vyslýchali ji v neblaze proslulé Petschkárně. Z matky se snažili získat přiznání ke spolupráci s Obranou národa, ale naštěstí se to nepodařilo a nikoho neprozradila. „Vyšetřující vydírali matku hrozným způsobem. Jeden jí řekl, že otce zastřelili, druhý zase, že ho chytili a všechny udal. Matka naštěstí rozuměla německy, což vyšetřovatelům nepřiznala, takže rozuměla i tomu, co si říkali mezi sebou. Jeden vyslýchající si stěžoval druhému: ‚Já jsem jí přece řekl, že jsme ho zastřelili na hranicích, a ty zase, že jsme ho chytili a všechny prozradil.‘ Alespoň z toho matka usoudila, že tátu nechytili.“ Alja Vlasáková vzpomíná, že se u nich doma nesměli zabíjet pavouci. Na vysvětlenou dodává: „Matku čekal výslech, který měl rozhodnout o její vině, nebo nevině. Ráno před výslechem jí přes obličej přelezl pavouk, mámu to probudilo a připravila si, co bude říkat. Výslech tehdy dopadl dobře. Pavouci se u nás doma proto nikdy nezabíjeli.“ Matku pustili na svobodu podmínečně, v podstatě jako volavku, a čekali na její nejbližší kontakt s odbojem, aby ji mohli zase zavřít. Byla neustále pod dohledem. Paní Alja si vybavuje, jak se její maminka pomstila jednomu z mužů, kteří ji sledovali: „Byla zima, mrzlo a maminka šla k holiči. Pak vyprávěla, jak si nechala udělat dokonce trvalou, jen aby svého nohsleda déle potrápila venku na mraze.“

Tady zůstaneš a ani se nehneš

Matka se po propuštění v Praze neměla jak uživit, proto jí bylo povoleno přestěhovat se k rodičům do Bavorova, kde žila Alja. Maminka s dcerou spolu však nezůstaly dlouho. „Matka dostala povolení učit železničáře němčinu, ale musela mít státní zkoušku. Jela tedy na zkoušku do Písku, ale už se nevrátila, protože ji v Písku zatklo gestapo. Odvezli ji do internačního tábora ve Svatobořicích, kde zůstala až do roku 1944.“ Podmínky ve svatobořickém internačním táboře, kam byli svezeni rodinní příslušníci odbojářů nebo vojáků v zahraniční armádě a odkud měli být deportováni dál do koncentračních nebo vyhlazovacích táborů, byly otřesné, vězni trpěli hladem. „Matka vzpomínala, že z balíčku, který jsme jí tehdy poslali, dostala pouze jablko, které mělo na stopce připevněný lísteček ‚Küsst dich Alja, líbá tě Alja‘.“ Po nějaké době se matka nechala s otcem, který byl již několik let nezvěstný, formálně rozvést. Rozvod na dálku pomohl zorganizovat dědeček a po něm maminku ze svatobořického internačního tábora propustili.

Ani Alje se nevyhnulo nebezpečí internace a transportu. V létě 1942, když byly v souvislosti s terorem heydrichiády transportovány lidické děti a děti odbojářů do internačního tábora, přišli četníci i do domu Aljiných prarodičů. „Nad ránem přišli četníci. Znala jsem je, byli to rodiče stejně starých dívek, s nimiž jsem si hrávala. Říkali, že musím jít s nimi, jeden mi dokonce začal ohřívat mléko, abych se před cestou najedla. Babička, která jindy nezvýšila hlas, křičela, že nikam nepůjdu. Já byla tak zmatená, že jsem odběhla do vedlejší místnosti, kde bydlela prababička, a ptala jsem se jí, co mám dělat. Ta mi jen řekla: ‚Na nic se neptej a pojď‘, a odvedla mě do kostela. Sedla si na lavici a ukázala mi, kam si mám vlézt. Schovala mě svou dlouhou sukní a poručila mi: ‚Tady zůstaneš a ani se nehneš.‘ Seděly jsme tam snad celé dopoledne. Pak přišli četníci, ale nikdo mě nenašel. Vlastně mě ani moc nehledali, nebo spíš nechtěli najít,“ vzpomíná Alja Vlasáková. Četníci vyplnili papíry, že tam dívka není, a odešli s nepořízenou. V opačném případě by ji čekal transport do svatobořického internačního tábora, odkud by se možná dostala na převýchovu do německé rodiny nebo spíš do jiného tábora.

Tehdy přálo Alje – jako už několikrát předtím i potom jejím rodičům – štěstí. Možná je skutečně nosil ten pavouk z Pankráce. Na otázku, zda pamětnice někdy nevyčetla svým rodičům, že ji vystavili nebezpečí a musela žít několik let bez nich (a dokonce i bez jakékoli zprávy o otci), paní Alja Vlasáková odpovídá: „Naše generace byla vychovaná ve vlastenectví, povinnost k vlasti stála nad vším osobním.“ Otázka pro naši generaci zní, zda by i ona stavěla povinnost k vlasti nad jiné.

Podle vyprávění paní Alji Vlasákové zpracovala Andrea Jelínková v únoru 2014.