The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Vlček (* 1939)

• narozen 18. května 1939

• otec Josef Vlček v roce 1951 zatčen a bez udání důvodu 18 měsíců vězněn

• vystudoval JAMU a stal se hercem

• vojenskou službu sloužil jako člen Armádního uměleckého souboru

• od 60. let členem činohry Národního divadla

• u normalizačních prověrek nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• během normalizace obtížně hledal herecké uplatnění

• je též autorem divadelních her

Oldřich Vlček se narodil 18. května 1939 ve zlínské Baťově porodnici, ale vyrůstal v Kroměříži. Otec Josef Vlček (*1912) získal jako čerstvý absolvent obchodní akademie v roce 1937 místo vedoucího městského pohřebního ústavu v Kroměříži, matka Anděla Vlčková, rozená Odložilová (*1916), byla vyučenou švadlenou.

Konec války se mu zapsal do paměti událostí, při které ustupující Němci vyhodili do povětří tři mosty přes řeku Moravu, před čímž preventivně z blízkosti toho hlavního, kde Vlčkovi bydleli, odvedli pod hlavněmi pušek všechny dospělé muže. Nikdo nevěděl, jestli se vrátí, a všechny ženy měly o své muže strach. Naštěstí hlídka wehrmachtu byla již natolik deprimovaná z blížící se fronty, že se jí muži ve tmě rozutekli. “První přijeli Rumuni a postavili přes řeku pontonový most. O něco později Rusové, a nijak se s tím nemazali – pokud se nějaký náklaďák nebo transportér na úzkém mostě neudržel a sjela mu kola, prostě ho shodili do řeky,” pamatuje si Oldřich Vlček, který se dodnes diví, že ve zdraví přežil klukovská léta, kdy si jako šestiletý s kamarády běžně hráli se střelivem a výbušninami, kterých bylo na břehu a v korytě řeky neuvěřitelné množství.

Otec nebyl v KSČ. A to byl ten spouštěcí mechanismus 

Dětství Oldřicha Vlčka bylo silně poznamenáno osudem jeho otce, který byl uvězněn a vyšetřován v roce 1951. “Domnívám se, že to souviselo s tím, že v roce 1945 se stal předsedou MNV v Kroměříži Alexej Čepička a můj otec na tomtéž výboru pracoval jako účetní. V roce 1947 odcházel Čepička ještě s pár soudruhy do Prahy a chtěl, aby můj otec jako odborník šel s ním na ministerstvo také, jenže on to odmítl. Otec nebyl v KSČ. A to byl taky myslím spouštěcí mechanismus pozdějších událostí.”

Ve vězení strávil něco mezi rokem a půl až dvěma lety a bez soudu a náhrady škody byl pak propuštěn. “Tatínek strávil v Uherském Hradišti osm měsíců na samotce. Pokusil se o sebevraždu tak, že se mu podařilo dostat k žárovce a rozkousat ji. Snažili se na něj navléct různá vykonstruovaná obvinění, jako že přišel při jakési potyčce o tři prsty na pravé ruce, když napomáhal banderovcům, ustupujícím hostýnskými lesy, jenže on o prsty přišel jako chlapec za první světové války,” vypráví Oldřich Vlček, jak se poprvé setkal s nepochopitelným jednáním ze strany režimu.

Otec po propuštění pracoval jako štěrkař na silnici, pak se stal účetním v JZD. Dále pracoval jako účtař Severomoravských, později Jihomoravských cukrovarů – Kroměříž měl zakázanou. Přestože vystudoval práva na univerzitě v Brně (1946–1950), k právům se mohl vrátit až po roce 1989, kdy složil zkoušky komerčního právníka a stal se členem právnické komory. Zemřel v roce 1994.

V padesátých letech se rodina protloukala, jak mohla. Matka chodila na noční směny do pekárny, aby se přes den mohla věnovat svým dvěma synům, otec se vracel domů jen na neděli. Z období padesátých let zasáhly Oldřicha Vlčka tři věci: noční zatýkání otce v létě 1951, návštěva otce ve vězení v Uherském Hradišti, a když v roce 1953 viděl v jídelně lidi, jak pláčou nad smrtí Stalina. “Nechápal jsem to. Jako ministrant jsem viděl pohřbů dost, rozuměl bych, kdyby plakali nad ztrátou blízkého člověka, ale tohle bylo nad moje vnímání.”

Sblížit se s dělnickou třídou

Po maturitě (1957) se snažil Oldřich Vlček uspět v přijímacích zkouškách na několik vysokých škol, ale ze všech přišlo zamítavé vyjádření, víceméně bez uvedení důvodu. “Víš, proč nemůžeš být přijat na vysokou? Tak jdi na okresní výbor strany a zeptej se tam!” řekl mu otec, což Oldřich skutečně udělal. Dozvěděl se, že se má sžít s dělnickou třídou a nastoupit do výroby. Stal se brusičem „na kulato“ v továrně PAL Magneton v Kroměříži. “Nakonec jsem po roce dostal závodní doporučení a hned napoprvé byl přijat na brněnskou JAMU.”

Jeho prvním angažmá se stalo Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci. Zde, kromě jiných, nastudoval též roli Rafaela ve hře Josefa Topola Konec masopustu, kterou v Olomouci „na zapřenou“ inscenoval Otomar Krejča, když v Praze byl tentýž titul z ideových důvodů zakázán. Na konci sezóny však pamětníka čekal odvod k vojenské prezenční službě. Vzhledem k profesnímu zaměření a dobrým výsledkům o něj projevil zájem Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, kam po ročním angažmá v Olomouci nastoupil.

Kde máte nějakou ženskou?

„Uměleckou činností“ v rámci takzvaného AUSu se myslelo buď konferování výpravných celosouborových programů (sborový a sólový zpěv, tanec, orchestr), nebo maloformátovější takzvané úderky, určené k produkci na nejodlehlejších vojenských útvarech. “Vojáci po celodenním zápřahu při našich představeních usínali, občas se nějaký probudil a zeptal se: ‘Kde máte nějakou ženskou?’ A tak abychom se vyhnuli vyprávění anekdot a komunálních scének, pokusil jsem se i do zapadlých hlídek na čáře přinést inteligentnější humor a sestavil jsem z předscén V+W pásmo textů a písniček Osvobozeného divadla, které jsem nazval Osel a smích.”

Po dvou letech služby v AUSu Oldřichu Vlčkovi nabídl šéf ostravské činohry Radim Koval angažmá ve Státním divadle Zdeňka Nejedlého. V Ostravě odehrál řadu úspěšných rolí (Treplev v Rackovi, Edmund v Cestě dlouhým dnem do noci) a po dvou sezónách už v roce 1967 hostoval ve třech hrách v Národním divadle, kde působil od roku 1968 nastálo. Právě během těchto přelomových let mohl sledovat proměnu atmosféry ve společnosti.

Pokud tu budu, Vlček si nezahraje

“V diskuzích na mnoha schůzích bylo patrné, jak se najednou otevírala témata, která byla dříve tabu, schůze měly velmi emotivní náboj,” říká Oldřich Vlček a vypráví o hrách Jen o chlup, Antonius a Kleopatra a Vůně květin. „Premiéra Vůně květin, moje první a zároveň poslední pracovní setkání s režisérem Alfrédem Radokem, se uskutečnila v dubnu 1968. O dlouhodobějším reprízování Vůně květin nemohla být řeč, jelikož Alfréd Radok po srpnu 1968 emigroval do Švédska a s ním i jeho další inscenační projekt – Goethův Faust, kterého mi přislíbil. Místo Fausta bylo dramaturgií nasazeno Gribojedovovo Hoře z rozumu. Zkoušel jsem hlavní roli Čadského. Do funkce ředitele Národního divadla však od roku 1969 nastoupil Přemysl Kočí a jedním z jeho prvních kroků byla stopka zkoušek Hoře z rozumu, třebaže inscenace už byla před generálkami. Přišel jsem o další roli.“

Vlivem proměny doby tak Oldřichu Vlčkovi unikaly příležitosti, jak se prosadit, a vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území ovlivnil jeho život stejně jako množství dalších, kterých se týkaly takzvané prověrky. “Ptali se: ‘Jaký je váš názor na vstup varšavských vojsk do Československa? Je to internacionální pomoc?’ Na to jsem se začal smát a odmítl podepsat prohlášení, které sepsali. To a účast na studentských protestních setkáních mne odsoudilo na třetí kolej.”

Když se stal šéfem činohry Národního divadla Václav Švorc, otevřeně prohlásil, že pokud tam bude, Oldřich Vlček si nezahraje. Byl ve funkci šéfa deset let. „S posudkem ‘nezainteresovaný názor vyplývající z negativního poměru k minulé i současné politice KSČ’ bylo pro mne vyloučené ohlížet se po jiném angažmá. Žena tehdy nezaměstnaná, malé dítě, svépomocí jsem stavěl půdní byt – šlo o to, vybalancovat výpověď.“

Recitace za body

Vylepšit si kredit směli mladí herci ocitnuvší se na černé listině aktivní účastí v Socialistickém svazu mládeže, což znamenalo recitovat na společenských událostech typu Mezinárodní den žen (MDŽ) a při různých výročích. Oldřich Vlček zůstal zaměstnán v Národním divadle a vedle toho se věnoval péči o své dvě děti, které se narodily v manželství s později mimořádně populární televizní hlasatelkou Zdenou Vařechovou. Ta byla původně také herečka, ale po autonehodě divadelního autobusu, která jí způsobila trvalé pohybové následky, se herectví již nemohla věnovat a v sedmdesátých letech hledala profesní uplatnění ve sboru hlasatelů Československé televize. Postupně se stala jednou z tváří normalizační československé televize

Když Vladimír Menšík odstupoval mimo jiné ze zdravotních důvodů z uvádění Křesla pro hosta, ředitel Zelenka si vybral Zdenku Vařechovou jako náhradnici. Podmínkou pro ni ale stanovil vstup do KSČ, se kterým Oldřich Vlček, který byl sám odkázán na základní plat, nakonec pragmaticky souhlasil. Jeho manželka se pak stala jako nomenklaturní pracovník vedoucí hlasatelského sboru Československé televize, a protože dbala na základní pravidla dikce a sem tam vyčetla chyby, brzy na sobě nesla břímě kolegyněmi nesnášené nadřízené.

Možnost uplatnit se pro nedostatek hereckých příležitostí v jiné umělecké disciplíně, totiž v psaní scénářů, Oldřichu Vlčkovi normalizace také neulehčila. Zrealizovány byly pouhé dva – k nepoznání změněná televizní inscenace Kam s ním (režie Jaroslav Hužera) a o pár let později film Báječní muži s klikou (režie Jiří Menzel), jehož scénář se prosadil jen díky statečnosti dramaturgyně Věry Kalábové. K psaní se vrátil až po revoluci, a to v krátké epizodě publikování divadelních kritik.

Sté Křeslo pro hosta – úděl Zdeny Vařechové

Když měl na konci osmdesátých let na sté Křeslo pro hosta usednout tehdejší generální tajemník ústředního výboru KSČ Miloš Jakeš, podařilo se Zdeně Vařechové získat dlouhodobou neschopenku. “Pak pro ni ale přijeli k nám na chalupu, doslova ji unesli a v Praze ji za pomoci špiček StB přiměli k loajalitě včetně vynuceného odsouzení tehdejší petice Několik vět. 

Tyto události, ale také špatné vztahy s kolegyněmi v hlasatelském sboru Československé televize podle názoru pamětníka vedly k “sesazení” Zdeny Vařechové z prestižní pozice během sametové revoluce. “Její kolegyně v den obecného soudu rády našly obětního beránka, který za všechny ostatní smyl hříchy jich samotných – vždyť každá z nich pracovala v nejrůznějších ideově a propagačně zaměřených programech. Jen Zdenka zůstala ‘Husákova hlasatelka’, jako by nebylo známo, že k uvádění Husákových novoročních projevů si ji prezident Husák jmenovitě každý rok vyžadoval.” 

Jelikož Zdena Vařechová vlastnila průkaz ZTP, výpověď nemohla být absolutní a organizace jí podle stávajících zákonů musela nabídnout náhradní místo. Skončila na pozici telefonistky Československé televize. V tomto období už nebyl Oldřich Vlček vázán dohodou s manželkou, že nebude proti režimu vystupovat, a tak se zapojil do dění sametové revoluce. V Národním divadle se pořádaly po představeních diskuze, on sám s dalšími kolegy jezdil na další místa v republice účastnit se debat s diváky. Novým šéfem činohry se stal Ivan Rajmont.

“Vyrostli jsme v takzvaném reálném socialismu a nic jiného jsme nezažili. Neuměli jsme ani dostatečně pochopit, co demokracie obnáší. Věděli jsme pouze, že režim jedné, totalitní strany padl, a to bylo pro mě osobně velké zadostiučinění,” vzpomíná na bouřlivé přelomové události Oldřich Vlček.

Po sametové revoluci zůstal v angažmá Národního divadla, ale doba, kdy si mohl tzv. udělat jméno, byla pryč. Nabídka na velkou roli již nepřišla a na nové začátky bylo pozdě: „Celý produktivní věk jsem prožil v tzv. socialismu pod bolševickým vedením, takže jsem si nedovedl představit nic mimo. Vše bylo strašně rychlé a nebyl jsem na to připravený.“ Ani v osobním životě to neměl jednoduché, manželka Zdeňka zemřela v roce 1999 na rakovinu plic. Přesto nerezignoval. Vrátil se ke svému koníčku, létání, a časem se znovu oženil. Přestěhoval se na Zbraslav, kde se v penzi zapojil do ochotnického divadla. Dnes se těší z velké rodiny. Jeho syn Ondřej Vlček je jedním z největších českých filantropů a Nadace rodiny Vlčkových připravuje dětský hospic na pražské usedlosti Cibulka.