The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miloslav Vlk (* 1932  †︎ 2017)

• narodil se 17. května 1932

• nemanželské dítě, vztahy s rodiči spíše chladné

• internát a studium na gymnáziu v Českých Budějovicích

• dělníkem ve slévárně

• v letech 1955–1960 studoval archivnictví na FF UK

• sblížení s Hnutím Fokoláre

• ředitelem Státního archivu v Českých Budějovicích

• v letech 1964–1968 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě

• sekretářem plzeňského biskupa

• od roku 1972 farářem na několika místech v jižních a západních Čechách

• od roku 1978 do roku 1988 umývačem oken

• roku 1990 jmenován biskupem v Českých Budějovicích

• v roce 1993 jmenován kardinálem

• nositel Řádu T. G. Masaryka II. třídy

• zemřel 18. března 2017

Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 ve vsi Líšnice u Milevska. Protože byl nemanželským dítětem, vychovávala ho v několika prvních letech také babička s dědou. Jeho rodiče měli malé hospodářství, ve kterém jim musel od raného dětství vypomáhat. Pásl krávy a pracoval ve stáji. Ve svém vyprávění vzpomíná, jak jej rodiče důsledně vedli k práci, povinnostem a katolické víře. Své dětství však nepopisuje jako úplně šťastné. „Maminka se vdala, když mi bylo šest let,“ vypráví Miloslav Vlk. „Byla hodná, ale tvrdá a já záviděl ostatním dětem, že se jim dostává více citu. Zůstalo mi také maminčino příjmení za svobodna, a tak jsem se v rodině necítil úplně doma.“

Iniciačním duchovním zážitkem pro něj byla konfrontace s plakátem, který spatřil v předsíni kostela nedaleké farnosti v Záluží u Chyšek. Byl na něm ukřižovaný Kristus, k němu vzhlížel mladý hoch a výjev doprovázel text: „Chtěl by ses stát knězem?“ Miloslava Vlka tehdy ta slova zasáhla natolik, že v následujících dnech chodil do kostela raději bočním vchodem, aby se plakátu vyhnul. Bál se o svém nápadu promluvit s přísnými rodiči a koncem války se navíc našel v jiné roli. Když na nebi pozoroval přelétávající americké bombardéry, rozhodl se, že se stane stíhacím pilotem.

Protože pocházel z chudých poměrů, nastoupil do internátu Jirsíkova gymnázia v Českých Budějovicích. Opět se tím nevědomky přiblížil duchovní cestě, protože škola sloužila jako „malý seminář“ připravující žáky ke studiu na bohosloveckých fakultách. Na přijímacím listu se tak Miloslav Vlk dočetl: „Dá-li Bůh, stane se knězem.“ Příkladem mu byl i farář působící v Záluží u Chyšek, který jej během pastvy krav doučoval latinu, hrál s dětmi fotbal a byl oblíbený a respektovaný tamní komunitou.

Dělník, voják a bohoslovec

V roce 1950 komunisté všechny diecézní semináře vládním nařízením zrušili a namísto nich založili dva generální. Bohoslovecké fakulty vyňali ze svazku univerzit a dozor nad nimi převzal Státní úřad pro věci církevní, spadající pod ministerstvo školství. Všichni seminaristé přihlášení v září 1950 pak obdrželi povolávací rozkaz k nástupu vojenské prezenční služby a byli zařazeni do tzv. pomocných pracovních útvarů, ve kterých měli být převychováni.

Tomu se však Miloslav Vlk vyhnul. Komunisté jej totiž kvůli špatnému kádrovému posudku ke studiu na vysokou školu nepustili. Namísto toho nastoupil jako dělník do továrny Motor Union v Českých Budějovicích a krátce nato narukoval do povinné vojenské služby. Absolvoval ji v letech 1953–1955 ve Dvorech u Karlových Varů. Vylepšil si tím svůj kádrový profil, a protože se komunistický režim začal po maďarském povstání uvolňovat, pokusil se znovu přihlásit na vysokou školu. Nechtěl ale na žádnou z teologických fakult, které tehdy byly pod intenzivním dozorem komunistů. Zvolil si proto raději obor archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kam nastoupil v roce 1956.

Na rozdíl od většiny svých spolužáků odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže a s několika přáteli založil tajný spolek mladých křesťanů, aby diskutovali o své víře, knihách a společně vyráželi na výlety. Po promoci v roce 1960 pracoval jako archivář v Okresním archivu v Třeboni, v Jindřichově Hradci a Okresním a Městském archivu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem.

Pod svícnem StB

V roce 1963 se pokusil o přijetí na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, komunisté mu však studium opět zakázali. Studovat tam proto začal až o rok později.

Dne 23. června 1968 byl v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze a svou primiční mši sloužil v Lažišti. Vzápětí jej tehdejší českobudějovický biskup Josef Hlouch, který se po osmnácti letech směl vrátit do diecéze, jmenoval svým sekretářem. Vliv a pastorační působení Miloslava Vlka vadily tehdejším politickým autoritám natolik, že byl v roce 1971 přeložen do malých farností v Lažišti a Záblatí.

I tady si ale brzy získal přízeň tamních obyvatel a komunisté jej po šestnácti měsících za trest opět přesunuli. Souhlas s výkonem duchovní služby mu odebrali schválně na Dušičky, kdy se tradičně slouží mše za zemřelé. Miloslav Vlk tak vzpomíná, jak bolestné pro něj bylo, když tuto zprávu oznamoval věřícím z kazatelny: „Zmizel jsem rychle v sakristii, protože jsem se nechtěl setkat s tím smutkem, který jsem viděl na tvářích svých farníků.“ Poté nastoupil do Rožmitálu pod Třemšínem, kde působil jako kněz sedm let. V roce 1978 mu však komunisté státní souhlas k veřejnému výkonu kněžské služby sebrali definitivně.

Během sedmdesátých a osmdesátých let jej sledovala StB a několikrát ho i vyslýchala, například kvůli členství v Hnutí Fokoláre, s jehož učením a spiritualitou se poprvé seznámil v roce 1961, kdy se mu podařilo vycestovat do NDR. „Estébáci měli teorii, že jsem hlavou Hnutí Fokoláre, protože si neuměli představit, že je to laické hnutí, že je v rukou laiků,“ vypráví Miloslav Vlk. „A tak si mě zavolali a položili mi přímou otázku: ‚Kdo je hlavou toho hnutí?‘ Začal jsem jim vyprávět o dějinách Fokoláre a jeho spiritualitě a oni poslušně poslouchali. Na konci zopakovali: ‚A kdo je toho hlavou?‘ A já jsem začal z jiného konce vyprávět totéž. To se opakovalo ještě potřetí, až na mě uhodili: ‚Heleďte, my chceme vědět, kdo to vede.‘ A tak jsem jim řekl: ‚Ano, pánové, až bude větší svoboda pro církev, tak vám to řeknu, ale teď ne.‘“

Po odebrání státního souhlasu v roce 1978 přijal práci umývače výkladních skříní u pražského podniku Úklid a později si ze zdravotních důvodů našel práci archiváře ve Státní bance československé. Během svého pražského pobytu jako kněz tajně pracoval v malých skupinách věřících. Zpovědnici si například zřídil v jedné z budov městského soudu, kde věřícím naslouchal v chodbě na dřevěné lavici. „Byla to hlídaná budova, ale říkal jsem si, že pod svícnem bude největší tma,“ vysvětluje Miloslav Vlk. Dne 1. ledna 1989 mu byl vrácen státní souhlas a stal se farářem na Klatovsku – v Žihobcích a Bukovníku, později v Čachrově, Javorné, Železné Rudě, Běšinách a Strážově na Šumavě.

Biskup a kardinál

Dne 14. února 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem a 27. března 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, nástupcem kardinála Františka Tomáška. Od roku 1991 do roku 2000 byl předsedou biskupské konference. Dne 26. listopadu 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.

Ve své službě se zasadil o obnovu církevní struktury, školství, charity a řeholního života, neúspěšně se snažil o majetkové narovnání mezi církví a státem. Byla mu udělena také řada čestných doktorátů: na Illinois Benedictine College a na University of St. Thomas v USA a čestný doktorát teologie na univerzitě v bavorském Pasově. V roce 2001 obdržel čestný doktorát Papežské teologické akademie v polském Krakově a v roce 2002 čestný doktorát Opolské univerzity rovněž v Polsku. Je nositelem Čestné medaile TGM a držitelem Řádu T. G. Masaryka II. třídy.