The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Vlk (* 1933)

• narodil se 15. června 1933 v obci Chýšť u Pardubic

• konec války a osvobození zažil v Zábědově u Nového Bydžova

• po válce rodina přesídlila do Poděbrad

• chodil do skautského oddílu

• vystudoval střední průmyslovou školu v Hradci Králové

• celý život pracoval u podniku Vodovody a kanalizace

• v letech 1955–1957 sloužil na vojně u 2. leteckého stíhacího pluku

• během vojny zažil pohotovost v souvislosti s maďarským povstáním v roce 1956

• odmítal vstoupit do KSČ

• u normalizačních prověrek odmítl souhlasit se sovětskou okupací

• v roce 2019 žil v obci Lejšovka

Zdeněk Vlk se narodil 15. června 1933 v obci Chýšť na Pardubicku. Ve stejné obci a tomtéž stavení přišel na svět o rok dříve starší bratr Josef. Otec Josef Vlk byl členem náboženské obce Církve československé husitské a matka Zdena Vlková pocházela z katolické rodiny. Oba bratři chodili v dětství do kostela podle otcova vyznání v Novém Bydžově, kam se roku 1939 rodina přestěhovala, konkrétně do části jménem Zábědov k matčiným rodičům. Pamětník vzpomíná, že babička měla na starosti vánoční oslavy a vždy dbala na to, aby tyto svátky byly „honosné“ a vše probíhalo podle křesťanských tradic.

Výchova k určité společenské úrovni

Otec byl státním úředníkem a kvůli jeho práci se rodina několikrát stěhovala. Z Nového Bydžova se dostali do Poděbrad, které má pamětník spojené se vzpomínkami na skautský oddíl, kde mohl „utužovat své vědomí a zdatnost“. Dodnes považuje tuto organizaci za velmi prospěšnou, protože ho naučila „jak se pohybovat ve společnosti, jak se pohybovat ve volném prostoru…byla to výchova k určité společenské úrovni“.

Školní docházku zahájil Zdeněk v obecné škole v Zábědově. Jako každý kluk měl svou partu a občas prováděl lumpárny. Když ve škole vyrušoval, dostal od ředitele smyčcem přes prsty. Jednou ho dokonce do školy dovedl obecní policista. Měšťanskou školu pak navštěvoval už v Novém Bydžově, následoval jednoroční učební kurz a praxe u instalatérské firmy Skořepa a spol. Nakonec absolvoval střední průmyslovou školu v Hradci Králové, kterou zakončil v roce 1955 maturitou.

Umístěnku dostal do Tisové u Karlových Varů k podniku Armabeton, což byla velká stavební firma. Tříměsíční zkušební doba se ale odehrávala v Praze. Protože se Zdeňkovi do pohraničí, stejně jako mnohým jiným, nechtělo, a finanční ohodnocení nebylo nijak lákavé, podařilo se mu s otcovou pomocí sehnat místo v Hradci Králové v podniku Zásobování vodou a kanalizace, kde následně pracoval dalších 46 let.

Hříbátko Poběda

Konec války zažil pamětník jako chlapec v Zábědově. Vzpomíná si, že s kamarády sledovali přesun německých vojáků, ale neví už, odkud přesně se vojska stahovala a jak to s nimi dopadlo. Co to bylo za vojáky a čeho se na našem území dopouštěli, se dozvěděl až posléze od rodičů. Sovětští vojáci, kteří přišli s osvobozeneckou armádou, se krátce ubytovali na zahradě u babičky a dědy. „Byli z jízdního oddílu, měli tam postavené dva stany.“

Děda jim poskytoval seno pro koně. Zdeňkovy vzpomínky na tyto vojáky jsou pozitivní, rodinu dokonce obdarovali pár věcmi. „Při odchodu od nás nechali dědovi hříbátko, které se jmenovalo ‚Poběda‘ (rusky vítězství, pozn. ed.). Za pobyt dali babičce asi dva balíky látky. Byla to červenobílá a modrobílá kostka, z toho se šily košile. Já jako kluk jsem dostal první balón.“

Odvezli nás do Šamorína k maďarské hranici

V roce 1955 pamětníka čekala povinná vojenská služba. Byl přiřazen k jednotkám protivzdušné obrany státu, konkrétně ke 2. leteckému stíhacímu pluku, který sídlil v Bratislavě. Po absolvování poddůstojnické školy v Košicích se dostal ke 2. stíhací letce pluku do skupiny pro opravu a údržbu letadel. I když se to může zdát neobvyklé, má Zdeněk na vojnu výborné vzpomínky a šikanu nezažil. „Práce se mi líbila, získal jsem dobré kamarády v řadách pilotů.“ Posléze dostal na starost předletovou a poletovou kontrolu letadel velitele letky plukovníka Vladimíra Chadalíka, „člověka vynikajících vlastností … pilota non plus ultra“ a jeho technického zástupce Josefa Sedláčka, se kterým se spřátelil. Díky němu se mohl proletět letounem a přemýšlel i o kariéře mezi letci. Později ovšem onemocněl žloutenkou a na podobné plány musel zapomenout.

Dodejme, že Vladimír Chadalík během okupace v roce 1968 sám odletěl z havlíčkobrodských kasáren do západoněmeckého Straubingu a následně do Jugoslávie. Později byl propuštěn z armády a vězněn. Detaily své záhadné mise až do smrti v roce 1987 nikomu nesdělil, pozn. ed.

Pamětník má spoustu úsměvných historek, jak s kamarády porušovali pravidla ústroje, jak hrávali s vojenským souborem při různých příležitostech a někdy se nestihli včas vrátit do kasáren, jak jednou zapomněl donést včas do světnice uhlí, vlámal se do zamčené kůlny, aby mohl zatopit a velitel pak za trest oheň uhasil a všichni museli spát v zimě.

Zdeněk na vojně zažil i období v roce 1956, kdy v Maďarsku došlo k protikomunistickému povstání. „Nás odvezli na týden do Šamorína na hranici mezi Slovenskem a Maďarskem jako hlídkující partu. Měli jsme samopaly, ale se slepými náboji. Pamatuji si jen dovoz tam, bylo to v rámci cvičení. Po týdnu, v sobotu, jsme se střídali a přivezli nás zase domů. Zarostlí, špinaví jako komedianti, protože jsme se myli ve škopíčku vody.“ Jaký mělo tohle cvičení politický podtext, se dozvěděli až následně v politicko-výchovné světnici (PVS), a to jen v náznacích. Jeho útvar by pravděpodobně do Maďarska z povahy své funkce stejně vyslán nebyl.

Paradoxem tehdejší doby je, že ač ze stejné rodiny, Zdeněk sloužil u „elity“ armády a vojna pro něho dodnes představuje „nejhezčí roky mého života“, jeho bratr Josef byl přiřazen k pomocným technickým praporům (PTP). Když se pak při vracení vojenské knížky na okresní vojenské správě v Hradci Králové dotazoval proč, „řekli mi něco v tom smyslu, že to bylo spíš podle kvalifikace, co by mohli z kterého člověka dostat, ke které zbrani. Bratr byl vyučený zahradník a jako člověk byl dříč, tak šel do pracovních útvarů.“ Jak je vidět, důvody nemusely být vždy politického rázu, ale i čistě pragmatické. Pamětník tuhle zkušenost nebere nijak dramaticky. „Vyšlo to na něho, tak ho tam šoupli... Bratr to přežil.“

Svatba v kostele i v podniku

Po vojně se Zdeněk Vlk vrátil do stejného podniku a tam se „šťastně seznámil s jednou dívkou, dnešní manželkou“. V roce 1960 měli podnikovou svatbu, které předcházela svatba v kostele. V práci kvůli tomu žádné problémy nebyly, přestože ředitel závodu byl „zasloužilý soudruh“.

Manželka pochází z rodiny, kterou v 50. letech postihla násilná kolektivizace. Její otec byl soukromým zelinářem, pěstoval a prodával ovoce v obci Lejšovka nedaleko Hradce Králové. Přišli za ním jako za „podnikatelem“, že skončil – a nabídli mu místo vedoucího zahradnictví v jednotném zemědělském družstvu (JZD). „On se chvíli bránil, nechtěl to udělat a nabídl to svému bratranci. Bratranec se tedy stal vedoucím zahradnictví JZD a dědovi nabídli místo účetního: ‚Pojď sem, ty umíš počítat, budeš dělat účetního.‘ To byl diktát.“ Na rozdíl od např. vedlejších Libřic se lidé v Lejšovce nemuseli stěhovat a zůstali na svých gruntech.

Nejsem tak vyspělý, abych mohl jít do KSČ

Jak to bylo tehdy běžné, pracujícím bylo nabízeno kandidátství a členství v KSČ, které bylo často podmínkou pro další kariérní postup. To se přihodilo i Zdeňku Vlkovi. „Já jsem říkal ne, nepůjdu. Mám to z prostého osobního důvodu, je to můj názor, já nemám vědomosti a nejsem tak vyspělý, abych tam mohl být. Tečka.“ To se odrazilo na možnostech povýšení. Pamětník se nedostal do oficiálních vedoucích pozic, vždy byl jen „pověřen“ vedením. Jeho postoj mu také později připomínali, když se řešilo, kam půjdou jeho děti studovat. Podobná nabídka vstupu se ještě asi dvakrát opakovala. „Bylo to závislé na tom, kdo dělal v podnicích kádrováka.“

Vedle své práce se pamětník angažoval v oblasti civilní obrany jako lektor, pořádal školení o typech a stavbě krytů v různých organizacích a školách. Byl také členem a později předsedou vědeckotechnické společnosti při Vodovodech a kanalizacích. Byla to osvětová organizace, která se zabývala šířením nových poznatků z výzkumu v oblasti strojírenství, stavebnictví a podobně, tedy popularizací poznatků mezi podniky a veřejností.

Měli zůstat doma

Ráno 21. srpna 1968 se Zdeněk Vlk dozvěděl od kamarádů, že je Československo okupováno. „Přijel jsem do práce a tam bylo haló, že nás obsadili Rusové s ‚bratrskými‘ armádami. U nás byl odpor tichý, lidi si většinou řekli: ‚Měli zůstat doma.‘ Tak já jsem se k tomu přidal: ‚Co tady mají co dělat?‘“ Později se dozvěděl od známého, který pracoval na letišti, co se tam dělo. „Začalo to tady znemožněním přistání ruských letadel. Tehdejší velitel nechal překopat ranvej a zavřely se uzávěry vody. Nevím, kdo za to byl potrestán a co se dělo. Vím ale, že to mělo po určitou dobu dopad na chod národního výboru i krajského národního výboru (KNV). Nevím, jak to dopadlo, kdo byl zavřený.“

Pamětník sám se politického dění v Hradci Králové neúčastnil, věnoval se rodinnému životu a zajišťování bydlení. V té době měl jedno dítě a druhé bylo na cestě. Přesuny a pozice vojáků znal z televizního a rozhlasového vysílání.

Po srpnových událostech přišly prověrky a nejinak tomu bylo i ve Vodovodech a kanalizacích. Zaměstnanci byli zváni před komisi, aby vyjádřili svůj postoj k okupaci Československa. Zdeněk tehdy řekl: „Měli zůstat doma, ať si dělají pořádek doma.“ Nevyhodili ho, ale mohl zapomenout na jakýkoliv kariérní postup. Vzpomíná si, že pár lidí odešlo samo, ale celkově neprobíhaly prověrky nijak bouřlivě, možná i díky tehdejšímu řediteli Ing. Šimkovi.

Vlakem Družba do Sovětského svazu

V rámci upevňování vztahů se spřátelenými zeměmi přišla do podniku Vodovody a kanalizace nabídka zájezdu vlakem Družba do Sovětského svazu. Zdeněk a jeho manželka prošli schvalovacím řízením a cesty do Ukrajiny, Estonska, Lotyšska, Litvy, Leningradu a Moskvy se zúčastnili. „Viděli jsme různou úroveň. Pobaltské republiky…, tam byla vidět úroveň a pohostinství, konkrétně v Rize. Rusko dostalo válkou opravdu na frak.“ Cesty se samozřejmě účastnil i „kádrovák“, který měl ostatní hlídat. Byl to prý „takový nešťastník, ze kterého jsme si dělali srandu.“

V 80. letech ještě absolvovali poznávací zájezd do západních zemí – Německa, Rakouska a Itálie. Mohli tak srovnat životní úroveň z druhé strany.

Vymanit se ze čtyřicetiletého nesvobodného života

Zdeňka nikdy nenapadlo emigrovat. Má vztah ke kraji, kde spoustu let bydlí. Neuměl si představit, že by začínal v jiné zemi z ničeho a bez znalosti jazyka. Měl a má rád atmosféru a vztahy v Lejšovce, kde se všichni znají, pořádají srazy rodáků a další akce.

Události v roce 1989 sledoval, ale aktivně se jich neúčastnil. „Brali jsme to, byla to změna. Byl to pokus vymanit se ze čtyřicetiletého nesvobodného života.“ Politickou situaci po revoluci sledoval, četl programy politických stran a zajímal se o to, kam se země bude vyvíjet. I o dnešní situaci má přehled, i když, jak říká „jen povrchový“. Důležitá je pro něho zejména sociální politika státu, aby nikdo nežil vyloženě v chudobě a stát mu byl schopen pomoct. Lhostejná mu nikdy nebyla ani politika na místní úrovni, jeden z jeho synů byl šestnáct let starostou obce.

Pamětník za svůj život zpíval v několika pěveckých sborech a vystupoval s nimi při nejrůznějších příležitostech. Vidí v tom smysl, protože může ostatním přinášet radost. „O to jde, vždy a za každou cenu pomoct.“ Ještě dnes, ve svých téměř 90 letech, společně s manželkou a pár dalšími lidmi zpívá ve sboru Církve československé husitské ve Smiřicích. Je pro něj důležité „pracovat a počínat si tak, aby člověk žil co nejspokojenějším životem. Ano, můžu říct, já jsem dnes spokojen.“

Zdeněk Vlk má výborný vztah se svým vnukem, který je vděčným posluchačem jeho příběhů. Zajímá se o vojenskou historii a dědeček se od něho často dozvídá spoustu nových informací. Jeho generaci by rád vzkázal následující: „Pomáhat svými činy a vědomostmi dnešní společnosti tak, abychom byli všichni co nejvíce spokojeni a šťastni.“