Ludmila Vlková

„Jaké bylo setkání s bratry, které jste dva roky neviděla?“ – „Oni byli rádi. Chodila jsem s nimi hodně hospodařit na pole a mně se to tady začalo líbit. Že nemusím mluvit ukrajinsky, vzpomínat, co a jak mám říct, Němcům jsem taky nerozuměla, takže se těžko žilo a domlouvalo s někým.“ – „Takže v Československu se vám líbilo, protože se vám dobře mluvilo s místními...“ – „Ano, a že jsem už v Čechách. Ani jsem nezabrečela, ani mi nebylo nic líto, že jsem tam něco nechala. Takové krásné kytky a já je tam nechala. Ani mi to nepřišlo. Říkala jsem, aspoň vypadneme a nemusíme se bát. Přijela jsem sem do Hrušovan k bratrovi a on měl chomouty viset venku. Říkala jsem: ‚Prosím tě, proč to neuklidíš! Vždyť ti to ukradnou!‘ Ale on se zasmál a říkal: ‚Tady nekradou, tady můžeš mít otevřeno.‘ Takže tady se nám ulevilo, že jsme se nemuseli takhle schovávat a všechno zakrývat.“

„Co jsme mohli, co nám povolili si vzít, tak jsme vzali. Obilí pro dobytek, když jsme jeli ve vlaku dvě neděle.“ – „Vy jste si brali i dobytek?“ – „Ano, měli jsme dvě krávy a dva koně.“ – „A co jste si ještě s sebou vzali?“ – „Nic jiného. Obilí pro dobytek, prase se zabilo, aby bylo na cestu. Upeklo se maso, dalo se do sádla a to vědro s masem jsme sem přivezli.“ – „Jak dlouho jste cestovali?“ – „Dvě neděle.“ – „A co jste si mohli vzít osobního za věci?“ – „Vzali jsme si postele a nic jiného. Bedny s obilím a moc dalšího jsme nepřivezli.“ – „Jeli jste rovnou za bratry? Oni už tady byli?“ – „Oni tady už byli a přijeli pro nás na nádraží. V březnu jsme přijeli, bylo tady hodně sněhu.“