The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Vodňanská (* 1936)

• narozena 3. června 1936 v Praze

• vyrostla na Letné, kde prožila i osvobození

• navštěvovala skautský oddíl Jedenáctka v Dejvicích

• v roce 1947 nastoupila na víceleté gymnázium

• v roce 1952 odsoudili jejího otce JUDr. Františka Korandu ve vykonstruovaném politickém procesu s „přisluhovači“ tzv. Zelené internacionály k trestu sedmi let vězení

• v roce 1955 otce podmínečně propustili

• po maturitě pamětnice nemohla dále studovat a získala zaměstnání jako laborantka v podniku Biogena

• v týmu Dimitrije Slonima se podílela na vývoji vakcíny proti dětské obrně

• v roce 1960 se vdala

• roku 1972 otec zemřel

• v roce 1977 začala pracovat na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI ČVUT)

• v době natáčení roku 2021 žila v Praze

Zlomovým okamžikem v životě Jarmily Vodňanské a celé její rodiny se stalo zatčení a odsouzení otce Františka Korandy, který působil jako právník, ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. přisluhovači Zelené internacionály. Za údajnou velezradu si vysloužil sedmiletý trest. „Zatkli ho doma v bytě. Myslím, že to bylo 6. ledna 1952,“ vzpomíná pamětnice, „a až do rozsudku zůstal v zajišťovací vazbě. Vůbec jsme nevěděli, kde je. Maminka se z toho zhroutila.“

Během věznění pracoval otec v dolech – nejprve ve Vinařicích u Kladna a později ve Rtyni v Podkrkonoší. Po návratu z vězení měl problémy najít si zaměstnání a až do konce života pracoval jako průvodčí v tramvaji. Jarmila Vodňanská si sice kvůli nepříznivému kádrovému posudku svůj sen studovat medicínu nesplnila, ale získala místo laborantky, kde se mohla dále vzdělávat a práce jí přinášela radost.

Studium medicíny nepřipadalo v úvahu

Jarmila Vodňanská, narozená 3. června 1936, vyrůstala na pražské Letné. Její rané dětství poznamenala druhá světová válka. Po válce v roce 1947 začala navštěvovat víceleté gymnázium, které však bylo v důsledku komunistických reforem tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého zrušeno a musela pak navštěvovat „jednotnou střední školu“.

V roce 1951 byl její otec v rámci „akce 77“, kdy bylo do výroby převedeno 77 000 úředníků, umístěn jako dělník ve šroubárně v Libčicích. „Akce 77“ měla dva hlavní důvody. Přetvořit společnost k obrazu komunistické moci a na úřednické pozice umístit jen ty, kteří byli politicky spolehliví, a současně řešit ekonomické problémy související s nedostatkem pracovních sil v průmyslu a příliš zatěžujícím státním úřednickým aparátem.

V té době se pamětnice zajímala o přírodní vědy a chtěla studovat medicínu. „Což potom vůbec nepřipadalo v úvahu,“ dodává. Absolvovala jedenáctiletou střední školu a po maturitě se snažila najít zaměstnání, ale ukázalo se to jako velký problém. Důvodem se stalo odsouzení jejího otce ve vykonstruovaném soudním procesu s takzvanou Zelenou internacionálou.

Zelená internacionála byla mezinárodní organizace agrárních stran, která působila v meziválečném a poválečném období ve střední a východní Evropě a měla sídlo ve Spojených státech amerických. Napojení obviněných na tuto organizaci však bylo smyšlené a ve skutečnosti u nás žádný vliv neměla. Státní bezpečnost však zkonstruovala protistátní skupinu, do které patřili kromě agrárníků také národní demokraté, příslušníci katolické inteligence, nebo dokonce literáti. Celkem bylo během několika procesů odsouzeno jedenašedesát osob.

Nevěděli jsme vůbec, kde je

„Otce zatkli doma v bytě. Myslím, že to bylo 6. ledna 1952. A až do rozsudku zůstal v zajišťovací vazbě a vůbec jsme nevěděli, kde je. Maminka se z toho zhroutila. Museli jsme ji převézt do Bohnic. O nás s bratrem se starala babička, která bydlela v domě. Naštěstí. Jinak nevím, co by s námi bylo,“ vzpomíná Jarmila Vodňanská. Duševní zdraví její matky celá událost trvale poznamenala a během života byla několikrát dlouhodobě hospitalizována.

Ze soudních spisů vyplývá, že otce pamětnice zatkli v jeho bytě na pražské Letné čtyři příslušníci Státní bezpečnosti. Zatímco musel stát s rukama nad hlavou otočen čelem ke zdi, prohledávali celý byt. Žádné důkazy o jeho protistátní činnosti však nenašli. Poté ho odvezli k výslechu do Bartolomějské ulice, kde ho podrobovali fyzickému a psychickému týrání. Opakovaně ho vodili se zavázanýma očima k výslechům a násilím ho nutili, aby se doznal k činům, které nespáchal, a ke kontaktům s osobami, které neznal. Během vazby ho zcela izolovali, bez možnosti kontaktu s rodinou a bez právního zástupce.

Po půlročním krutém pobytu ve vazbě byl 22. července 1952 převezen k zinscenovanému soudnímu líčení u Státního soudu na Pankráci. Teprve zde se dozvěděl, z čeho je obviněn, a seznámil se se spoluobžalovanými, které až na jednoho viděl poprvé v životě.

Hra osudu tehdy přivedla pamětnici do bezprostřední blízkosti místa, kde se rozhodovalo o otcově budoucnosti. „Ten den jsem jezdila na tramvaji jako brigádnice kolem budovy soudu a bylo to hrozné,“ říká. Později se dozvěděli, že otec byl odsouzen za velezradu na sedm let vězení, ke ztrátě občanských práv na deset let a k propadnutí veškerého majetku.  Rozsudek byl mimo jiné zdůvodněn následovně: „I když se obviněný přímo nezapojil do ilegální činnosti, přece jen vzhledem k jeho inteligenci, bystrosti a politickému rozhledu je nepochybné, že vědomě poskytl pomoc k velezrádnému úsilí.“ Ve zrušeném rozsudku nad celou skupinou se také praví: „Všem obviněným polehčoval řádný život pracujícího člověka.“

Vysoký trest dostal za činnost v Jednotném svazu českých zemědělců, kde pracoval v různých funkcích od jeho založení v roce 1947, například jako vedoucí organizačního odboru finančního oddělení. „Měl půjčit podklady nějakému pracovníkovi, panu Doubkovi, který se, chudák, přiznal a potopil řadu lidí. Nevím. Nerozuměla jsem tomu, ale bylo nám jasné, že tatínek nic neudělal, že dělal jen svoji práci.“ Jak otec pamětnice popisuje ve svém vyjádření ke zrušení rozsudku z roku 1968 v roce 1971, jedinou výpověď proti němu vynutili na jeho bývalém spolupracovníkovi Janu Doubkovi. Stejně jako další nevinné a nespravedlivě stíhané vězně té doby ho za fyzického a psychického týrání přinutili lživě svědčit proti Františku Korandovi a dalším lidem. Ve skutečnosti se jednalo o to, že otec pamětnice půjčil Janu Doubkovi opis návrhu na reorganizaci zemědělské odborové organizace, který vypracoval pro ministerstvo zemědělství. O žádný protistátní čin se v žádném případě ani náznakem nejednalo. Celý případ byl od začátku podobně jako další politické procesy padesátých let zcela lživě vykonstruován.

Jarmile Vodňanské bylo v době zatčení jejího otce šestnáct let a jejímu bratrovi Jiřímu deset let. Aby svoje děti uživila, našla si později matka pamětnice práci z domu – vyšívala pro družstvo Zádruha.

Říkal, že se má dobře

Zpočátku byl otec vězněn ve Vinařicích u Kladna, kde fungoval pracovní útvar spadající pod pankráckou soudní věznici. Pracoval zde jako horník v černouhelném dole Fierlinger a Nejedlý. Když jednoho dne odcházel z noční směny, spadl do nezajištěné nádrže s horkou vodou a vážně si opařil nohu. Patrně z důvodu nedostatečného ošetření mu jeho zranění způsobovalo celý zbytek života cévní problémy.

Později ho přemístili do obávaného nápravně-pracovního tábora ve Rtyni v Podkrkonoší, do Tmavého dolu (uhelný důl Nejedlý II). S ostatními odsouzenými fáral ve velmi těžkých podmínkách. Jeho druhy se zde stali odsouzení z řad inteligence, rolníci, živnostníci nebo věřící, lidé nepohodlní komunistickému režimu pro své postoje nebo přesvědčení.

Když byl otec ve Rtyni, mohli si jednou za měsíc napsat. Na návštěvy jezdili jednou za tři nebo za šest měsíců. „Odbývalo se to v jedné místnosti, za stolem. Hlídali nás dozorci, abychom si nemohli nic předat a mohli kontrolovat, co si říkáme. Většinou chtěl tatínek vědět, jak je doma. Jaký máme prospěch ve škole, ale o životě tam moc nemluvil. Říkal, že je všechno v pořádku, že se má dobře. To, co bylo nařízené,“ vzpomíná Jarmila Vodňanská.

Otce nakonec propustili dříve, v roce 1955, po třech a půl letech věznění. Důvodem byla dobrovolná pomoc, kterou poskytoval během šestnáctihodinové náročné záchranné akce při důlním neštěstí.

Tudy cesta nevede

„Nevěděli jsme, kdy ho pustí, a najednou přišel domů, a to bylo úžasné,“ vzpomíná. Po návratu z výkonu trestu ale nemohl najít zaměstnání, které by odpovídalo jeho právnické kvalifikaci. Nakonec získal místo u Dopravního podniku a začal pracovat jako průvodčí v tramvaji. „Tatínek měl takovou slunnou povahu,“ říká pamětnice. Na práci si nestěžoval, i když musel často vstávat do práce i ve tři hodiny ráno.  „Říkal: ‚Vždyť já jsem spokojený. Jsem na svém voze svým pánem.‘“

Otcovu povahu dokresluje vzpomínka Jarmily Vodňanské na dobu, když chtěla vědět, proč si nikdy nekoupili chalupu v pohraničí jako jejich známí. „Kdepak, to je cizí majetek a ten by si otec nevzal. Býval také členem národně socialistické strany,“ vypráví, jaké se jí dostalo odpovědi. Tlakům na vstup do komunistické strany nikdy nepodlehl. Říkal, že tudy cesta nevede… „Možná proto pracoval na tramvaji, aby měl pokoj, ale neřekl to. Nesvěřoval se nám. Spíš se snažil, abychom byly my děti v klidu.“

O tom, co prožil ve vězení, s rodinou nemluvil. „Říkal, že musel podepsat, že nebude mluvit o tom, co se tam dělo. Nemá cenu se tím zabývat. Už je to pryč. Spíš mu vadilo, že jsme jako děti nemohly dál studovat. O politice jsme se spolu moc nebavili,“ říká pamětnice. O politice nemluvili i s ohledem na matku, která byla od doby jeho zatčení nervově nemocná, a snažili se proto, „aby bylo všechno veselejší“.

Kdo nesouhlasil, byl vyhozen z práce

Po maturitě v roce 1954 měla Jarmila Vodňanská problém sehnat práci.  „Když jsem vyplnila, že otec je zavřený, tak to nešlo,“ vzpomíná. Nakonec ji „ze známosti“ vzali jako laborantku do podniku Biogena. Lékař, kterého rodina znala, se za ni přimluvil u „kádrováka“. V laboratoři zůstala nakonec dvacet tři let. Stala se součástí týmu Dimitrije Slonima, který pracoval na vývoji očkovací látky proti dětské obrně. V osmdesátých letech s ním spolupracoval také Libor Grubhoffer, pozdější rektor Jihočeské univerzity a ředitel Biologického centra Akademie věd, který vzpomínal, jakým způsobem tehdejší politická moc do výzkumu Dimitrije Slonima zasahovala.  

Atmosféru zastrašování a poměry komunistického režimu padesátých let ilustruje Jarmila Vodňanská na vzpomínce z práce, kde byly na udání propuštěny dvě ženy za to, jakým způsobem mluvily o stavbě Stalinova pomníku v Praze na Letné: „Řekly si mezi sebou, a někdo je slyšel, že by bylo rozumnější než pomník postavit nemocnici a pojmenovat ji po Stalinovi. Okamžitě je na hodinu vyhodili.“

Jarmila Vodňanská se vdala v roce 1960 za spolužáka z gymnázia Pavla Vodňanského, který pracoval jako stavební inženýr. Vychovali spolu dvě dcery. Ačkoliv byl synem dělníka, do komunistické strany nikdy nevstoupil. V roce 1970 přišel o místo na stavebním odboru Obvodního národního výboru v Praze 1, protože neschvaloval vojenskou invazi v roce 1968. Nastoupil pak do projektového ústavu SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů) v Praze.

Rehabilitace z roku 1969 byla zrušena

Změna politické situace v roce 1968 s sebou přinesla zveřejňování informací o politických procesech padesátých let a následnou rehabilitaci tehdejších politických vězňů. V roce 1969 se rehabilitace dočkali i odsouzení v rámci procesu s tzv. přisluhovači Zelené internacionály a spolu s nimi také otec Jarmily Vodňanské.  V preambuli rehabilitačního rozsudku z 1. dubna 1969 stojí: „Bylo prokázáno, že se jednalo o zcela vykonstruovaná obvinění skupiny lidí v souvislosti s procesem s tzv. Zelenou internacionálou, a jedinými důkazy byla vynucená přiznání obviněných.“ Všichni obvinění byli zproštěni viny z toho důvodu, že: „Rozhodnutí Státního soudu je vadné, bylo učiněno na základě nesprávných zjištění a uměle vykonstruovaných obvinění, přičemž došlo k hrubému porušení procesních předpisů.“

V roce 1971 ale došlo k revizi rehabilitací. Tehdejší ministr spravedlnosti podal v rámci tzv. normalizace Nejvyššímu soudu stížnost, na jejímž základě rehabilitační rozsudek z roku 1969 pro celou skupinu, pro „porušení zákonnosti“, v plném rozsahu zrušil. Otec pamětnice se jako právník snažil hájit sám, ale krátce před svou smrtí musel v roce 1972 vrátit i přiznané finanční odškodnění.

Po otcově smrti v roce 1974 znovu usilovala Jarmila Vodňanská se svým bratrem Jiřím Korandou o jeho očištění a rehabilitaci, ale po soudní frašce u Městského soudu v Praze soud znovu potvrdil platnost původního rozsudku z roku 1952. Tento rozsudek byl zrušen až po změně režimu v roce 1989. Otec pamětnice byl definitivně plně rehabilitován 19. září 1990 a oběma jeho dětem bylo přiznáno finanční odškodnění.

Museli se s tím smířit

O totalitním režimu pamětnice říká: „Je to zlo.“ Komunistický režim hluboce poznamenal nejen její rodinu, ale ani její manžel si nemohl splnit své pracovní sny a nemohl získat práci v jakékoliv vedoucí funkci. „Když se snažil získat zaměstnání ve výstavnictví, bylo mu řečeno: ‚Nejste člen strany, tak vás nemůžeme přijmout.‘ Člověk se s tím musel smířit.“

Na emigraci s mužem nikdy nepomýšleli. Život v širokém kruhu rodiny pro ně byl důležitější. Nechtěli tu nechat své rodiče samotné a opuštěné, tak jak to pamětnice viděla například u tety svého manžela, jejíž syn emigroval v roce 1948. Nic takového nechtěla svým rodičům způsobit. Naplňoval je život pro rodinu a pro děti. „Postavili jsme si chatu a tam nám bylo dobře,“ dodává. Přestože vyrůstala s rodiči, kteří byli věřící, svou cestu k víře si našla až v pozdějším věku.

Podle Jarmily Vodňanské je nejdůležitější, aby byli lidé čestní, nelhali a pečovali o rodinu. „Aby byl člověk svůj a nenechal se ovlivňovat špatnými rádci,“ říká závěrem.