The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Vodrážka (* 1954)

• narozen v roce 1954 v Praze

• vyrostl na Vyšehradě, kde se stal součástí dívčí party

• od mládí nesnášel normativitu a racionalizaci

• významná osobnost undergroundové hudby

• za protestní popsání pomníku svatého Václava byl zavřen do psychiatrické léčebny

• pohyboval se v disentu, pomáhal vydávat časopis Vokno a pořádal bytové semináře

• deset let pracoval jako kotelník, po revoluci odmítnul nabídku nastoupit na ministerstvo vnitra

• otevíral témata feminismu a transgenderu osob

• pracuje v ÚSTR

• nadále se považuje za člověka kontrakultury

Miroslav Vodrážka se narodil 13. září 1954 v Praze, několik minut po sestře-dvojčeti Viole. Maminka, za svobodna Košinová, pocházela z Bratislavy. Jeho otec Miroslav vystudoval knihovnictví a lingvistiku a pracoval jako archivář. Protože v 50. letech rozdával či za drobné peníze přeprodával svým známým především církevní knihy, které měly na objednávku režimu jít do stoupy, byl odsouzen k desetileté exekuci z platu. Rodina se tak dlouhodobě potýkala s chudobou. „Pamatuji si, že jsme celé dětství neměli peníze. To pro mě bylo velice pozitivní, protože pro mě jsou pozitivní katastrofy,“ říká Miroslav. Zažil i skutečný, intenzivní hlad. Miroslav a jeho sestra byli jedněmi z mála dětí ve škole, které se nezúčastnily pionýrského šátkování. „Otec řekl, že jsme tak chudí, že nemáme na bílé košile,“ vzpomíná.

Šťastné dětství v dívčí partě na Vyšehradě

Přes to všechno vzpomíná na šťastné dětství strávené na vyšehradské citadele, kde s převážně dívčí partou prováděl různé sígroviny. Například schovaní ve střílnách házeli drny na milenecké páry. „Jediná moje záchrana byla, že jsem uměl velice dobře běhat,“ říká k tomu. „Později se mi ten femininní Vyšehrad s mýty té Libuše a tak dále zdál být zajímavým opozitem vůči tomu maskulinnímu Hradu,“ dodává. Už od mládí aktivisticky vystupoval proti stereotypům maskulinity spojeným s dominancí a násilím a vytvořil si silný pocit sounáležitosti s osudem žen. Traduje se také, že v raném dětství o sobě hovořil v ženském rodě. Většinu volného času trávil se sestrou-dvojčetem, s níž také roky sedával v lavici. Na její příkaz dokonce rozbíjel okna. „I ty průsery jsme měli společné,“ konstatuje.

Ve vyšších ročnících základní školy ho šikanovali starší chlapci a následně jednoho z nich brutálně ztloukl. „Já se neumím rvát a rovnou zabíjím,“ říká k tomu s nadsázkou. Těsně před sovětskou invazí se rodina Vodrážkových musela odstěhovat z již tehdy památkové chráněného Vyšehradu. „Z toho našeho domu se tehdy stalo muzeum Vyšehradu,“ říká. Základní školu poté dostudoval na sídlišti v Krči. „Tam jsem si vytvořil silnou komunitu, kde jsme se společně věnovali poslechu hudby, ale zároveň jsme hráli basket.“

Okupace, volný rok a Manifest emocionalismu

Okupaci vojsky Varšavské smlouvy zažil jako třináctiletý a považuje ji za iniciační moment pro vlastní politické probuzení. Samotný akt invaze má spojený s temným zvukem ruských letadel. V této situaci si také uvědomil zásadní generační rozdíl – zatímco jeho rodiče měli zakořeněnu nenávist k Německu, jeho vrstevníci si vypěstovali hlubokou averzi vůči Sovětskému svazu.

Základku dokončil v době rozvodu svých rodičů. Ti pak za něj zapomněli podat přihlášku na střední knihovnickou školu. „Já jsem zůstal viset ve vzduchu a nic jiného jsem ten rok nedělal, než že jsem se vyhýbal policajtům, hrál jsem basket, chodil jsem do knihovny a objevoval jsem naprosto úžasný svět. Byl to pro mě archetyp, jako když v pohádkách jde Honza do světa.“ Už tehdy mu bylo jasné, že jeho život míří jiným směrem. Pořídil si klavírní křídlo a hraním na něj frustroval všechny sousedy v paneláku. Také v tomto ohledu se totiž projevoval jeho jasně formulovaný postoj vůči dobovým normativům: „I prstoklad je součástí systému a člověk musí být antisystémový,“ shrnuje.

Ještě na Vyšehradě se seznámil s dívkou, do níž se platonicky zamiloval, což vytvořilo silný základ pro jeho emocionální svět. „Pro můj život v té době to bylo naprosto určující.“ V době počínající normalizace roku 1971 napsal Manifest emocionalismu v odporu vůči racionalizaci života v socialismu. V této době se také seznámil s Martinem Benešem, českým králem hippies 60. let. Skrze něj poté navazoval kontakty s politickými vězni a dalšími bojovníky proti režimu. Zásadní postavou pro něj byl Maxmilián Duren, autor Antimarxe a disident z 50. let, o nějž se Miroslav v jeho stáří staral. „Vytvořilo se velmi silné pouto. Samozřejmě, já jsem se snažil ho uvést do tehdejšího disentu, takže jsem k němu vodil Jirku Němce, Karola Sidona… Aby on nebyl tak sám. Taky jsem ho seznámil s osmnáctiletým chlapcem Petrem Mukem (pozdější popovou hvězdou – pozn. ed.), který u mě bydlel.“

Hudební začátky a underground

Po roce volna nastoupil Mirek do učení na vzduchotechnika, poté ještě studoval po večerech průmyslovku. „Ale už jsem věděl, že to je konečná. Už jsem byl příliš zakotvený v té undergroundové kultuře a – dneska to mladí lidé nepochopí – každá kariéra, každý postup, znamenaly další a další kompromisy. Někteří lidé opustili vysokou školu jenom proto, aby nemuseli dělat zkoušky z marxismu.“ Mirek Vodrážka a lidé kolem něj dělali vše pro to, aby se odlišili od „normální“ společnosti. Vzdělávali se například v psychiatrické literatuře, která tvořila silnou součást subkultury. Řada aktivit se pohybovala na hraně zákona.

V této době měl svoji první skupinu. „Byla to velice spontánní hudba. Hráli jsme pouze na undergroundových akcích, které jsme sami uspořádali.“ Na vystoupeních se například zatloukaly hřeby do kříže. Radikalizace se také projevovala v kategorickém odporu proti psanému slovu. Nonkonformní hudbu – často psychedelickou – chápe jako matku undergroundu. V širším kontextu celé undergroundové hnutí vnímá jako velice politické, zároveň však zaměřené tvrdě jak proti levici, tak proti pravici. „Byli jsme inspirování kontrakulturou v tom smyslu, že jsme kritizovali technokracii,“ říká. Po čase si znechutil hospodské řeči svých vrstevníků, což souviselo i s jeho femininním pohledem na svět. Z toho důvodu přestal pít alkohol, což bylo nestandardní i v rámci undergroundu. Jeho určité moralizování se později stalo rovněž v rámci kontrakultury pověstným.

Časopis Vokno a pobyt v Bohnicích

V roce 1974 nastoupil do první práce v rozmnožovně Státního nakladatelství technické literatury. Jeho šéfovi bylo okamžitě jasné, že má co do činění s někým, „kdo je proti“. „Oni mě tolerovali, protože jsem byl mladej, výstřední, ale relativně slušnej. Ta tolerance z jejich strany skončila v okamžiku, kdy přišli estébáci.“ K tomu došlo až o sedm let později. Důvodem bylo vydávání samizdatového časopisu Vokno, iniciovaného Ivanem Martinem Jirousem a Františkem Stárkem, na jehož výrobu Mirek kradl chemikálie z tiskárny.

Už v březnu roku 1977 vylezl na sochu svatého Václava, kam napsal v duchu emocionalismu bílou barvou dvoumetrový nápis „E. Indikce Bůh je zde“. Tento čin byl režimem vnímán jako náboženský protest, poškozování národních památek a výtržnictví. V kapse kabátu měl text Manifestu emocionalismu, který vyšetřující policajt původně považoval za Chartu. „Na Barťáku se mě ten člověk zeptal: ‚Proč jste to udělal?‘ A já jsem v duchu emocionalismu řekl: ‚Protože jsem to cítil.‘ A on mi říkal: ‚Tak to je hodně špatný.‘“ Nakonec prokuratura rozhodla o jeho stíhání na svobodě, zároveň však byl označen za nebezpečného schizofrenika, který se musí léčit.

Byl převezen do Bohnic, kde na něm aplikovali dnes již dávno překonanou metodu inzulinových šoků způsobujících kómatické stavy. „Stále více jsem si uvědomoval, že to je opravdu průser. Takže jsem začal být velice skromný a šílenství už jsem nějak neprojevoval,“ říká lakonicky. Primářka oddělení si dokonce pozvala Mirkovy rodiče a řekla jim, že pokud udělá ještě jeden takový politický akt, už nikdy se odtamtud nedostane. „Pro mě to bylo signum totalitního režimu.“ Po přibližně třech měsících byl konečně propuštěn, však roky zůstal pod ochrannou léčbou. „Tehdejší společnost ale byla daleko šílenější, než jsme byli my,“ dodává.

Nepodpis Charty a anticharta

Chartu 77 Mirek nepodepsal, protože text chápal jako málo radikální a neupřímný v popisu toho, co je v totalitním režimu možné: „Vadila mi základní věc – přece není možné, aby základní prohlášení Charty bylo neseno na tezi, že vedeme dialog s mocí. A především, že neusilujeme o žádnou změnu politického systému. To jsem chápal v rozporu se samotnou ideou lidských práv.“ Vymezoval se vůči takzvané chartistické ortodoxii spočívající v chápání výzvy jako čistě morálního, nikoliv systémově-politického dokumentu. Přesto se v jeho bytě zástupci Charty scházeli a StB jej také za chartistu považovala.

Takzvanou antichartu chápe jako potvrzení teorií totalitarismu, ukazující, jak hluboce společnost zachvátil strach ze systému. „Tam nešlo o nějakou jednu skupinu. Byl to systém založený na násilí, pracující s emocí strachu. Ten strach může mít různé formy. Jednu popisuje Havel ve svých dramatech – stačí zaklepání na dveře a ti lidé jsou posraní,“ říká. Kromě toho Mirek vzpomíná na Karla Gotta nesoucího štít anticharty: „My ale přece víme ze sociologie hudby, že pop music je jen jiný nástroj ideologie.“ Právě proto se vůči ní underground tvrdě vymezoval. Anticharta tak byla podle něj v důsledku potvrzením správnosti pozice undergroundu.

Práce v kotelně, bytové semináře, rozpad undergroundu

V roce 1976 se seznámil se svou pozdější ženou Ivou Pelikánovou. Po vyhození z nakladatelství neměl šanci získat slušnou práci. „Bylo mi jasné, že už nemůžu než jít do toho skutečného podzemí, což byla kotelna,“ říká k tomu. Spolu s dalšími disidenty topil v kotelně Metrostavu. Od roku 1978 bydlel ve starém kamenném domě na Starém Městě, který poté roky sloužil jako zázemí pro nejrůznější undergroundové aktivity, včetně bytových seminářů za účasti Milana Balabána, Milana Machovce nebo Egona Bondyho. Také zde nějaký čas bydlel mladý hudebník Petr Muk, který byl ve svých hudebních začátcích významně ovlivněn undergroundem a židovskou mystikou Maxmiliána Durena a který se zanedlouho poté stal představitelem mainstreamového popu. „Zatímco se mnou dělal skladby, které byly na rozhraní ‚art rocku‘ – třeba třicetiminutové, dlouhé, bláznivé hudební kompozice, tak potom začal dělat takový opravdu cílevědomý pop. Šel do showbyznysu,“ vzpomíná Miroslav. Ještě v první polovině 90. let měl ale Muk v drogovém opojení potřebu se vracet k Miroslavovi domů a očišťovat se zde od světských kompromisů.

V 80. letech byl Mirek Vodrážka svědkem rozpadu skupiny Plastic People of the Universe a v důsledku významné části undergroundu, což přičítá zejména osobnosti Mejly Hlavsy: „On osciloval mezi tím být součástí nějakých silných autentických zážitků a na druhé straně chtěl hrát pro lidi. Už ho nebavilo pořád se skrývat.“ S Hlavsou zásadním způsobem manipulovala StB, která jej nakonec dokázala i připoutat k systému, a on opustil zásady undergroundu. „Jak je možné hrát jako undergroundová kapela a za sebou mít v Lucerně SSM?“ táže se k tomu Mirek.

Celou normalizaci popisuje na základě silného pocitu zhnusení z vytékajícího slizu, který se promítal do všech oblastí života, včetně například oficiální hudební produkce. V průběhu 80. let zůstával permanentně sledován StB. Ke spolupráci jej však nikdy nepřesvědčovala, neboť dle Mirkových slov věděla, že to nemá smysl: „Oni potřebovali spolupracovníka – člověka, který byl ochoten i přes nějaký svůj vzdor – spolupracovat. Tohle u mě neexistovalo.“

Konec 80. let a život po revoluci

Koncem 80. let spoluorganizoval akci český Woodstock, která měla otestovat, zda úřady mluvící o perestrojce zasáhnou proti takovému festivalu: „Samozřejmě, ani jsme se nedostali na místo určení, všechno bylo uzavřené. Vraceli nás všechny zpět, některé posbírali. Takže tahle akce neproběhla.“ Roku 1987 publikoval text, ve kterém předvídal brzký rozpad okruhu kolem Charty 77. S blížící se sametovou revolucí podle Mirka totiž Charta nedokázala držet krok s dějinami – například až do konce 80. let byl problém prosadit její prohlášení požadující konec vedoucí úlohy KSČ.

Začátkem 90. let stále ještě topil v kotelně, když jej oslovil Martin Fendrych, tehdy působící jako náměstek ministra vnitra, aby šel pracovat k němu: „Měl jsem opravdu fyzický pocit hnusu z té instituce, tak jsem řekl ne.“ Namísto toho, aby se utápěl úředničinou, se radši šel učit tančit. Až do roku 1992 vydával časopis Vokno. Poslední číslo se věnovalo tématu feminismu, což byla problematika, s jejímž zdůrazňováním dle svých slov zůstával v undergroundu osamocen. V 90. letech ještě jako prakticky jediný muž hlasitě otevíral témata feminismu a transgenderu ve veřejném prostoru. „Začal jsem také být velice kritický vůči Václavu Havlovi, ale ne z pozice politické, nýbrž označováním jeho filozofických nebo intelektuálních chyb.“

Mirek Vodrážka dnes působí jako hudebník a nezávislý publicista, zároveň je členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Zůstává člověkem kontrakultury, kritickým k levici i pravici. „Stále jsem pro tu společnost nebezpečný a doufám, že budu i nadále,“ uzavírá.