Ana Vodvárková

"Tak my jsme přijeli už toho dvacátého prvního září a rádio Záhřeb hlásilo, že na Ivanovo Selo proběhl útok. A bylo zabito několik lidí. A já jsem měla ve skupině i děti, plný autobus dětí, z Ivanova Sela. A teď nevíte, co se děje, kdo je živý, kdo mrtvý. Za dva tři dny mě volali k telefonu, právě kolega, který má dneska pohřeb, zemřel, bývalý učitel. Říkal: 'Hele, vezmi si papír a napiš si, kdo zahynul, kdo je raněný a tak dál.' Co teď, teď já jsem to tajila. 'Neříkej to nikomu.' Ježíši, jak to tajit. Těm dětem ti někteří rodiče zahynuli. A teď ty některé děti za mnou chodí a říkají: 'Můj táta pracuje na poště a říkal, že mi bude volat každý den a on mi nevolá.' A on byl nebožtík, zabili ho. Nebo bylo dost jiných případů. No pak už jsem to učitelům musela říct. A zavolali jsme odbornou službu z Opavy, ať nám řeknou, co máme dělat. Byli to psychologové a zdravotníci a řekli: 'Takovou zprávu dětem nemůžete sdělit vy. Ať přijede ten rodič, který zůstal.' Tak jsme brzy zorganizovali návštěvu rodičů, maminek vlastně, aby to těm dětem řekly. A jak to vypadalo, to si můžete myslet. Ale měli jsme tam lékaře, měli jsme zdravotní sestry, které nebyly v tom bílém oblečení. Hned nějakou tu injekci nebo něco daly těm dětem i těm rodičům. Bylo to těžké, ale ty děti byly s námi. Česká země pomohla. V tom, aby ty děti... možná by to některé z nich daleko hůř prožívaly, možná by byly zraněné, nebo i zabité."

"Třináctého září odjela první výprava dětí do Čech. Bylo jich přes tři sta, nevím - tři sta padesát, několik - devět nebo deset - autobusů. Děti předškolního věku, školního věku, středoškoláci, učitelé. My jsme nechtěli. Za týden jela druhá výprava, ve které jsem byla já. Jeli jsme do Jánských Koupelí. My jsme nevěděli, kam jedeme. Nasedli jsme, autobusy, ze všech stran děti. Zprostředkoval to Svaz Čechů, naše Česká škola a paní Janotová se svým týmem a jeli jsme tam. Říkali: 'No nejvíce čtrnáct dnů tam budete. Dokud se ten Daruvar neuklidní.' Byli jsme tam čtyři měsíce. Takže někteří z vašich rodičů byli s námi. Tvoje máma i teta byly. Ty - už nevím, tvoje máma nebyla. Tvoje nevím, jestli byl někdo, táta nebo někdo." - "A jaký tam byl ten pobyt? Co jste tam dělala s dětmi?" - "Tam děti musely do školy. Hned jsme neorganizovali školu, protože jsme mysleli, že pojedeme brzy domů. Děti si vezly oblečení jen na těch pár dnů podzimu. Mezitím když už se vidělo... tady nám hlásili: 'Budete tam déle, zorganizujte školu.' No tak nic, tak jsme ji zorganizovali."