The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vohlídalová (* 1942)

• narozena 8. února 1942 v Londýně

• rodiče byli vyloučeni z komunistické strany a pohybovali se v disidentských kruzích

• na Karlově univerzitě vystudovala knihovnictví

• pracovala v liberecké knihovně

• za protesty proti okupaci v roce 1968 byla vyhozena z práce

• v listopadu 1989 sehnala videozáznam z Národní třídy a v liberecké nemocnici pořádala promítání pro zaměstnance

• po revoluci se stala ředitelkou knihovny a měla na starosti stavbu nové budovy, za kterou získala řadu ocenění

• byla nařčena ze zpronevěření peněz na novou knihovnu, obvinění bylo nakonec staženo

Rodinné zázemí

Věra Vohlídalová se narodila 8. února 1942 v Londýně do emigrantské rodiny. Její otec se narodil roku 1901 ve Znojmě, kde později zakládal komunistickou stranu. Matka, která byla o čtrnáct let mladší, se narodila v Albrechticích, měla devět sourozenců a v šestnácti letech úplně osiřela. Oba pracovali jako brusiči skla a byli členy komunistické strany.

Před vypuknutím druhé světové války se oba rodiče účastnili demonstrací proti nacismu, otec navíc organizoval transporty německých antifašistů, a to až do té doby, než byly zabrány Sudety. Dne 12. března 1939 se otec sebral a odjel do Anglie, kde se dva dny poté potkal se svou manželkou. Až časem zjistil, že už 16. března ho doma v Československu hledalo gestapo. V exilu se přihlásil do československé armády, ale nebyl přijat kvůli věku a také kvůli tomu, že měl lupénku. Nakonec byl poslán do továrny, kde se vyráběly a opravovaly letecké motory.

Otec, který uměl česky, anglicky a německy, po skončení války odjel do Mannheimu, kde pracoval pro organizaci UNRRA a řídil obrovský uprchlický tábor. Do Československa se vrátil koncem roku 1946. Z komunistické strany ho později vyloučili. Problémy měl třeba kvůli tomu, že když se vrátil ze zájezdu po Sovětském svazu, vyprávěl, jak je to jedna velká potěmkinovská vesnice. V 50. letech byl otec krátce zavřený za údajnou sabotáž pětiletky a strávil dva dny ve vazbě.

Zatímco otec žil v Mannheimu, malá Věra s maminkou bydlely v Čechách. Maminka neuměla česky a protiněmecké nálady byly v té době hodně vyhrocené, tudíž to vůbec neměly jednoduché. Maminka nemohla sehnat žádnou práci, a tak přes den obcházela své přátele, kteří se chystali na odsun, a loučila se s nimi. Věra chodila do školky, kde ničemu nerozuměla, a navíc se bála chodit na toaletu, takže se pravidelně počurávala. Jednou šla domů s kamarádkou Inkou a bavily se společně německy. Zaslechl to nějaký kluk a začal nahlas křičet, že mluví německy, a běžel to nahlásit policistovi. Ten se za nimi rozběhl, ony před ním začaly utíkat a nakonec se schovaly u Inčiných příbuzných. To pro Věru znamenalo, že se na dlouhé roky za němčinu styděla a mluvila jen česky. V roce 1948 začala chodit do školy a o šestnáct let později, v roce 1964, zakončovala studium knihovnictví na Univerzitě Karlově.

Vyhazov z práce a Charta 77

V roce 1968 se Věra Vohlídalová zapojila do protestů proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Její maminka dokonce překládala do němčiny známou řeč Jana Třísky a Václava Havla pronesenou v libereckém rozhlase. Protesty proti okupaci samozřejmě nezůstaly nepotrestány – Věra byla vyhozena z práce. A být v té době bez práce byl trestný čin: „Ocitla jsem se najednou bez práce, ještě s hrůzou, že mě za to zavřou.“ Nicméně zanedlouho zjistila, že je těhotná, a díky zákonu, který říkal, že v těhotenství nesmí žena dostat výpověď, ji museli přijmout do práce nazpět. V roce 1969 se jí narodila dcera a o čtyři roky později syn.

Další roky se Věra Vohlídalová snažila skloubit práci a péči o děti. V roce 1976 jí zemřela maminka a v roce 1977 přišla Charta 77. Její otec ji podepsal v Liberci na jaře 1978. V té době byl už v důchodu, tak mu bezprostřední nebezpečí nehrozilo, ale radil se s rodinou, zda má dokument podepsat. Tušil, že to bude mít následky i pro ně. Věra mu podpis schválila s tím, že „někdo tady musí upozornit na to bezpráví, který tady je“. Otec už v té době bydlel převážně na chalupě, kam za ním často jezdili jiní disidenti a chartisté. Sama Věra Chartu 77 nepodepsala. Bylo to krátce poté, co jí zemřela maminka, a měla proto jiné myšlenky, a neučinila tak rovněž kvůli dvěma malým dětem.

Otec zemřel v roce 1983 a na jeho pohřeb přišlo hodně lidí. Státní bezpečnost se předem zajímala, jestli bude nějaký proslov, ale když byli ujištěni, že ne, odešli. A přestože život v komunistickém režimu nebyl jednoduchý, vzpomíná Věra, jak se „v tom srabu uměli lidi i radovat“.

Nejtěžší rána

Nejtěžší rána přišla v roce 1988. Její dcera Petra odmala věděla, že rodiče mají škraloup a že se ona musí dobře učit, aby měla šanci dostat se na střední školu. Dělala všechno pro to, aby ve škole patřila mezi ty nejlepší. Vždycky si také přála cestovat a dopisovala si s dětmi z několika zemí a učila se jazyky. Když pak třeba přijela na návštěvu rodina z Anglie, mluvila s nimi Petra plynně anglicky, ale na Západ se jet podívat nemohla. V roce 1987 vyšla nová vyhláška, která říkala, že bude moct vycestovat ten, který bude mít zajištěno financování cesty ze zahraničí. Petra se začala moc těšit, nicméně byla u ní diagnostikována leukemie, 17. listopadu byla odvezena do nemocnice a za tři měsíce, 14. února 1988, bohužel zemřela.

Po této ráně Věra Vohlídalová věděla, že se musí vrátit zpátky do života, a s manželem hledali různé cesty. Dostala se tak do různých terapeutických skupin, jež jí pomohly si uvědomit, že člověk dokáže úplně všechno, pokud chce a rozhodne se za tím vykročit.

Revoluce

Když se začaly dít změny v okolních zemích, nikdo nevěřil, že v Československu půjde všechno tak rychle. V pátek 17. listopadu 1989 se odehrály známé události na pražské Národní třídě, v sobotu se o všem dozvěděla Věra a zjistila, že se do Liberce dostala videokazeta se záznamem ze studentské demonstrace. V neděli si šla s kolegyní kazetu vyzvednout do pedagogicko-psychologické poradny a už od pondělí pořádala promítání v nemocnici, na kterém se postupně vystřídali skoro všichni zaměstnanci. Když se to dozvěděl náměstek ředitele, shodou okolností její bývalý spolužák, řekl jí: „Věro, jestli to tady budeš pouštět, tak já tě vyhodim.“ S klidem mu na to řekla, aby ji tedy vyhodil, a on na ni začal křičet, že je všechno úplně jinak a že nahrávka je smyšlená. Přesto se nedala odradit a dodnes vzpomíná, jak v té době skoro nespali a jak nezapomenutelná a upřímná atmosféra tehdy panovala.

Liberecká knihovna

Po revoluci byla oslovena, aby šla dělat ředitelku knihovny. Po dlouhém rozmýšlení se přihlásila do výběrového řízení, které vyhrála. Stala se tak ředitelkou knihovny, jež sice měla obrovské prostory, ale v hrozném stavu. Její zásadní úkol tak byl, aby se stav jedné z největších knihoven v republice zlepšil. Po dlouhém vyjednávání se došlo k tomu, že nejlepší bude, když se knihovna postaví úplně nová, k čemuž vybrali pozemek židovské obce. Na novou knihovnu byla vypsána architektonická soutěž a nejlepší návrh vytvořil architekt Radim Kousal. Postavení knihovny pak ještě předcházely dlouhé diskuse a samozřejmě shánění peněz na celou budovu.

Když byla knihovna konečně dokončena, začalo pro Věru Vohlídalovou další martyrium. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál totiž řekl, že se ztratilo 80 milionů korun, a nařkl ji, že za to může ona. Čekalo ji tak pětileté stíhání, během kterého si „prošla peklem“ a bylo pro ni psychicky velmi náročné. Nakonec vše dobře dopadlo – proběhla dvě stání, případ byl odložen a soud se jí za způsobené strádání omluvil. Aby ze sebe všechen stres dostala a taky „aby se vyzvracela z toho všeho za těch 11 let“, napsala knihu Na houpačce nejen s knihovnou.

Věra Vohlídalová říká, že dneska už nic neplánuje a každý den je pro ni radost. Svoje vyprávění uzavírá s tím, že lidstvo je nepoučitelné a neustále opakuje tytéž chyby. Nicméně jsou některé, kterým bychom se měli za každou cenu snažit vyhnout. A také připomíná to, že každá demokratická společnost má povinnost chránit své menšiny.