The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Vohralík (* 1936)

• narozen 7. ledna 1936 v Praze

• přestěhoval se do Slaného, kde rodina provozovala kino Čas

• vystudoval Vysokou školu stavebního inženýrství v Brně

• roku 1968 emigroval do Švýcarska

• stál u zrodu exilového klubu Jan Palach ve Švýcarsku

• pořádal a zároveň dokumentoval literární pořady pro exilovou komunitu

• po roce 1989 se vrátil do Slaného

• kapelníkem orchestru Pulpeho sirotci

• autorem publikací „Jaký jsem byl přes mobil“ a „Jak život úsměv nosí“

Svět mě poprvé spatřil v Praze 7. ledna 1936. Já jsem světlo světa spatřil o pár dní později, když jsem otevřel oči. Ještě v předškolním věku a po rozvodu rodičů jsme se s matkou odstěhovali do Slaného. Matka, křestním jménem Jiřina, zde asi od roku 1940 provozovala v objektu restaurace Na Střelnici druhé, menší slánské kino Čas. Po roce 1948 bylo stejně jako restaurace znárodněno. 

Do základní školy jsem chodil ve Slaném, v roce 1947 jsem přešel do primy slánského gymnázia, ale v roce 1948 po zavedení tzv. jednotné školy byla víceletá gymnázia zrušena a nahrazena jedenáctiletými středními školami. Vrátil jsem se proto do šesté třídy a ve studiu na gymnáziu jsem pokračoval až po dalších třech letech. V roce 1954 jsem maturoval. Mojí třídní profesorkou byla přísná PhDr. Anežka Šírková, češtinu nás učil výborný vlastenec K. Eysselt. Rád vzpomínám na profesora Moravce, odborníka na klasické řeči, který později zásahem politických orgánů „s úspěchem“ pracoval ve sběrných surovinách. Po gymnáziu jsem do roku 1959 absolvoval vysokoškolské studium stavebního inženýrství v Brně. Mé první zaměstnání bylo u firmy Stavby silnic a železnic, poté jsem odešel do investičního oddělení ředitelství firmy Benzina, kde jsem zůstal až do příchodu vojsk Varšavské smlouvy, tedy do roku 1968.

Ještě téhož roku jsem emigroval do Švýcarska. Za tři měsíce tam z Prahy přijela i moje bývalá manželka. S tou jsem měl později dvě dcery a společně jsme žili až do rozvodu v roce 1980. Poté, co jsem dostatečně zvládl místní jazyk, jsem pracoval u různých projekčních firem, nejdéle jako stavební dozor pro stavební úřad města Curych. Vedl jsem silniční a železniční stavby, převážně v městské aglomeraci. Nebyl jsem ekonomickým migrantem, a proto jsem se po změně politických poměrů po roce 1989 do Čech vrátil. 

Sportovní činnost na závodní úrovni jsem dělal v letech 1951–1954. Tehdy jsem jako dorostenec dosáhl druhého místa v celorepublikovém hodnocení absolvovaných závodů. Přispělo k tomu velké sportovní kamarádství s Jirkou Jiráskem, který byl kvalitním jezdcem o jednu věkovou kategorii výše než já. Jezdili jsme jako závodníci ČKD Slaný a město si nás obou vážilo. 

Mezi mé mnohé záliby patří i hudba. Matka mně v mládí vyhledala starého profesora Michla, žáka Antonína Dvořáka, aby mě naučil hrát na klavír. Moc jsem toho nezvládl a asi po třech letech jsem svého učitele opustil. Po druhé světové válce však i do Slaného začala pronikat jazzová hudba, která se mi moc líbila. Slánský učitel Vladimír Trsek, zvaný Pulpe, byl rovněž obdivovatelem tohoto žánru, a protože byl zřejmě v muzikantské nouzi, vyhlédl si mě jako klavíristu pro svou skupinu hrající pod názvem Divadlo malých forem. V roce 1962 nás několik nadšenců – Jiří Plašil, Václav Hokův, Tomáš Hanuš a já, vedených předsedou Vladimírem Trskem – založilo ve Slaném jazzový klub. V některých výpovědích se mezi zakládajícími členy vyskytují i jména J. Růžička a J. Novák, je to však asi z neznalosti či úmyslně zkresleno. Ze zakládajících členů jsem naživu již jen já. S Pulpem jsem hrál v různých formacích až do okupačních dnů roku 1968 a úspěšné bylo zejména String trio. 

Když jsem se začátkem devadesátých let vrátil do Slaného, založil jsem v roce 1994 na Trskovu památku orchestr Pulpeho sirotci. Účinkoval na koncertech, příležitostných oslavách a jazzových festivalech. Původní kvinteto se rozrostlo během času až na osm lidí. S bývalými Pulpeho spoluhráči jsem mohl počítat opravdu jen sporadicky, a proto někteří členové mé kapely dojížděli na zkoušky ze vzdálenosti až třicet kilometrů. Skoro všechny aranže jsem dělal sám a repertoár byl oproti Trskovým dobám mnohdy modernější. Nicméně hráli jsme i původní úpravy Pulpeho Decimetu a rovněž jsme po doplnění externisty účinkovali jako Slánský Bigband na Slánských jazzových dnech. Některé skladby jsou zachyceny na vícerých amatérských CD. Od roku 2001 s námi zpíval americký zpěvák L. A. Davison, se kterým jsme na závěr existence kapely v roce 2007 natočili separátní disk. (Viz ukázka z CD, zpěv Davison.) Poslední koncert se konal v roce 2008. O tři roky později jsem vytvořil autorské CD, kde jsou pouze mé vlastní skladby, mnou aranžované a nahrané na počítači. Za spoluúčast při činnosti Pulpeho sirotků bych rád poděkoval zastupitelstvu města Slaného, které nám nejen finančně, ale také organizačně vycházelo vstříc. 

K mé muzikantské činnosti patří také brněnský orchestr 5 F, který jsem založil v roce 1956 během svého studia. Byl to soubor o deseti lidech hrající spíše taneční hudbu, tak říkajíc studentská kapela. Podstatně větších úspěchů dosáhl můj brněnský soubor foukacích harmonik. Jmenoval se Harmonikon kvartet. Oproti jiným podobným skupinám jsme hráli nikoli běžné, ale náročnější skladby. Zaranžoval jsem často i klasické kompozice jako například Šavlový tanec nebo Vjezd gladiátorů. To porota při soutěžích vždy ocenila, a proto jsme vyhráli mimo jiné ve své kategorii i celostátní soutěž v Brně a Bratislavě. Po skončení studia však osud rozfoukal všechny členy do různých částí republiky, a tak v roce 1959 soubor zanikl. Ale ještě dnes je možné slyšet něco z našich tehdejších foukaček na vlnách Českého rozhlasu. (Ukázka harmonik na přiloženém CD.) Součástí mého života je i nemuzikální kultura. Po příchodu do emigrace jsem se stal členem Československého klubu Jan Palach. V něm jsem společně se svým kamarádem J. Neuwirtem asi deset let natáčel exilovou činnost na magnetofonový pásek a vytvořil tak jedinečný audioarchiv, který byl díky knížeti Schwarzenbergovi po roce 1994 nejprve uskladněn na zámku Orlík a později byl na žádost Českého rozhlasu převezen do pražského rozhlasového archivu, kde se nachází dodnes. V době pobytu v zahraničí jsme se zmíněným kolegou připravili různé literární pořady pro místní českou komunitu. Podařilo se nám uplatnit se i v Radiu Zürich, které v roce 1973 odvysílalo náš hodinový pořad o dění kolem pražského rozhlasu v okupačních dnech („Heute vor fünf Jähren“) a později, v roce 1978, další hodinovou reportáž o zážitcích Čechů při příchodu do Švýcarska. 

Za svého opětovného pobytu v Čechách jsem napsal nejprve útlou knížku „Jaký jsem byl přes mobil“, která obsahuje v krátké veršované formě mé pohledy a zážitky na současný svět. O šest let později, tedy v roce 2012, jsem vydal svou druhou publikaci „Jak život úsměv nosí“, což je dvaatřicet krátkých úsměvných povídek ze života, proložených veršovanými vložkami. Obě publikace se nacházejí v kladenské a slánské knihovně. 

V současné penzijní době žiji ve Slaném, užívám si volného času, zaobírám se fotografií a jejím počítačovým zpracováním. Za zmínku snad stojí obrazová reportáž o přestavbě Husovy ulice v roce 2015.

http://www.meuslany.cz/data/ke_stazeni/rozvoj_mesta/i-akce/hus/foto-vohralik.pdf