The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vojáčková (* 1931)

• narozena 1931 v Plzni do dělnické rodiny

• klášterní škola a dětství v okolí fary

• v roce 1945 vstup do 12. skautského oddílu v Plzni, později přestup do 27. oddílu

• ukončení činnosti v roce 1948 vlivem zákazu Junáka

• odchod za prací do Prahy, později návrat do Plzně

• aktivní účast na obnově skautingu v roce 1968 a 1989

• založení 55. oddílu Bílá Střelka

Jana Vojáčková (rozená Uhlíková), skautskou přezdívkou Uhlík, se narodila v roce 1931 v Plzni v dělnické rodině. Její matka pracovala jako dělnice ve Škodovce, otec společně s jejím dědou založili autodopravu, kde pracoval jako řidič.

Jana chodila do klášterní školy a dětství prožila v okolí fary. Do skautingu přišla v roce 1945 vstupem do katolického 12. oddílu a svůj první skautský slib složila u oltáře. Když ale slyšela své spolužačky vyprávět o táboře jejich oddílu, rozhodla se přejít k nim, protože tábor „jsme neměly. My jsme se zaobíraly zdravovědou, písničkami a hrami, ale tábor nepřicházel na faře v úvahu. Tak jsem přestoupila.“ A v r. 1947 složila na svém prvním táboře znovu skautský slib se svým novým 27. oddílem.

S tímto oddílem se zúčastnila táborů v letech 1947, 1948 a také v roce 1949. Na tomto táboře nemohli být vedoucí, byl tedy veden 18tletými rádkyněmi a Jana zastávala funkci hospodářky. Po zákazu skautingu v r. 1950 u sebe ukryla některé věci z klubovny, mj. Knappův štít. V roce 1950 ale odešla do Prahy, kde pracovala jako účetní a kvůli tomu ztratila kontakt se svými přáteli. Později se ale celá účtárna přestěhovala do její rodné Plzně.

V r. 1968 se spolupodílí na obnovení skautingu v Plzni, zakládá 6. oddíl (později přečíslován na 55. oddíl Bílá Střelka). Oddílu věnovala během následujících dvou let velké úsilí. Jak sama říká: „To jsme žily jenom skautingem.“ Oddílu se podařilo postavit klubovnu, kam denně chodila po práci připravovat program a plánovat oddílové akce. Její práce se odrazila i na výsledcích v závodech, skautky vyhrály krajské kolo Svojsíkových závodů v roce 1969. O rok později i světlušky vyhrály krajské kolo a chystaly se na celostátní kolo. Účast jim ale byla na poslední chvíli zakázána, Svaz socialistické mládeže jim totiž zrušil objednaný autobus.

Ve stejném roce přišel znovu zákaz, který probrečeli. Po schůzce s rodiči se rozhodli dál nepokračovat a tak alespoň všechny peníze, které měl oddíl k dispozici, utratili za knížky, šátky a skautské lilie pro děti, aby je nemuseli odevzdávat SSM. Většina dětí po zákazu přešla do lyžařského oddílu, který vedl její známý Josef Liška a který alespoň zčásti dbal na „skautskou“ výchovu.

Jana Vojáčková se nikdy nepodílela na ilegálních aktivitách, přesto měla problémy zejména kvůli skautské činnosti. Jejím nadřízeným vadilo, že se v letech 68-70 zapojila do obnovení jejího oddílu. Také se nikdy netajila tím, že je skautka. Podnikání její rodiny v autodopravě po válce jejímu postavení rovněž přitížilo. Přesto se veškeré sankce týkaly pouze zmrazení platu.

V roce 1989 se Jana Vojáčková opět podílela na obnovení skautingu a je aktivní doposud. V současnosti působí v kmeni dospělých, o kterém říká: „Žijeme skautsky, jeden druhému pomáháme… Co jsme se naučili v mládí a dětství, tady pokračuje v babičkovským a dědkovským věku.“ Situaci ve skautu nadále sleduje a svým následovnicím vzkazuje: „My víme, co je to za práci a vážíme si každýho, kdo, byť je to jenom malý stebílko, přikládá. Dělejte to pořád, děvčata, takhle dobře, jako to děláte teď, děláte to dobře.“ A s úsměvem dodává: „I ti kluci to dělají dobře, i když jsou třeba někdy prasata špinaví a nepořádní.“