The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vojta (* 1935)

• narozen 19. dubna 1935 v Plzni

• po válce v roce 1945 se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem

• fotbalovou kariéru zahájil v ZSJ Armaturka Ústí nad Labem

• vyučil se dřevomodelářem v armaturce

• v roce 1956 narukoval na vojnu, kde hrál v Červené hviezde Bratislava a v Rudé hvězdě Brno

• po vojně se oženil a založil rodinu

• v roce 1959 přestoupil do Sparty Praha, kde působil do roku 1967

• za Spartu odehrál 351 zápasů a vstřelil 77 gólů

• členem reprezentačního týmu, na letních olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 získal stříbrnou medaili

• profesionální fotbalovou kariéru ukončil na konci 70. let

Josef Vojta se narodil 19. dubna 1935 v Plzni. Jeho otec, duší sportovec, byl frézařem ve Škodovce, maminka pracovala v továrně. Vojtovi měli tři syny a Josef byl prostřední.

Bratr, můj fotbalový vzor

Dětství a válku prožil Josef v Plzni, kde čtyřčlenná rodina bydlela velmi skromně, v jedné místnosti. Plzeň miloval, jako kluk hrával s kluky fotbal ve Štruncových sadech a pak na Viktorce. Jeho starší bratr mu byl prvním a nejdůležitějším trenérem. „Bratr hrál fotbal a učil mě rozumné věci, třeba že si nemám hledět nohou, ale fotbalu. Byl mým vzorem. Měl bohužel velké problémy s plícemi, ale byl lepší fotbalista než já,“ vypráví Josef, který si prý nikdy nemyslel, že to ve fotbale někam dotáhne.

Poválečné Ústí nad Labem

Válka rodinu naštěstí nepoznamenala, Josefovou nejsilnější vzpomínkou jsou nálety a osvobození Plzně americkou armádou. Po válce se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem, částečně vysídleného po Němcích, kde měla šanci získat důstojnější bydlení.

„Přišli jsme tam včas, a tak jsme po Němcích dostali vilku,“ vypráví pamětník, který vzpomíná, že v době, kdy do Ústí nad Labem přišli, tam žilo ještě hodně Němců. „Nemohli jsme si na ně ale stěžovat. Měli jsme s nimi přátelské vztahy. V našem mančaftu, do kterého jsem tam jako desetiletý kluk nastoupil, se mluvilo většinou německy,“ vzpomíná. Tehdy chodil do páté třídy.

Práce na prvním místě, až pak fotbal

V roce 1948, když komunisté převzali moc a poměry v zemi se začaly dramaticky proměňovat, bylo Josefovi třináct let. Byl ještě kluk a o politiku se nezajímal. Rodiny se společenské změny nijak nedotýkaly a život pokračoval jako dřív. Neučil se špatně a po základní škole šel do učení na dřevomodeláře.

Po vyučení pamětník pracoval v ústecké armaturce, stejně jako jeho otec. „Bylo to těžké zaměstnání, samé výkresy, ale práce byla pořád na prvním místě, až pak byl fotbal,“ říká Josef, který vždy po šichtě pospíchal na trénink. Hrál za tehdejší Závodní sokolskou jednotu Armaturka Ústí nad Labem. Jeho prvním trenérem byl Karel Kosař. „Byl to takový táta. Když nám něco chybělo, vzal nás za ruku a odvedl k doktorovi. Hlavně aby bylo všechno v pořádku,“ říká pamětník.

Fešácká vojna

V roce 1955 se pamětník dostal do juniorského výběru Československa a v roce 1956, jako jedenadvacetiletý, narukoval na vojnu do Karlových Varů. V přijímači s ním byl fotbalista Ján Popluhár. Odtud je oba převeleli do Červené hviezdy Bratislava, kde ještě kopali druhou ligu. „Byl to velký klub ministerstva vnitra a slavní hráči nás tam přijali dobře. Byl jsem nadmíru spokojený. Matně si pamatuji, že tam hrál Laco Kočány, Matlák, Gajdoš. Bydleli jsme tam na ubytovně ministerstva vnitra. I když to bylo v roce 1956, po Chruščovově kritice stalinského režimu a navíc jsme byli pod ministerstvem vnitra, vůbec nás to neovlivnilo. Byla to opravdu skvělá vojna,“ vzpomíná Josef, který bratislavské hviezdě pomohl devíti brankami k postupu do první ligy. Po půl roce působení přestoupil do Rudé hvězdy Brno. Zde se setkal s Vlastou Budníkem, o něco starším kamarádem, na kterého nedá dopustit. „Staral se o mě, když mi bylo zle. Proslul jako národní hokejista. Já jsem také zkoušel hokej, ale v mé době už se nedal kombinovat hokej s fotbalem. Vlasta to ale zvládal výborně. Hrál hokej a pak nastoupil jako fotbalista,“ vypráví pamětník.

Se Spartou jsme se dohodli na podmínce, že dostanu byt

Po vojně se Josef vrátil do Ústí a oženil se. S manželkou, která pracovala jako účetní v Mototechně, se poznal v závodní jídelně. V roce 1959 se jim narodila dcera. V té době hrál za Armaturku, když o něj projevily zájem pražská Sparta i Slavia. Trenér Karel Kolský ze Sparty přišel dřív a s Josefem domluvil přestup. Bylo mu tehdy pětadvacet let. „Nebylo nic podepsaného, ale já když něco řeknu, tak to má platnost. Dohodli jsme se na podmínce, že dostanu byt pro rodinu. A tak když přišla Slavia, na férovku jsem řekl, že už jsem domluvený se Spartou. Pro mě byl důležitý hlavně ten byt, který jsem nakonec dostal,“ říká pamětník, který měl v té době také nabídku z ciziny. „Já jsem ale byl spíše fanoušek Sparty. Takže i to byl motivační moment, proč jsem podepsal přestup ke Spartě. Jsem tam do dneška,“ říká Josef.

Na vstup do týmu se slavnými jmény vzpomíná rád. „Přijali mě tam výborně. Nejdříve jsem měl takové kontroverze s Andrejem Kvašňákem. Nenechal jsem si nic líbit a dostali jsme se do konfliktu. Řekl jsem mu svoje, ale také, že ho mám rád, ale že si na mě nemůže dovolovat. Vyříkali jsme si to na hřišti nebo ve sprše. Od té doby jsem měl pokoj a byli jsme velcí kamarádi,“ vypráví pamětník.

Po čase trenér Rudolf Vytlačil pozval Josefa do seniorské reprezentace. Debutoval v zápase proti Rumunsku. Šlo o čtvrtfinále Poháru národů, hrálo se před 60 000 diváky a pak v Praze před 30 000 diváky. „Dostat se do reprezentace je sen každého hráče. Nebyl jsem vůbec překvapen, když jsem nebyl nominovaný, protože tam byla veliká konkurence, například Masopust, Bubeník a další,“ vypráví pamětník.

Ve Spartě Praha hrál od roku 1959 do roku 1967 a stal se pilířem týmu. V letech 1965 až 1967 mužstvo získalo titul mistrů. Za Spartu odehrál 351 zápasů a vstřelil 77 gólů. V Poháru mistrů evropských zemí nastoupil v sedmi utkáních, v Poháru vítězů pohárů hrál ve dvou utkáních a v Poháru UEFA vyběhl na trávník dvakrát.

Olympiáda v Tokiu: Zaplatit jsme si měli i dresy

Mezi nejcennější okamžiky jeho kariéry patří turnaj v Tokiu, kde se ve finále utkali s Maďary a s reprezentací vybojovali krásnou stříbrnou medaili. Josef na to ale nevzpomíná rád. „Během olympiády v Tokiu jsme mohli navštívit závody a také zápasy jiných sportovců. Moc času nám tam ale nezbývalo. Bylo na nás nasazené očko, byli jsme sledováni, abychom se tam moc nepotkávali se sportovci ze Západu. A nakonec – i když jsme tam získali stříbro, nenechali nás tam ani na konečné vyhodnocení a museli jsme hned letět zpátky. Bylo nám to hodně líto,“ vypráví pamětník. Uspěchanost jejich šéfů se ale nevyplatila. V Kambodži se totiž porouchalo letadlo a všichni museli v hotelu čekat na odlet celý týden.

„Vrcholem ale bylo, že jsme museli zaplatit olympijské dresy. A to já jsem nechtěl. Neměli jsme peníze. Těch 1500 za dres musela Sparta zaplatit za mě, protože jsem to odmítl.“ Zklamání nakonec čekalo fotbalisty i doma. Jak říká Josef: „Žádná sláva po našem příletu nebyla.“

S fotbalem procestoval Evropu, byl ve všech pěti kontinentech, dvakrát navštívil Jižní Ameriku a naposledy byl v Austrálii. Vzpomíná na Chicago, kde bylo hodně Čechů a vítání i loučení s nimi bylo krásné. „Byla tam možnost emigrovat, dostal bych tam byt, auto, co by bylo potřeba. Ale byl jsem už ženatý a od rodiny se těžko odchází. Kdybych tam byl s rodinou, asi bych se nerozmýšlel,“ říká pamětník.

Rudé dresy Sparty

V roce 1967 odešel Josef Vojta ze slavné Sparty a začal hrát za FK Chomutov. V roce 1968, kdy se mu narodil syn, ho zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy, právě když jel do Chomutova za rodinou. „Pospíchal jsem rychle domů, ale nebyla to moc příjemná cesta. Kolem mě jezdily tanky. Nerad na to vzpomínám, celé to období jsem měl strach o rodinu, nenesl jsem to dobře.“

Jak ale přiznává, dobu Pražského jara nijak zvlášť neprožíval. Sparta byla vnímána jako klub preferovaný komunisty, nosila rudé dresy. Tehdejší místopředseda vlády Lubomír Štrougal byl jejím velkým fanouškem. Pamětník ale odmítá, že by někdo Spartu protežoval. „O politiku jsem se nezajímal. Ale po převratu jsem se poprvé sešel i se Štrougalem a jeho manželkou a bylo to docela příjemné setkání. Povídali jsme si o fotbale, o zdraví a o běžných věcech. V KSČ jsem nikdy nebyl, i když mi členství nabízeli,“ říká pamětník.

Pracoval jsem i na jeřábu

Když přešel z Chomutova do Meteoru Praha, fotbalem už by se neuživil, a tak mu kamarád nabídl práci na jeřábu. „Bylo pro mě výborné, že jsem pracoval manuálně. Finančně to bylo také skvělé,“ říká. Po dvou letech odešel jako čtyřicetiletý do Nespek. Pracoval pak v Dopravních podnicích na hřišti, kde byl trenérem a také správcem. Na konci sedmdesátých let fotbalovou kariéru ukončil, ovšem za starou gardu AC Sparta Praha hraje dodnes. V sezoně 2009/10 byl zvolen sparťanskými fanoušky společně s Ivanem Haškem do Dvorany slávy AC Sparta Praha.

Josef Vojta proslul jako univerzální fotbalový hráč. Mohl na hřišti zastávat dva nebo tři posty, mohl hrát kdekoli – od obránce po útočníka – ale s postupem času hrál stále častěji na pozici záložníka. „V národní lize byla ale velká konkurence záložníků a neměl jsem tam na růžích ustláno,“ říká pamětník, který měl pověst nejtvrdšího hráče v lize. Nikoho nešetřil, ale patřil k férovým bojovníkům.

Jak bylo tehdy zvykem, jakožto vrcholový sportovec dostával plat, avšak oficiálně musel být zaměstnán v civilním povolání. Josef, hráč Sparty, pracoval v ČKD Sokolovo jako plánovač. „Sparta oficiálně jako klub hráče neplatila. Bral jsem peníze za mzdu ze zaměstnání, asi 1400 měsíčně. Trenér Ježek pak zavedl, že se trénovalo třeba už dopoledne. Předtím jsme byli v práci do dvanácti hodin a teprve pak jsme šli na trénink,“ vysvětluje pamětník.

V době rozhovoru si Josef Vojta užívá aktivního stáří, ve věku dvaaosmdesáti let pravidelně hraje nohejbal, chodí na houby a pracuje na zahradě. Syn Tomáš hrál hokej i fotbal a dcera se věnovala gymnastice.