The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Vojtěchovský (* 1955)

• narozen 15. dubna 1955 v Praze

• vyrůstal na Smíchově

• v letech 1974-1980 studoval na Katedře dějin umění a estetiky FF UK

• v letech 1978-1981 hrál na harmonium v kapele Mozart K vedené Oldřichem Janotou

• po dokončení studií pracoval v několika lokálních galeriích a v Památníku národního písemnictví

• v roce 1985 se oženil se svou holandskou přítelkyní a vystěhoval se do Amsterdamu

• od roku 1991 se vracel do Československa

• ve stejném roce založil v barokním klášteře Plasy Centrum pro metamédia

• v roce 1995 nastoupil do Národní galerie na pozici kurátora Sbírky moderního a současného umění

• od roku 2004 vyučuje na FAMU v rámci Centra audiovizuálních studií

• je jedním ze zakládajících členů interdisciplinárního projektu Frontiers of Solitude

Zvuky industrie a psychedelie

 

Miloš Vojtěchovský se narodil 15. dubna 1955 v Praze. Dětství prožil na Smíchově, který byl v šedesátých letech jednou z industriálních bašt metropole. Za okny dětského pokoje skřípaly během nocí železniční vlečky z přilehlého smíchovského nádraží. Tam, kde je dnes velký supermarket, se rozkládala Vagónka Tatra Smíchov, tedy někdejší Ringhofferovy závody. Ve čtvrti byla často cítit vůně výroby piva a po ulicích jezdili koně táhnoucí valníky se sladem. Miloš a jeho bratr Pavel se na jejich nápravách často nechávali svézt, i když to bylo jen pár metrů, za nejbližší roh ulice.

Otec obou sourozenců, Miloš Vojtěchovský starší, byl psychiatr. Maminka Milena pracovala na Albertově v ústavu parazitologie. Z důvodu časové vytíženosti obou rodičů byli Miloš a Pavel v dětství formováni spíše babičkou a dědečkem. S rodinou bydlela ve smíchovském bytě také maminčina chůva Lidka, která se během času plně začlenila do chodu domácnosti. „Lidka se o nás starala i přesto, že tento třídní zvyk byl už v šedesátých letech přežitkem,“ uzavírá Miloš popis rodinných poměrů.

Ve druhé polovině léta roku 1968 byli oba bratři na prázdninách v Českém ráji. S okupačními vojsky se tedy setkali v Praze spíše jako s daností, na kterou je rodiče předem připravili. Jeden z mála charakteristických obrazů, který Milošovi utkvěl v paměti, je sovětská jednotka okupující západní břeh Vltavy ještě do pozdního podzimu, kdy se celospolečenské dění posunulo směrem k počínající normalizaci. Dopady horšících se poměrů také výrazně ovlivnily otce, který signoval v roce 1968 petici Dva tisíce slov a odmítl při prověrkách stvrdit souhlas s okupací. V důsledku toho přišel v roce 1972 o práci ve Farmakologickém ústavu Lékařské fakulty hygienické v Praze a později byl donucen k profesnímu opuštění Prahy. Místo získal až v roce 1975 jako primář Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích.

Konec šedesátých let se u Vojtěchovských nesl ve znamení občasných bytových seminářů, na kterých se objevovala Otka Bednářová, Ivan Klíma či Petr Pithart. „Pamatuji si, že jsem jednou večer otevřel dveře do kuchyně, a za stolem seděl náš současný prezident,“ popisuje Miloš situaci, která je z dnešního hlediska uvěřitelná jen stěží. Oba bratry však tyto sedánky rodinných známých zajímaly pouze okrajově. Pavel se často vydával do Music F Clubu a jeho o pět let mladší sourozenec se snažil na rockové koncerty proniknout také.

Pamětník se tak například zúčastnil kultovních koncertů Bird Feast a Fish Feast organizovaných pražskou psychedelickou kapelou The Primitives Group. V roce 1968 se také dostal na Beatový festival v Lucerně. „Bylo mi třináct let a těm Primitivům jsem tenkrát vůbec nerozuměl. Určitě to však ve mně zanechalo silnou stopu. Ve stejné době fungoval v Praze také klub s názvem Sluníčko, kde hrávaly kapely Olympic a Matadors. Byl to úplně odlišný druh produkce,“ oživuje Miloš vzpomínky na dobovou scénu. Rovněž se však na chvíli zastaví u rodinného výletu do Amsterdamu v roce 1969, kam Vojtěchovští vycestovali díky známým. V holandské metropoli tehdy s bratrem viděli koncert skupin Jethro Tull a Soft Machine.

 

Střet s institucí

 

Po dokončení gymnázia se pamětník neúspěšně hlásil do ateliéru malířského restaurování na Akademii výtvarných umění. Ve snaze uniknout vojenské službě proto absolvoval přijímací zkoušky na katedru dějin umění a estetiky, kam jej nakonec vzali. Z jeho vyprávění je však cítit určitá apatie, kterou si vůči studovanému oboru rychle vypěstoval. Dobovými konotacemi okleštěná estetická studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, silově anektovaná kunsthistorickým oborem, zanechávala v Milošově chápání spíše rozpaky. Skladba pedagogů transformovaná prověrkami rovněž nevytvářela příliš motivační prostředí, a mladý posluchač si tak uvědomil, že je možná vším jiným než právě kunsthistorikem.

Je paradoxní, nakolik se jeho výpověď o témže oboru liší od svědectví spolužáků, kteří s ním na katedru docházeli ve stejném ročníku. Kunsthistorik Vladimír Czumalo, jehož příběh je v rámci projektu Paměti národa rovněž zaznamenán, sice poukazuje na značné limity tehdejšího studia, jeho soud však nepodléhá tak striktním kritériím. Je tedy otázkou, zda normalizace pokřivila kunsthistorickou vědu v její podstatě, nebo pouze formálně uzavřela bránu možného zájmu pro ty posluchače, kteří by se rádi vydali cestou nepodléhající dobovým hranicím oboru.

„Střet s tou institucí, tedy s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, byl tehdy velmi tvrdý. Rozpustily se mi všechny sny,“ říká pamětník a i po letech tím stvrzuje své zařazení mezi ty, kteří si záhy uvědomili kontrolu režimní moci na humanitních univerzitách. Zmíněná skutečnost tedy nejen že prohloubila jeho zájem o alternativu soudobé kulturní scény, ale také o dění v undergroundu, které jej kontinuálně doprovázelo od gymnázia. Jaksi samovolně se účastnil koncertů takzvané druhé kultury, dění kolem Jazzové sekce či neoficiálních uměleckých sympozií. Jeho pozice však odpovídala roli nezúčastněného pozorovatele, což se projevilo i v kontextu dění kolem Charty 77: „Na katedře se o tom vůbec nemluvilo. Důležité to bylo naopak mezi mými kamarády, kteří se živili jako noční hlídači. Musím však říct, že jsem v té době nebyl ani ten noční hlídač, nýbrž jakýsi přifařenec, který k nim chodil na návštěvu a na kus řeči.“

 

Mozartovy koule

 

Asi v polovině svých studií se Miloš rozhodl opustit dosavadní smíchovský domov. Volný pokoj našel přes známé v jistém domě v Radlicích. Nebylo náhodou, že ve stejných zdech v té době zkoušeli právě Plastici. S jejich baskytaristou Mejlou Hlavsou se Miloš poprvé setkal již v období dospívání, kdy se svou teenagerovskou kapelou zkoušel na pódiu zmiňovaného Music F Clubu. „Tehdy tam dorazil, protože ho někdo pozval. Chvíli postával u baru, a když slyšel, jak hrajeme, tak zase odešel,“ říká s úsměvem Miloš.

To, co by v jiném životním příběhu mohlo skončit s odchodem ze střední školy, se v pamětníkově životě o několik let později přetavilo v uměleckou praxi. V domě, do kterého se nastěhoval, bydlel totiž i písničkář Oldřich Janota, který končil své angažmá ve skupině Pentagram a hledal nové spoluhráče. „Od spolužáka Jiřího Švestky jsem koupil za dvě stě korun harmonium, které jsem si nastěhoval do pokoje, a zkoušel na něj hrát. Předtím jsem měl harmoniku typu Concertino, kterou jsem od někoho dostal zdarma, a zkoušel jsem na ni také hrát. S Oldřichem jsme se dohodli a vystoupili společně na Rychtě. Možná to bylo v roce sedmdesát osm nebo tak nějak. Později se k tomu dostali další lidé, jako Honza Štolba, Emil Pospíšil, který jednu dobu bydlel vedle, a Martin Rychta.“

Zmíněné svědectví objasňuje vznik hudební formace Mozart K, tedy Mozartovy koule, působící na české scéně až do roku 1982. Území tehdejšího Československa objížděli hudebníci v Janotově Trabantu Kombi, do kterého se s obtížemi vešlo i zmíněné harmonium. Jeho zvuk i princip hraní se staly jedním ze základních, stěžejních prvků žánru, který zúčastnění hudebníci později označili slovním novotvarem turbofolk. Hudba posouvající hranice písničkářství k obzorům psychedelie se ve své konstituci neustále zadrhává a ve vzniklých skulinách nechává vyznít zvuk sitáru či Janotovy specifické texty. Sám Miloš při nahrávání pro Paměť národa několikrát upozornil na to, že v jeho podání nelze mluvit o hráčství na harmonium, nýbrž o jeho pouhém obsluhování. Stejné to bylo i s magnetofonovými kazetami, na které nahrál ambientní zvuky městského života nebo hlasy pacientů v blázinci.

Jediná nekoncertní nahrávka Mozart K vznikla v bratislavském studiu, kam je pozval jakýsi spřátelený místní zvukař. Celá akce proběhla tajně během víkendu. Bylo to v podobné době, kdy Miloš obhájil svou diplomovou práci a i přes nabídky na postgraduální studium se definitivně vzdálil akademickému prostředí. Výzkum lidské kreativity, kterému je text zasvěcen, má však mnoho společného nejen s počiny v rámci Mozart K, ale také s jeho dalším směřováním i snahou udržet si přehled o soudobé nezávislé produkci v rámci výtvarného umění.

 

Spiritka

 

Vzhledem k rodinnému zázemí i pamětníkově historii je jaksi nasnadě snaha o získání modré knížky a únik vojenské službě, který se stal úspěšným především díky diagnostickému přičinění otcových kolegů. Mladík, který chodíval za galerijními hlídači na kus řeči, se díky nově získanému titulu historika umění uplatnil jako zaměstnanec několika lokálních galerií. Později nastoupil do Památníku národního písemnictví, kde inicioval dvě výstavy z institucionálních sbírek. Jedním z jeho dalších počinů mělo být představení Vladimíra Kokolii, který v té době dokončoval svá studia na Akademii výtvarných umění.

K plánované prezentaci mladého umělce, jehož výchozím médiem byla kresba a linoryt, však nakonec nedošlo nejen kvůli tomu, že ji vedení památníku zakázalo, ale především kvůli zájmu StB, který na sebe Miloš přivolal držením samizdatových výtisků periodika Jednou nohou. Sešity na průklepovém papíře neopatrně schovával ve svém stole, který byl umístěn uprostřed sdílené místnosti. Podle pamětníkova vyprávění je evidentní, že to byl právě obsah jeho zásuvek, jenž zajímal spolupracovníka tajné policie, kterým byl evidentně někdo z jeho kolegů v památníku.

Ztráta pracovního místa se však v Milošově příběhu objevuje s jakousi přirozenou daností. Umožnila mu s určitou mírou vnitřního odlehčení odejít na pozici hlídače technického objektu, v jejímž rámci mohl již definitivně uniknout soudobému společenskému uspořádání a příliš si tak nezadat ani s tajnou policií, ani s kontrolovaným institucionálním provozem, který jej provázel po celý život. „Neměl jsem ambice dělat kariéru jako estetik ani jako historik umění, protože jsem věděl, že v jádru žádným historikem nejsem,“ říká stroze pamětník.

Současně se mohl i nadále pohybovat mezi výtvarníky, jejichž tvorbu považoval v dobových intencích za důležitou. Z jeho snahy v tomto ohledu vyplynulo uspořádání hromadné přehlídky na opuštěném statku Spiritka za stadionem na Strahově. „Velmi mě lákalo zorganizovat tam ilegální akci a také jsem chtěl, aby u toho vznikla nějaká zvuková instalace. V roce 1982 se tam tedy podařilo uspořádat jednu z prvních zvukových výstav u nás. Samozřejmě byly prezentovány i jiné věci, třeba Franta Skála, který vyrobil velký světelný objekt,“ popisuje Miloš akci, na které vystavoval mimo jiné i Luboš Fidler nebo Martin Janíček.

 

Stálý cizinec

 

Zmiňovaná výstava se uskutečnila nedlouho potom, co pamětník poznal v Praze jistou holandskou dívku, kterou si později vzal za ženu a rozhodl se za ní vystěhovat do města, kde byl naposledy v roce 1974 jako čerstvý absolvent gymnázia. V rámci své celoživotní svobodomyslnosti jej v polovině osmdesátých let nenapadalo jiné řešení existenciálního dilematu. „V roce 1985 jsem měl pocit, že to tady nikam nevede. Domníval jsem se, že celý zdejší systém je odsouzený k hroznému konci,“ odpovídá Miloš na otázku pátrající po motivaci jeho žádosti o vystěhování, aby následně přešel k popisu praktických okolností: „Během půl roku se mi podařilo získat papíry. Zaplatil jsem za svoje vzdělání a dostal jsem potvrzení, že nikomu nic nedlužím. S sebou jsem si odvezl dvě kočky a jeden kufr, který jsem musel nechat proclít. Už si nepamatuju, co to bylo za hlouposti, které jsem si tam tenkrát naskládal.“

Na podzim roku 1985 se tedy ocitl v Amsterdamu a začal žít život odtržený od předchozích třiceti let za železnou oponou. Živil se většinou manuálně na stavbách nebo v sítotiskové dílně. Výjimečně se mu podařilo přednášet předmět v rámci tamního kunsthistorického ústavu věnovaný umění střední a východní Evropy. Toto angažmá však sám brzy opustil především kvůli složitosti holandštiny, kterou se sice dobře naučil, ne však natolik, aby v ní plynně a dlouze hovořil o tak sofistikované problematice.

Amsterdam pamětníka přitahoval svou multikulturností. Sám však uznává, že se v jeho ulicích i po deseti letech cítil pořád jako cizinec. Těsně před rozpadem východního bloku se mu podařilo otevřít výstavní prostor Galerie OKO v přízemí domu, ve kterém bydlel, a během sametové revoluce v ní pořádal několik benefičních aukcí na podporu stávkujících studentů v Praze. Předtím se zapojil do velké mezinárodní burzy pro nezávislé vydavatele s názvem Europe Against the Current (Evropa proti proudu), které se zúčastnila nezávislá hudební i literární vydavatelství. Na akci se také podařilo dostat umělce z Československa. „Samozřejmě, že jsem cítil solidaritu k tomu boji doma. Současně mě tížilo svědomí, že jsem od toho utekl. Prostě jsem odešel. I přesto, že jsem věděl, že každá ruka je potřebná,“ říká Miloš a vysvětluje tím svou zahraniční angažovanost vůči rodné zemi.

 

Návrat do katolické krajiny

 

V roce 1991 se tehdy šestatřicetiletý exulant začal vracet do Československa. Jeho hlavní motivací se stal začínající projekt v barokním klášteře Plasy, který byl později pojmenován jako Centrum pro metamédia. Prostor, do kterého se poprvé po revoluci podíval díky kreslíři Jiřímu Kornatovskému, znal už z roku 1982, kdy se v jeho velké části konala výstava fotografií 9&9, jejíž kurátorkou byla Anna Fárová. Podle Milošova konstatování se za uplynulou dekádu na místě vůbec nic nezměnilo. Mohutné klenby zůstaly bez hnutí, okoralá omítka přestala opadávat, a celý komplex staveb tak čekal na první impulz, díky kterému by se mohl probudit.

Snaha oživit starobylou stavbu se mohla na počátku devadesátých let jevit jako utopická. Pamětník v ní však viděl velký potenciál, který se mu díky vložené energii postupně podařilo naplnit. Nutno podotknout, že se uprostřed boje neocitl sám, nýbrž v týmu dalších spolupracovníků, kteří se postupně sdružili pod nadací s názvem Hermit. Během následujících let tak chodby, ambit, sýpku a přilehlé prostory kláštera vyplnily intervence českých i zahraničních umělců. V budově prázdné prelatury pak vzniklo zázemí pro rezidence i svobodnou multimediální tvorbu. Velkou část projektů bylo možné realizovat od roku 1996 do roku 1998 hlavně díky podpoře švýcarské nadace Pro Helvetia, kterou v rámci České republiky obdržely jen dva další projekty.

Aktivity kolem Centra pro metamédia se však výrazně podepsaly také na Milošově osobním životě. V roce 1995 se rozvedl a přestěhoval se zpět do Česka, odkud před deseti lety odešel. Aktivity kolem kláštera v Plasech postupně utichly v roce 1999 po sporech s místním památkovým ústavem, který v objektu rovněž sídlil. Tou dobou již Miloš několik let pracoval jako kurátor Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii. Začlenil se tak do týmu tehdejšího ředitele Jaroslava Anděla. Velkým završením jejich spolupráce byla výstava s názvem Jitro kouzelníků?, která je v kontextu tuzemské scény dodnes chápána s určitou ambivalencí. Snaha o rešerši pozice umění a vědy na konci milénia působila podle dobové kritiky spíše jako nekoncepční počin. Ve své podstatě je však celý projekt s ohledem na místní produkci ojedinělý, a to nejen v obsahové, ale i instalační rovině. „Veletržní palác v té době nevlastnil ani jednu televizi. Ti lidé, kteří tam pracovali, vůbec netušili, jak se něco takového instaluje. Uměli třeba pověsit obraz nebo něco odstěhovat, ale nic víc. Museli jsme si to tedy dělat sami nebo hledat někoho dalšího,“ popisuje pamětník tristní situaci instituce na konci devadesátých let.

Po ukončeném angažmá v Národní galerii vedl mediální laboratoř Sorosova Centra pro současné umění a od roku 1997 pracoval externě také na brněnské FaVU. Později se podílel na založení Centra audiovizuálních studií na FAMU v Praze. V roce 2015 inicioval v rámci Galerie Školská 28 mezinárodní projekt Na pomezí samoty (Frontiers of Solitude) zabývající se dopadem klimatických změn na degradaci industriální krajiny. Střet krajiny společenské i té, která je tvořena přírodními biotopy, se mu stal hlavním mottem pro návrat do středoevropského prostoru. Specifický vklad, který do tuzemské scény stále vnáší, má však kořeny v jeho desetileté zkušenosti cizince. „V Amsterdamu jsem pochopil rozdíl mezi katolickou a protestantskou krajinou,“ říká Miloš Vojtěchovský a jaksi mimochodem tím shrnuje svou zásadní formativní zkušenost s životem v různých kulturních kontextech.