Anna Vojtková

„Maminka nejprve pořád myslela, že se vrátí. Pak, po revoluci, když někteří lidé dostali něco zpět v restituci, tak jsem se jí ptala, jestli se mám o to taky zajímat a něco jim vyřídit, a máma řekla: ´Ať si to ti Hanáci strčí někam.´ Nic nechtěla, už byla taková zapšklá a od Čechů nic nechtěla. Byla ráda, když se tam jela podívat, ale nazpět už nechtěla nic.“

„S manželem jsem se náhodou seznámila na svatbě u našeho souseda. Když jsem chtěla jít už domů, tak mi říká, ať mu dám adresu. A já na to, ale prosím tě, ani si na mě nevzpomeneš, a já mám takové dlouhé chorvatské jméno. A on říká, moje maminka je taky Chorvatka. Moje matka se ho zeptala, a jak se jmenovala? No že Mokrušová. A odkud? Z Nového Přerova. A tak máma řekla, běž dom a přines tu svatební fotografii. Donesla jsem ji a maminka mu ukazuje: ´Tohle je tvoje máma, tohle je tvoje babička.´ Tak na to tak hleděl, šel domů, doma to řekl. Začali jsme spolu chodit a po půl roce se naše mámy znovu setkaly. Od vysídlení se neviděly, oni ti Mokrušovi byli vystěhováni hned mezi prvními v roce 1946. To bylo tak dojemné setkání… A teta Jago, ta, co bydlela v Domašově, mi řekla: ´Já jsem tak ráda, že jste se našli vy dva, naši.´ Na to nikdy nezapomenu, jak to říkala. To bylo tak hezké.“