The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Volf (* 1924  †︎ 2012)

• narodil se 2. června 1924 v Táboře

• po vyhlášení protektorátu se celá rodina zapojila do odboje

• ukrývali generála Františka Slunečka a parašutistu ze skupiny Bivouac Františka Pospíšila

• 2. února 1943 byli Miloš s otcem a později i matka s babičkou zatčeni

• Miloš byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a v pracovním táboře v Kladně

• od 7. února 1944 do 20. dubna 1945 byl spolu s otcem vězněm KT Flossenbürg

• absolvoval pochod smrti z Flossenbürgu

• celá rodina se po válce šťastně sešla

• Miloš po komunistickém puči musel odejít z vysoké školy

• otec Josef byl v roce 1950 odsouzen na osm let do pracovního tábora

• pracoval v Československém rozhlase a Československé televizi

• po roce 1968 musel z televize odejít

• zemřel v roce 2012

Mládí

Miloš Volf se narodil 2. června 1924 v Táboře v rodině obchodníka. Jeho otec Josef vlastnil malý koloniál na kraji města, matka Marie byla v domácnosti a starala se o tři syny. Už od svých čtyř let se aktivně věnoval házené, sám hrál a trénoval dívčí družstvo v Sokole. Navštěvoval gymnázium v Táboře, ale v kvintě přerušil, protože se doslechl, že muže, kteří jsou studovaní, posílají do Říše. Musel tedy gymnázium dokončit po válce. Poté se přihlásil na práva do Prahy.

Dětství prožil na tehdejší podmínky normálně (otci pomáhal s chodem krámku, doplňoval zboží, obsluhoval zákazníky), ale díky známostem otce s jistým panem Knotkem se v patnácti letech jeho život zásadně změnil: zapojil se do odboje a začal pracovat jako rychlá spojka v odbojové organizaci Obrana národa. Setkal se se spoustou „nepohodlných“ lidí, kteří byli často ubytováni v domě jeho rodičů v podkrovním bytě. Koncem listopadu 1942 pomáhal také českému parašutistovi Františku Pospíšilovi (přezdívanému Nebeský). Ten byl vyslán z Anglie jako velitel výsadkové skupiny Bivouac s diverzními úkoly. Jejich úkolem bylo zničit elektrárnu v Přerově a destrukcemi narušovat trať Přerov–Olomouc. Mladý Miloš musel zastávat funkci rychlé spojky, kryl záda Pospíšilovi, když shazoval telefonní dráty, obhlížel s ním okolí pro připravované akce. Dokonce se zúčastnil přípravy na zadržení německých zásob posílaných do Čech, k čemuž mělo dojít právě u Tábora, na takzvaném Pětimostí. Ovšem jeho práce se neskládala pouze z pomoci Fr. Pospíšilovi. Mladý Míla také zásoboval potravinami chudé židovské rodiny z okolí Tábora. Vozil jim ve futrálu od houslí mouku, cukr a další základní potraviny, které mu jeho otec připravil.

To, že u sebe Volfovi ukrývají českého výsadkáře, se brzy rozkřiklo a jistý pan Vacek, bývalý řídící táborské věznice, který se podílel na získání nové identity pro Pospíšila a který ho vlastně k Volfovým přivedl, byl 2. února 1943 zatčen. Jenomže Pospíšil byl zrovna něco vyjednávat či zjišťovat v Brně. Proto se Volf rozhodl Pospíšila varovat korespondenčním, samozřejmě zašifrovaným lístkem. Když ho šel ale Milošův dědeček podat na poštu, pracovníci gestapa celou jeho rodinu zadrželi a podrobili tvrdým a nekonečným výslechům na táborské úřadovně gestapa. Tam se dostal pan Volf do strašného stavu, zhubl za ty dva měsíce o třicet kilo a měl problémy se srdcem. K ničemu se ale nepřiznal.

Terezín

Začátkem května 1943 byl i s matkou a otcem transportován do KT Terezín. Prožil tam ukrutné chvíle, dřel jako zavážeč bahna, motykou okopával přední šance, pak zalhal a dostal se do pískovny, kde skládal písek, dokonce krátce pracoval jako zedník, ale jeden komandant Soukup – „primitiv“, jak sám pan Volf  říká, přišel na to, že není vyučený zedník, ale student gymnázia. Skončily mu volné neděle. Byl zaměstnáván jako klepač koberců, které pak sám musel vynosit nahoru do bytu velitele bloku Soukupa. Nosil pampelišky a mlíčí jeho králíkům a housatům, a nakonec dokonce učil malovat i jeho dceru: „Jsem uklízel barák, ten blok a odpoledne přišel pro mě (dozorčí Soukup, pozn. red.) a dal mně asi dvanáct koberců, od těch malých až po ty velký, oni bydleli v té budově jednoposchoďové za rohem. A když jsem to dodělal, tak jsem mu to tam chtěl vynést nahoru, on bydlel v prvním patře. Říká: ‚Ne, tady máš košík.‘ A šli jsme do zahrady, potom tam udělali ten třetí dvůr z toho, tenkrát tam byla ještě zahrada taková. Tak tam jsem sbíral pampelišky a mlíčí, on měl za ženským dvorem v takovém zákoutí dvě králíčata a dvě housata, tak abych to tam dodal. Pak jsem vzal ty koberce a nesu je nahoru a byla tam u něj jeho dcera, taková školačka ubrečená. A já jsem teda zahlásil, že odejdu, a on říká: ‚Počkej, študent.‘ Neboť jsem byl študent, že jo. ‚Uměl bys tohle?‘ A ukázal mně takový strašně zmrvený výkresy. A já, že uměl. Byly to tři výkresy, tak jsem je hned udělal a za tejden znova pro mě přišel, to už jsem klepal jeden malej koberec a kreslil dvanáct výkresů. A koncem června ona se zlepšila ze čtyřky z kreslení na dvojku. A on mi dal krajíc chleba, ale abych to snědl tam. Tak já jsem toho půlku ukrojil, strčil do kapsy a on mě viděl, já myslel, že byl pryč. ‚Komu to chceš dát?‘ Já říkám: ‚Tatínkovi.‘ – ‚Tvůj tatínek je tady?‘ Říkám: ‚Tady, no, pane komandant, on by chtěl k vám do komanda.‘ – ‚Ať nastoupí ráno ke komandu. A co tomu šíká maminky?‘ – ‚Ta je tady taky.‘ – ‚Ó, taky tady.‘ A v pondělí mě poslal na ženskej dvůr, abych štemoval pro elektrikáře – abych viděl maminku. A přitom on byl, on se chlubil, že zabil jednou ranou vězně. On byl primitiv, víte, a to se člověk naučil, že se musí umět rychle rozhodnout.“

A jednoho dne byl transportován přes „Pečkárnu“ do věznice na Pankráci. Zde se setkal s otcem a oba spolu pokračovali přes Buchenwald a Weiden do Flossenbürgu.

Flossenbürg

Jakožto vězeň s označením RU – Rükkehr Unterwünscht – návrat nežádoucí byl v koncentračním táboře ve Flossenbürgu přiřazen k pracovníkům v kamenolomu. O této práci se říká, že když tam člověk vydrží dva měsíce, je to zázrak a stejně mu už nezbývá více než týden… „Do Flossenbürgu jsem přišel 7. února 1944. Je to Bavorská Sibiř, je tam minus třicet stupňů, to bylo běžné. Minus pětadvacet, minus třicet. Teď jsme stáli na tom apelplace, museli jsme se svléknout a stáli jsme tam nahý. Někteří staří padali, tak je odvezli. Teď do koupelny a vařící voda a studená voda a zase ven. A protože jsem měl návrat nežádoucí – RU – Rükkehr Unterwünscht, tak jsem šel do kamenolomu. A to víte, v kamenolomu, dřeváky, sice nám dali nějaký spodní prádlo, jako kalhoty spodní, ale ty byly papírový a byly za tři dni pryč. A košile a sako, no a bez rukavic, to se nesmělo. První bylo, že si každej měl vzít kámen a musel ho nést po schodech po hraně toho kamenolomu nahoru. Oni to ještě udělali tak, že tam byli ty pomocníci, to byl nejhorší kápo, co tam byl. A ty nás mlátili: ‚Ty máš malej kámen.‘ A už dostal a musel vzít větší. A když si na někoho zasedli, tak ani ten druhej nebyl dobrej, tak si musel lehnout a deset lidí na něj navalilo kámen a potom řekli: ‚Vidíte, vy jste takoví hajzlové, on radši umře.‘ Ale oni večer polejvali schody vodou, takže to bylo zledovatělý. A když lidi šli, a když už byl první tak v půlce, tak oni začali dělat dole rambajs, ty lidi chvátali, uklouzli, padli, ruce zlámaný, nohy zlámaný, kameny lítaly, to bylo strašný. Když se ten kámen donesl nahoru, museli jste ho hodit dolů, aby ho zítra mohl zase někdo jinej vynést…“

Po otřesných zážitcích z kamenolomu se mu jako klíčníkovi podařilo dostat se do továrny na výrobu německých letounů. Natírali křídla apod. Byly to ale nepředstavitelně těžké časy, pan Volf vzpomíná na hrůzné skutky, které lidé té doby dokázali páchat na ostatních lidech. Například: „Ten tábor byl přeplněnej, protože byl pro tři tisíce pět set vězňů – a už nás tam bylo víc než šestnáct tisíc. A to už nešlo spát, to šlo sedět na lůžku, jen Němci, ti mohli ležet, ale my ostatní seděli. A oni už se nevešli ani k tomu sezení, tak je zamkli na umývárnu a stáli celou noc. A když tam někdo umřel, tak padnul, až to ráno otevřeli, bylo to strašný… A vši hejbaly tím táborem, to nešlo udržet, ten skvrnitej tyfus. Krematorium nestačilo, oni už pálili lidi na hromadách a polili je hořlavinou. A vzpomínám dodneška na tu pyramidu lidskýho popela u toho krematoria. Bylo to takový ošklivý a lidi si zoufali. A teď Miloš Kučera mi říká: ‚Počkej, v elektrikářské dílně, kde se starají o to, aby šel proud do těch drátů kolem tábora, aby šlo světlo a tak, tak tam si dávají esesáci opravovat rádia a ty opravený rádia odevzdávají až tehdy, když tam přijde k opravě rádio nový.‘ On si tam chodil pro nový zprávy. A my jsme se scházeli já a ještě dva na devatenáctým bloku u písaře večer a on nám říkal ty zprávy a my to potom roznesli. A lidi se už trošičku vylepšili, už nebyli takoví otrávení. Němci si toho všimli a na ten Štědrej večer ve čtyřicátým čtvrtým zaveleli večer apel, už potmě, a oběsili tam šest Rusů – údajně pokus o útěk, ale chtěli nás zastrašit. Zatím v pozadí hořel na půdě těch dozorců rozsvícenej vánoční strom. Ale tihleti (popravení Rusové, pozn. red.), každej musel dostat padesát ran bejkovcem před tím, než ho pověsili. A o každé ráně musel vědět, takže když omdlel, polili ho vodou a dostával další. Bylo to strašný a já jsem z toho byl taky na nic, tak jsem si pro sebe kreslil takový ty obrázky ‚dřeváky proti holinkám‘ a ‚Hrad a hlad‘.“

Následující vzpomínka je z období invaze amerických vojáků, kdy Němci a komandanti z táborů začínali mít strach a pokoušeli se smazat všechny stopy svých morbidních činů: „Všechny ty Němce se zeleným trojúhelníkem oblékli do esesáckých uniforem a posílili s nima stráž kolem tábora. Takže ty zmizeli z těch bloků. My jsme museli odpárat svoje čísla na hromadu, vysypaly se tam blokový kartotéky, daly se tam ty bejčáky, co byly na bloku, a spálili to. Spálili i ty, co tam věšeli, ty, co popravovali, aby nebylo tohleto svědectví. A ten tábor svěřili starostovi. A my už jsme nedostávali čtvrt kila chleba, ale sotva osminku. A najednou ti Američani se dali z taktických důvodů jiným směrem. A teďkon tamti se vrátili a všechny svolali. Já už jsem na tom bloku nebyl, protože ten blokman tam nebyl a ten písař byl nemocnej. Jsem to dělal všechno sám potom. A na tom bloku už bylo přes tisíc vězňů. Takže je svolali a řekli, že byly asi tři auta s červeným křížem tam u té první budovy, velitelské budovy. Řekli, že je to Mezinárodní Červený kříž, že nás předaj, ale že musíme udělat nový kartotéky. Dali nám nový čísla, už na červeným podkladě, ne na bílým, už tam nebyly ty trojúhelníky, ani tam nebylo písmeno národnosti. My jsme to měli sepsat, přidělit: nový číslo, starý číslo, z kterýho tábora, protože třeba den předtím tam přišli z Buchenwaldu, den předtím zase odjinud. Jméno, příjmení, národnost, povolání, v jakém komandě pracoval a jestli byl už taky léčenej v táboře. Copak s Čechama, s Polákama, s Rusama, s Němcema i s těma Francouzama to šlo. Já jsem myslel, že s Italama si pomůžu přes latinu – to vůbec nešlo – spíš přes francouzštinu. No, s těma Rusama jsem taky to… Ale nemtudum Maďarům. My jsme si ukazovali. Já jsem dvě noci a dva dni nespal, abych to dodělal, protože jsem si řikal, odevzdám to a budem osvobozený. Já to 20. ráno nesu hotový na tu hlavní správu, a oni řekli: ‚Hochu, to je podfuk, v noci už jel první transport.‘“

Pan Volf nastiňuje brutalitu, které se esesmani dopouštěli na vězních, a zoufalství, které cloumalo celým táborem: „V ten den (20. dubna 1945) nám nepřinesli jídlo, prostě už nebyla ani ta suppa, ten eintopf. Dali nám tam takovej dřevěnej štandlík, říkali, že je to sirup. Tak jsem říkal: ‚Podívejte se, budem dávat každýmu tři lžíce, nevíme, kolik toho je. A až přijdete podruhý, uvidíme, kolik vám ještě můžeme dát.‘ Tohleto vykládám a najednou běželi esesáci se psama nahoru, protože to bylo takhle stupňovitě, ten šestej blok byl předposlední. A nastoupit na apelplac. Všechno se to shromáždilo na apelplac, udělali se tam třikrát po dvou stech – přijel další transport. My jsme se vraceli a tam někdo (protože přišli z toho Buchenwaldu k nám, pět dní hladem). Někdo roztrh ten štandlík, chtěli se najíst, než půjdou, protože věděli, že to bude zase transport. Padli do toho, teď přišli čoklové a ti chlapi z toho nevstali, ty tam byli nalepený jak na mucholapce. A ty psi je tam v tom roztrhali, teď se vrátili ty hladoví zespoda a lžičkama z těch nebožtíků… To víte, to bylo snad nejhorší, co jsem zažil, když člověk přestal být homo sapiens.“

Návrat domů

„Jdeme z lesa a tam je utábořená ruská armáda a proti nám se hnal jeden poddůstojník, ožralej jak kádr, se samopalem. A že jsme Germánci, že nás postřílí. My jsme ho přesvědčovali a mluvili na něho rusky, tak on si vzpomněl, že je akorát jeden – a že já byl nejmladší, tak mě tam stavěl a já říkal: ‚Do prkýnka, jsem tady už kousek od domova a ještě tady to odnesu.‘ A najednou běžel jeden kapitán, za ním vojáci – voni ty ženský utekly a těch si nevšímali (ženy, které potkali při cestě domů a cestovali spolu s nimi, pozn. red.). Ten kapitán přišel, tohohle chytil, urval mu nárameníky, vzali mu hned samopal, zkopali ho, zmlátili ho. A ten kapitán přišel a říkal: ‚No što sdělaj, davaj pokuriť.‘ A šáh do holinek, vytáh noviny, natrhal lístečky, vzal pytlík s machorkou, každýmu ubalil cigaretu, zapálil. My to dokouřili, a abychom mu šli pomoct vytáhnout sanitku německou, která byla v příkopu takhle napůl. No, tak jsme mu šli pomoct, on ji nakonec nastartoval, tak že nás sveze. My do toho nasedli, ujeli jsme sotva kilometr a došel nám benzin. Říká: ‚No što sdělaj, davaj pokuriť.‘ A my šli pěšky…“

Po návratu domů, po strastiplné cestě, se konečně celá rodina sešla. Pan Volf se rozhodl dokončit gymnázium. Složil maturitu a nastoupil do Prahy na právnickou fakultu. Kvůli politickým rozepřím však musel studií zanechat. Jeho otec byl komunisty obviněn ze zapření části majetku a byl poslán na nucené práce na Slovensko. Miloš Volf pak absolvoval základní vojenskou službu u „černých baronů“ a dále se věnoval vojenskému rozhlasu. Po odchodu z vojny na rozhlas nedal dopustit, když ale přišla nabídka z televize, chopil se této příležitosti a zanedlouho už měl vlastní pořady pro děti a mládež. V té době se oženil a odstěhoval se z Tábora do Prahy. V roce 1968 této práce musel zanechat a dál se živil jako skladník a poté se uchytil v reklamě.

Nyní žije nedaleko Plané nad Lužnicí, v bytě jedné ze dvou dcer. Celý život se věnuje záležitostem 2. světové války a dodnes je členem Svazu protifašistických bojovníků, předsedá setkáním se spoluvězni z Flossenbürgu a vypráví své zážitky ostatním lidem.