The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Václav Volfík (* 1930)

• narodil se 19. září 1930 v Postřekově na Chodsku, otec Jan Volfík byl zednickým přidavačem

• v roce 1944 odešel do učení do Bavorska

• při osvobození pomáhal americkým vojákům

• od roku 1949 do roku 1952 studoval na vojenských školách v Mladé Boleslavi a v Hranicích na Moravě

• v letech 1952 až 1962 byl velitelem dělostřeleckého pluku v Klatovech

• v roce 1962 byl povýšen do hodnosti majora a absolvoval studijní pobyt v Leningradu

• v letech 1962 až 1972 velel raketovému útvaru v Holýšově

• v letech 1972 až 1982 byl velitelem raketové základny v Lysé nad Labem

• od roku 1982 do odchodu do důchodu v roce 1989 pracoval na ministerstvu obrany v Praze

• žije v Postřekově, kde vybudoval Síň tradic

Václav Volfík se narodil 19. září 1930 do rodiny zednického přidavače Jana Volfíka a maminky v domácnosti. Dětství (a stáří) prožil v chodské vesnici Postřekov, která těsně sousedila s německým Bavorskem. Otec v rámci své profese jezdil i do zahraničí, například v roce 1929 do Jugoslávie.

Pamětník nejen osudy své rodiny, ale kroniku celého Postřekova souhrnně zpracoval v Síni tradic obce Postřekov, kde se každý může dozvědět více o historických událostech, které se v průběhu staletí odrážely v životě a příbězích občanů žijících v této šumavské chodské vísce.

Setkal jsem se s Lídou Uvarenkovou...

Václav Volfík vzpomíná na setkání s Lídou Uvarenkovou, která bojovala s občanem Postřekova Josefem Buršíkem u Buzuluku. V Postřekově se dne 11. září 1911 narodil pozdější generálmajor Josef Buršík, mimo jiné hrdina SSSR a nositel dalších vysokých sovětských vyznamenání. Generál Josef Buršík, v roce 1945 hodnostně kapitán, patřil k velkým osobnostem československého zahraničního odboje na východní frontě v období druhé světové války. Výjimečné vyznamenání – Hrdina SSSR – obdržel spolu s Antonínem Sochorem a Richardem Tesaříkem dne 21. prosince 1943 za hrdinství při osvobozování Kyjeva.

Josef Buršík se nacházel ve skupině, která byla v lednu 1942 přemístěna do posádky v Buzuluku, kde se formoval první samostatný polní prapor. Po tvrdém výcviku byl 30. ledna 1943 odeslán na frontu. V březnu 1943 byl zařazen k obraně městečka Sokolovo. Josef Buršík velel první četě v rotě nadporučíka Jaroše, který při obraně Sokolova padl. Jako první cizinec byl in memoriam vyznamenán titulem Hrdina SSSR. V květnu 1943 začala v Novochopersku vznikat první čs. samostatná brigáda. Rtm. Buršík byl ustanoven velitelem roty středních tanků T-34. V listopadu 1943 byla brigáda nasazena do boje o hlavní město Ukrajiny Kyjev. Město bylo obsazeno Němci.

Tehdy přiběhly k tanku Josefa Buršíka dvě ukrajinské dívky, Lída Uvarenková a Olga Kučerová, které upřesnily místa odporu a postavení obsazená Němci. Jejich zásluhou se tak Čechoslováci jako první probili do Kyjeva a významně přispěli k jeho osvobození. Za tuto bojovou akci byli Josef Buršík, Richard Tesařík a Antonín Sochor 23. prosince 1943 v Kremlu vyznamenáni řádem V. I. Lenina a Zlatou hvězdou hrdiny SSSR.

V únoru 1944 byl na Volyni vytvořen první čs. armádní sbor v SSSR. Poručík Buršík se stal velitelem tankového praporu, se kterým bojoval v Karpatsko-dukelské operaci a v březnu 1945 zasáhl do bojů o Moravskou Ostravu. Do svobodného Československa se vrátil v hodnosti štábního kapitána a stal se velitelem tankového pluku v Ostravě. V roce 1949 byl pochopy zločinného komunistického režimu zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke čtrnácti rokům vězení.

V roce 1950 se mu podařilo z vězeňské nemocnice v Olomouci uprchnout na Západ. Žil ve Velké Británii, kde se výrazně angažoval proti okupaci naší země sovětskými vojsky – v srpnu 1968 vrátil velvyslanectví Sovětského svazu v Londýně zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Po roce 1989 se vrátil do vlasti, kde byl plně rehabilitován, povýšen do hodnosti generálmajora a vyznamenán Řádem M. R. Štefánika III. třídy. Častokrát také navštívil svoji rodnou obec Postřekov. Zemřel 30. června 2002 v Londýně. 28. října 2005 mu prezident republiky udělil za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a za vynikající bojovou činnost in memoriam Řád Bílého lva I. třídy ve vojenské skupině.

Pamětník ve „své“ Síni tradic v Postřekově také vystavil osobní dopis s věnováním, fotografii Lídy Uvarenkové a uniformy, které mu věnoval generál Buršík. S oběma se osobně setkával.

Příjezd Američanů do Postřekova

Václav Volfík ve svých vzpomínkách coby historický badatel detailně popsal také osvobozování Postřekova americkou armádou: „Na konci dubna 1945 přiblížili se Američané k našemu pohraničnímu pásmu hor. Po celý týden bylo slyšet hřmění děl a vidět nad Českým lesem leteckého pozorovatele. V poledne 30. dubna dopadlo několik dělostřeleckých granátů na střed obce. V noci na 1. května opět dopadlo několik dělostřeleckých střel do různých částí obce. Němci té noci utekli z Postřekova. V úterý 1. května kolem deváté hodiny ráno dopadlo ještě několik granátů na silnici ve spodní části obce a na železniční trať. Při tomto ostřelování nebyl nikdo zraněn ani zabit. 1. května 1945 v 11 hodin přijelo na Díly první americké auto – jeep [džíp] – a v něm dva američtí vojáci. Auto odjelo. Přes podminovaný most v lese nad Dobrou Vodou přijela od Valtýřova dvě auta, třetí bylo výbuchem nálože zničeno a sedm amerických vojáků bylo zabito.

V 6 hodin začala z lesa vystupovat pěchota (2. pěší divize) a byla místními občany v čele se starostou Krištofem Řezníčkem uvítána hudbou, chlebem a solí. Tohoto uvítání se zúčastnili i první zvědavci z Postřekova (Josef Matoušouc, Jiří Kajer, Jiří Lang, Krejčířák, Václav Volfík a další). Po rozmluvě s velitelem jednotky u Vítů (bývalý hostinec) ten přislíbil, že druhý den do Postřekova přijede. Na další naléhání postřekovských občanů vyslal ještě 1. května večer pěší četu (asi 40 mužů) do Postřekova. Postupovali v bojovém pochodu po obou stranách silnice se samopaly v rukou. Nad Postřekovem se rozdělili. Část postupovala přes obec, kde byli obyvatelstvem radostně vítáni. Před školou, kde byl německý lazaret, se zastavili, zatkli dva německé vojáky a pokračovali na Klenčí.

Druhá skupina (kterou vedl pamětník Václav Volfík) postupovala křivou cestou na Postanzlouc vrch, kde zajala asi četu německých vojáků, kteří tam několik týdnů připravovali jakousi obranu. Po zničení jejich zbraní odvedli Američané tyto německé vojáky do Klenčí. Ve středu 2. května 1945 o 11. hodině se dočkali Postřekovští osvobození. Američané přijeli ve dvou terénních bojových vozidlech. Naproti Bolfíkouc mlýnu (hořejších) uprostřed shromážděného obyvatelstva se zastavili. Dvě malá sedmiletá děvčátka v chodském kroji z tkalcovny, Hančička a Boudouc Jindra, podala veliteli oddílu malou kytičku. Dospělá děvčata – Bětuškouc Ludmila a Petráčkouc Jarmila – uctila osvoboditele po slovansku podáním chleba a soli. Jiří Lang (Toml) daroval Američanům za obec Starý Postřekov čakanu se slovy: ‚Vítám vás jménem obce Starého Postřekova k nám a děkujeme vám za naše osvobození z drápů německého draka, pod kterým jsme dlouho trpěli. Přinesli jste nám největší dar lidstva – svobodu a mír. Předávám vám malou upomínku na nás, čakanu, starou chodskou zbraň, kterou naši předkové po staletí hájili hranice naší drahé vlasti.‘ Velitel oddílu anglicky poděkoval. Pak nasedli do auta a v čele ohromného průvodu zvolna pokračovali k pomníku padlých. Během této cesty průvod stále rostl. Zpívaly se národní písně, které hudba zahrála.

Této manifestace se zúčastnili téměř všichni obyvatelé Postřekova. U pomníku padlých krátce k velikému shromáždění promluvil Jan Volfík (Řakomák) a dva Rusové (jednalo se o zajatce, kteří byli s dalšími v Postřekově poschováváni). Po nadšeném zazpívání národní hymny odjeli Američané do Klenčí. Průvod části občanů pokračoval k železniční zastávce a vracel se zpět po Houlíkouc cestě a pak po Mlynci nahoru. Při této příležitosti byly strhány německé nápisy a různá označení. Pořádková služba, za velení četnického strážmistra v. v. Jiřího Ledviny, zatkla několik občanů z Mlynce podezřelých z toho, že nesou vinu za zatčení postřekovských občanů za okupace.

Na rozcestí u Márinků se průvod rozešel. V odpoledních hodinách se do Postřekova přesunula bojová jednotka asi o síle roty. Velitelství bylo zřízeno v mlynecké škole, dělostřelecká pozorovatelna v domku u Jindrů č. p. 221 a dělostřelecká baterie se rozmístila na Trávnících. Američtí vojáci rádi konzumovali vařená vejce, která získávali od místních obyvatel za čokoládu, cigarety a mýdlo. Vedli odtud dělostřeleckou palbu do prostoru Otova, Zdanova, kde dosud byli němečtí vojáci. 5. května v ranních hodinách spolu s jednotkami dislokovanými v Klenčí vyrazili přes Horšovský Týn směrem na Plzeň. Jako průvodci s nimi odešlo 11 mužů z Postřekova. A to: Jiří Ledvina č. p. 214, Jan Buršík – Tašek, Jiří Ledvina – Šindelář, Ondřej a Josef Buršík – Bílých, Josef Jahn – Chvojka, Prokop Buršík – Rymíček, Josef Tauber – Voráč, Václav Beran – Beranouc, Jiří Krutina – Márinkouc, Josef Sladký – Špaček.“

Přijel k nám i Zátopek

Někdy v padesátých letech byl k jeho jednotce na Šumavu poslán také známý český atlet, voják z povolání major Zátopek. Václav Volfík na něj vzpomíná jako na obyčejného chlapa, který si na žádné hodnosti nehrál. V té době měli společně zkoumat strategii zrychleného přesunu vojáků, a i když v padesátých letech byl na vrcholu slávy, nikterak to ostatním vojákům nedával najevo. Přijel na svou dobu v poměrně luxusním voze, ale kapitánu Volfíkovi hned v úvodu sdělil, aby zanechal vojenských oficialit a vrhnul se společně s ním do práce. Po zpracování úkolu pro velení armády se život u jednotky vrátil do zaběhnutých kolejí a Emil Zátopek se vrátil ke svým „běžeckým“ reprezentačním povinnostem.

Vzpomínky na život v klusu

Podplukovník ve výslužbě Václav Volfík na svoje působení u armády vzpomíná ve své autorské knížce Vzpomínky na život v klusu. „Publikace nepopisuje dějiny Československé lidové armády, nemá být historicky objektivním průvodcem, naopak předkládá veřejnosti osud jednoho konkrétního, hmatatelného člověka,“ upozornil J. Maštálka. Václav Volfík popsal věcným stylem svou cestu profesionálního vojáka-dělostřelce a velitele raketových jednotek v době studené války... Své místo zde mají i různé mezilidské peripetie, vztahy a kolize, a to i na politické úrovni, neboť doba, ve které pamětník sloužil u ČSLA, byla poznamenána závažnými společenskými zvraty včetně toho posledního v roce 1989...