Jarmila Volfová

„Babička bydlela přímo naproti v lese v bílém domě, ve kterém se narodila i máma. Jako malá holka jsem k babičce chodila moc ráda. Vždy jsem dostala kočárek s panenkou a jela jsem k babičce. Nesměli mi dát vajíčka, protože panenka podle mých představ brečela, takže jsem tím kočárkem hutně plácala a babičce jsem kolikrát přivezla míchanici. Dříve tam nebyl vodovod. Babička brala vodu ze studánky a kýbly stály vyrovnané v kuchyni, připravené k potřebě. Protože byla panenka špinavá od vajíček, tak jsem ji v těch kýblech vykoupala, takže voda se mohla vylít, protože nebyla k ničemu.“

„(Otec) byl v jáchymovských dolech. Shodou okolností to bylo v 50. letech, kdy tam byli umístění političtí vězni. Některým vězňům nosil dopisy a dárky, takže to taky odnesl. Nějaká dobrá duše se postarala o to, aby ho odsoudili, takže byl chvíli zavřený v Chebu. Po revoluci ho rehabilitovali. Tenkrát dostal dva nebo tři měsíce za to, že napomáhal politickým vězňům. Pamatuju si paní Chodorovou, která měla syna zavřeného jako politického vězně. Táta mu od ní nosil dopisy a dárečky. Nebyl jediný. Jak to chodilo v 50. letech, tak se někdo postaral a nakonec byl souzen u Okresního soudu v Kraslicích. Následně se dostal do nápravného zařízení v Chebu. Stalo se to v roce 1953 nebo 1954, ještě jsem nechodila do školy. Vím, že jsme tam s mámou za ním párkrát byly. Navíc to bylo okolo Vánoc, takže to bylo smutné.“

„Byla to německá rodina. Chodili k nim při žních i k jiným pracím na výpomoc zajatci z lágru v Jindřichovicích a vždy za to byli velmi rádi. Po válce to s nimi dopadlo špatně. Přišlo sem pár nadšenců z vnitrozemí, z tzv. Revolučních gard, a na Štědrý večer je zkrátka vyhodili. Štědrovečerní večeře dlouho zůstávala v domě netknutá. Nikdo s nimi neměl slitování. Máma to nesla těžce, protože se s nimi znala a věděla, že se ničím neprovinili. Nejhorší bylo, že vedle Němců, kteří tu zůstali a věděli o těchto činech, potom léta žili lidé, kteří se takhle provinili, resp. zachovali k jejich původním spoluobčanům. Někteří z nich nabrakovali a odtáhli zpátky, ale někteří tady zůstali po celá léta a nedělalo to dobrotu. (Žije tady ještě dnes někdo takový?) Jejich děti a některé manželky. Byli tři, kteří se tu zvlášť vyznamenali. Manželka jednoho z nich tu stále je. I jejich děti tu jsou, ale ty za to nemůžou.“

„(Když jste byla v Čedoku, nenapadlo vás koupit si někam zájezd a zůstat tam?) To víte, že jo. Já jsem s těmi zájezdy jezdila, takže mě napadalo zůstat a už se nevrátit. Protože jsem znala problémy příbuzných těch lidí, kteří zůstali venku, a znala jsem z oddělení pasů a víz, co se dělo, tak jsem asi měla soucit s rodiči. Z jednoho zájezdu do Rakouska se vrátili pouze dva staří manželé, a to jen díky tomu, že měli zaplacený další zájezd. (Jak jste to řešili?) Na pasovém oddělení byl kravál. My jsme to nemohli řešit. Nemohli jsme je přivázat. Už k tomu autobusu zkrátka nepřišli. Ale to nebylo jen tohle. Celní prohlášení a víza vůbec byla pro lidi neštěstím. Bylo to opatření, které nebylo důstojné. Znamenalo lidi omezovat. Kdyby bývali dali lidem volnost a řekli: Když se ti to tu nelíbí, tak to jdi zkusit ven, tak by se hromada lidí vrátila, protože by uviděli, že se musí pracovat všude. Kdyby bývali nechali volné hranice tak, jak se to udělalo po revoluci, tak by hromada těch lidí byla vyléčená. Lidé museli shánět spoustu papírů, než mohli vůbec vycestovat. Pak to došlo i tak daleko, že nasazovali na lidi nohsledy, aby je sledovali, jestli se s někým nestýkají. Jeden čas se dokonce podepisovala prohlášení, že nebudete navazovat žádné kontakty, a pokud je navážete, tak o tom budete informovat. Strašná doba.“