Kamil Volný

„Vyjeli jsme na cvičení na Šumavu, do oblasti Kájov. Tuším, že to bylo koncem dubna nebo začátkem května. Přesné datum si nepamatuji, ale vím, že na Šumavě byla ještě celkem zima, že padal déšť se sněhem. Dělali jsme různé noční nácviky. Vládly katastrofální podmínky, zima, hlad. Navíc se tam v té době zastřelil jeden nováček. Nevím proč. Proslýchalo se, že mu starší vojáci schovali nějaké součástky ze samopalu. On to psychicky neunesl a vzal si samopal někoho jiného. Když jsme stáli u polní kuchyně v řadě na oběd, tak se prostě zastřelil. Střela proletěla kolem nás. Ten den byl nejhorší, jaký jsem mohl zažít. Od té chvíle jsme stáli až snad do druhého dne do rána venku. Důstojníci prohledávali sruby, pátrali po ostrých nábojích, které si vojáci schovávali po ostrých střelbách. Když je nevystříleli, tak si je schovali. Prohledávali a kontrolovali srub po srubu, spacák po spacáku, batoh po batohu, Bylo to šílené. My jsme stáli venku v zimě. Čekali, co se bude dít. Nikdo nevěděl, kdy to skončí. Přijela samozřejmě kontrarozvědka, vojenská policie. Byl to tenkrát strašně velký chaos.“