The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marija Dmytrivna Vološyna (* 1930)

• +narodila se 16. června 1930 v obci Nova Nosovycjai na Volyni +vstoupila do Ukrajinské povstalecké armády a sloužila jako spojka (z´vjazkova) +v roce 1944 byla odsouzena na devět a půl roku pobytu v sovětských vězeních a táborech nucených prací +v letech 1944 –1948 byla vězněna v Dubně a Lvově +rok 1948 strávila v Poltavě +poté byla převezana na Ural, pravděpodobně do tábora nucených prací na Pečoře nebo na Vorkutě +pracovala na kácení lesa a poté na stavbách +v roce 1954 se dočkala propuštění +usadila se ve Smyze v Rovenské oblasti +pracovala v kolchozu +v současnosti (2020) stále žije ve Smyze

Marija Dmytrivna Vološyna, rozená Gemyč, se narodila 16. června 1930 v obci Nová Nosovycja nedaleko města Dubno v Rovenské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku. Pamětnice byla v době natáčení těžce nemocná, a tak se podstatná část natáčení týkala aktivit pamětnice v Ukrajinské povstalecké armádě a pobytu v sovětských vězeních a táborech nucených prací, abychom ji příliš nezatěžovali méně podstatnými otázkami. Přesto se rozpovídala také o situaci v meziválečném Polsku.

Pamětnice si svou maminku Olenu nepamatuje, protože zemřela záhy po narození Marije Dmytrivny. O pamětnici a její sourozence se tak staral otec Dmytrij se svou novou manželkou. Na otce i na macechu však má pamětnice nehezké vzpomínky: „Měla jsem dva starší bratry, Jachyma a Aljošu a po mně se narodil ještě jeden mladší bratr. A hned, jak maminka zemřela, se otec znovu oženil. Vědma. Já jsem jí říkala, že je vědma. Protože ona vždycky přišla a hned nás bila. Také náš otec nás bil. A já jsem také byla vždycky hladová, chodila jsem vždy bosá a nevěděla jsem, jaké je to se obout.“

Macecha se ke svým nevlastním dětem jednoduše nechovala dobře: „Chléb jsme měli takový černý. Macecha vzala misku sýru, dala tam smetanu a pak byla ta mísa plná. Já říkám maceše: ‚A Aljoška nemá k jídlu nic.‘ Ona ještě tu misku tím chlebem vytřela a snědla to. A my jsme byli hladoví jako psi.“

V období meziválečného Polska zapříčinili polští představitelé svou necitlivou politikou vůči Ukrajincům vzestup a růst ukrajinského nacionalismu. Napjaté vztahy vyvrcholily těsně před začátkem druhé světové války, kdy Poláci zatýkali ukrajinské nacionalisty a vsazovali je do tábora Kartuz-Bereza v jihozápadním Bělorusku. 

Nebili je, rovnou je zabíjeli

Meziválečné Polsko však přestalo existovat, když nacistická vojska napadla 1. září 1939 západní část Polska a Rudá armáda 17. září 1939 východní část Polska. Jednalo se o tzv. čtvrté dělení, které určilo, že obec Nova Nosovycja byla přidělena pod nadvládu Sovětského svazu. Záhy přišla první vlna zatýkání a deportací do sovětských táborů nucených prací, známých i jako gulagů, ale plánovaly se také první kroky pro kolektivizaci, která se však ještě nestihla uskutečnit.

Dne 22. června 1941 totiž napadla nacistická vojska Sovětský svaz v rámci Operace Barbarossa a západní Ukrajina se tak nově dostala do područí nacistické správy. Během nacistické okupace panovalo na Volyni prakticky bezvládí, protože nacistická správa dokázala zabezpečit jen velká města a hlavní komunikace, ale ve zbytku oblasti se německá moc příliš silně neprojevovala. Vzniklo tak otevřené pole nejen pro činnost ukrajinských povstalců, ale také pro sovětské partyzány Medvěděva a Kovpaka. Bohužel také došlo k etnickým rozbrojům mezi Poláky a Ukrajinci: „Poláci na Velikonoce slavili a pak banderovci ty Poláky pozabíjeli. Nebili je, ale rovnou je zabíjeli a to bylo u Nosovycje. Viděli jsme přes les, jak to tam hořelo.“

Spojkou (z´vjazkova) Ukrajinské povstalecké armády

V období nacistické okupace ale také vstoupila Marija Dmytrivna do Ukrajinské povstalecké armády. Byla sice velice mladá, téměř ještě dítě, ale již mohla spolupracovat s ukrajinskými povstalci jako tzv. z´vjazkova, což by se dalo do češtiny přeložit jako spojka. Oblastí její působnosti byly obce Nosovycja i Zamčysko.

„Vzali nás tři dívky: mě, Hannu a ještě jednu. Ale oni mě ke spolupráci přinutili. Byla u nás vedoucí Ljuba, ta byla taková rozumná. Její matka zabila svého manžela, jejího bratra zabili v Rivne a druhého bratra zabili v Zamčysku. Ljuba mi říkala, že prostě musím jít s nimi. Prověřovali nás sobě vlastním způsobem. Začali hovořit o Moskvě a já jsem říkala: ‚Do pr... s nimi.‘ Stejně mě potom přinutili, chceš nebo nechceš.“

Marija Dmytrivna měla donášet informace z obcí Nosovycja i Zamčysko. Sběr informací umožňovala i skutečnost, že mezi oběma obcemi byl pouze les. Ukrajinští povstalci chtěli jíst, a tak jim Marija Dmytrivna musela vařit. Pamětnice zároveň uvádí, že i mnoho jiných obyvatel bylo ke spolupráci s Ukrajinskou povstaleckou armádou jednoduše přinuceno. Ukrajinští povstalci se zdržovali v dubenském okrese, ale chodili také na sever do Polesí, kde bylo mnoho lesů a bažin a kde se mohli schovávat.  

Otec s macechou nevěděli, že Marija Dmytrivna pomáhala ukrajinským povstalcům. Pamětnice dále vzpomíná na provokace ze strany NKVD, kdy se sami sovětští agenti vydávali za ukrajinské povstalce, aby podkopali podporu a víru místních obyvatel.

Neměli jsme ani právo nadávat

Marija Dmytrivna byla za svou činnost už v roce 1944 zatčena a – jak sama uvádí – byla odsouzena za „protibanderovský článek“ číslo 54. Pamětnice už však blíže nerozvádí, o jaký zákon nebo článek by se mělo jednat. Z celé rodiny  se poněkud „atypicky“ zatčení týkalo pouze jí, protože se jako jediná z nejbližší rodiny angažovala v Ukrajinské povstalecké armádě.[1] Její další osud už byl svázaný s postavením nezletilého politického vězně.

„Soudila nás žena a my jsme byly tři – dvě spojky a vedoucí. Nejprve jsem seděla v dubenské věznici a poté ve Lvově. Celkem jsem zde byla do osmnácti let. Po Lvově jsme se sice mohli normálně procházet, ale jinak jsme neměli žádná práva. Neměli jsme ani právo nadávat. Ale chodit jsme mohli. Také jsme jeli na konvoji a řekli nám: ‚Slezte z konvoje.‘ Ale neměli jsme žádná občanská práva, tak jsme řekli: ‚My nemáme práva.‘ Pak nás asi osmnáct nebo kolik vzali, moc nás nebylo, a odvezli nás do Poltavy na práci. Tam jsme ale tvrdě nepracovali, my jsme tam šili. Taková byla pro nás práce.“

Výše uvedený úryvek je pro její vyprávění typický. Pamětnice totiž neustále vzpomíná na situace, kdy si společně s děvčaty dělala legraci z toho, že nemají práva. Pamětnice ztrátu občanských práv metaforicky převádí na své jednání vůči okolí: „Dozorci nás posadili mezi starší a oni nám říkají: ‚Děvčata, spolupracujte, anebo vás budou bít.‘ – ‚A nás nemají práva bít.‘ Obvykle se dostalo dvacet pět let vězení a pět let ztráty práv a já jsem dostala devět a půl let.“

Sice se pamětnice po uvedeném úryvku směje, ale jednalo se o mimořádně odvážný a zároveň neuvážený čin, protože v dobách vrcholícího stalinismu vězenkyně mohly být jednoduše postřílené za jakékoliv protivenství vůči režimu.

Hubošlop

Marija Dmytrivna se ze Lvova a přes Poltavu dostala do sovětských táborů nucených prací, tzv. gulagů, na severní výběžek Uralu. Přestože si dnes již přesně nevzpomíná na místo svého věznění, udává, že všude bylo spoustu ledu a že se jednalo o severní část Uralu. Pravděpodobně tak byla v táborech nucených prací na Pečoře nebo na Vorkutě a celkem zde pobyla čtyři roky.

„Vzali mě do lesa na kácení dřeva a to byla těžká práce. Pracovali jsme ručně a museli jsme dříví řezat pilou. A měli jsme jenom takovou malinkou pilečku. Všude bylo navíc plno sněhu. Pracovali jsme celý den a pak nás přivezli do domů. Měli jsme válenky, tak jsme je vždycky museli večer sundat a sušit. Pověsili jsme je a měli jsme spát. Ale válenky vždycky neuschly. Pokud se usušily, tak jsem šla na práci v suchých válenkách, ale jiní šli třeba v mokrých, a jak jdete v mokrých, tak v minus šedesáti stupních a v mrazu to bylo nesnesitelné. Tak si to představte.“

V sovětských táborech nucených prací byly také různé národnosti, zejména Litevci, ale také Němci coby váleční zajatci. Byli zde i někteří věřící vězni, kteří se kvůli náboženství dožadovali určitých výsad: „Byli tam věřící, kteří nechtěli na práci. Jedna žena mi říkala: ‚Já jsem věřící.‘ Já jí odpovídám: ‚A proč nejste v práci?‘ – ‚Já jsem věřící, já na práci nechodím.‘  – ‚Mně dali deset let a já chodím na práci a tobě dali kolik a nechceš pracovat?‘ Hádala jsem se s ní, ale zařídila si to skrze soud. Takových bylo u nás více.“ Marija Dmytrivna byla poté převedená na stavby.

Pamětnice také vzpomíná na dozorce, kterému se říkalo hubošlop. To by se dalo volně přeložit jako „člověk, který si šlape na hubu“ a jednalo se o dozorcovu přezdívku kvůli velikým a tlustým rtům. Marija Dmytrivna si z něj společně s ostatními dělala legraci: „ Měl takovou velikou hubu. Jednou přišel k nám a říká: ‚Tak, kdo mě nazývá hubošlop?‘ – ‚Nevíme.‘ – ‚Lžete, to vy mě tak nazýváte, vy mladé holky.‘ Všichni se samozřejmě báli něco říct, protože se kvůli tomu mohlo jít na soud. Jenom za hubošlopa. Ale vězenkyně mu říká: ‚A jestlipak vaše manželka ví, že jste hubošlop?‘“

Pamětnice si odbyla v sovětských vězeních a táborech nucených prací celý svůj trest a byla propuštěna až v roce 1954: „Bylo deset hodin večer, my čekáme a nějací vězni říkají: ‚Zítra ráno to řeknou.‘ Sice to ještě neoznámili, ale už se vědělo, že zítra budou propouštět. Kdo to mohl vědět? To mohli vědět pouze stráže.“ Situace však byla taková, že po smrti Stalina v roce 1953 nastoupili do vedení země noví politici a vězni byli z táborů propouštění ještě před ukončením trestu. Prominutí trestu se však netýkalo Marije Dmytrivny.

Zpět do Rovenské oblasti odjela Marija Dmytrivna vlakem. Neuměla ani číst, protože celou válku prožila pod nacistickou okupací, v rámci které se učilo jen do čtvrté třídy, a poté se nemohla studiím věnovat kvůli svému zatčení: „Vlak na nás měl čekat v Moskvě a potom v Kyjevě. Jela jsem sama, ale ještě nějaký chlapec jel do Lvova. Ničemu jsem nerozuměla, protože jsem byla negramotná, a tak mu říkám: ‚Poslouchej, já neumím číst. Řekneš mi, až bude Kamjanycja.‘ To bylo blízko Nosovycje a tam byla řeka Ikva.“ 

Užila sis vězení?

Nikdo další z její rodiny zatčen nebyl, a tak se mohla Marija Dmytrivna vrátit do svého rodného domu. To se však již změnila atmosféra a mnoho lidí vyjadřovalo „negativní“ vztah k ukrajinským povstalcům: „V obci byly takové rozumné ženy a říkaly: „Ty jsi hloupá, že ses vrátila. Bandery tě hned budou bít.‘ Já jim odpovídám: „Ale nás už bili.‘ Sověti nás bili pomocí pušek. Pak jsem šla domů, tam byla macecha a hned mi začíná nadávat: ‚Užila sis vězení?‘ Šla jsem ke své spolupracovnici od povstalců a ptám se jí: ‚Poslouchej, Hanno, co to znamená, že mně tak nadávají?‘ – ‚Ať nadávají.‘  A dodává: ‚Mlč, mlč, nic neříkej, protože tě znovu zavřou a bude to,‘“ vzpomíná Marija Dmytrivna. 

Zpočátku bylo pro pamětnici těžké najít si jakoukoliv práci, ale poté se uchytila ve Smyze v místním kolchozu, kde také nakonec zůstala. Měla celkem dva syny, jeden již zemřel a druhý syn žije v Rusku. Dnes (2020) žije sama ve vlastním domě ve Smyze v Rovenské oblasti na západní Ukrajině, ale naštěstí o ni pečuje sousedka.

 

[1] Přesto docházelo zcela běžně k situacím, že za spojení s ukrajinskými povstalci byly zatýkány celé rodiny.