The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Alexandr Vondra (* 1961)

• narozen 17. srpna 1961 v Praze

• v letech 1979 až 1984 studoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze (doktorát v roce 1985)

• v letech 1982 až 1986 manažerem undergroundové rockové kapely Národní třída

• podílel se na vydávání samizdatového časopisu Revolver Revue

• od poloviny 80. let udržoval kontakty s disentem v Maďarsku, Polsku a Litvě

• v roce 1987 se stal členem Polsko-československé solidarity

• účastnil se pašování literatury, korespondence a techniky přes hraniční hory

• v roce 1989 se stal mluvčím Charty 77

• jeden z autorů petice Několik vět

• v roce 1989 vězněn na Ruzyni a na Pankráci

• v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum

• v letech 1990–1992 působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta Václava Havla

• člen Občanské demokratické strany

• po roce 1989 zastával řadu politických funkcí první náměstek ministra zahraničních věcí, český velvyslanec ve Spojených státech amerických, zmocněnec české vlády pro přípravu summitu NATO v Praze, ministr zahraničních věcí ČR, místopředseda vlády pro evropské záležitosti, ministr apod.)

• obdržel americkou National Endowment for Democracy Medal

• obdržel Záslužný kříž ministra obrany ČR

• obdržel Záslužnou medaili generálního tajemníka NATO

Alexandr Vondra je dnes znám především jako politik a dlouholetý poslanec a člen Občanské demokratické strany. Vystřídal řadu vysokých politických funkcí: po revoluci byl prvním náměstkem ministra zahraničních věcí, poté se stal českým velvyslancem ve Spojených státech amerických a v letech 2001–2002 pracoval jako zmocněnec české vlády pro přípravu summitu NATO v Praze. Od září 2006 zastával post ministra zahraničních věcí ČR, od ledna 2007 funkci místopředsedy vlády pro evropské záležitosti. Ministrem obrany ve vládě Petra Nečase byl více než dva roky – od června 2010 do prosince 2012.

Během rozhovoru pro Paměť národa však Vondra vzpomíná především na roky, které předcházely sametové revoluci, a tedy i jeho politické kariéře: na své mládí, školní léta, na nekonečné debaty s disidenty a lidmi z kulturního undergroundu, na ilegálně pořádané koncerty, stejně jako na činnost v samizdatovém nakladatelství, na dobu, kdy působil jako manažer undergroundové skupiny, jako blízký spolupracovník prezidenta Václava Havla nebo jako spoluzakladatel Občanského fóra v roce 1989.

Po stopách undergroundu

Již samotné natáčení rozhovoru se odehrávalo na místě, které se k popisovaným událostem přímo vztahuje – v proslulé undergroundové hospodě Klamovka. Také Vondra tu dříve trávil mnohá odpoledne a večery: „Tohle byla důležitá hospoda. Normální čtyřka s umakartovými stoly. Teď už to tady vypadá úplně jinak, je to luxusní restaurant, už to dávno nemá ten šmrnc jako dřív, ale napadlo mě sem zajít. Jsou tu přece jen ještě nějaké pozůstatky, třeba obraz, který visel ve výčepu, říkalo se mu Košířská madona. Kde se tu vzal, nevím, ale my jsme si z něho udělali logo samizdatu, který se nejprve jmenoval Jednou nohou a později Revolver Revue,“ vzpomíná Alexandr Vondra.

Revolver Revue, čtvrtletní kulturní časopis, založili v roce 1985 příslušníci mladé generace undergroundu Viktor Karlík, Jáchym Topol a Ivan Lamper. Přispívali do něj také Václav Havel, Zbyněk Hejda, Vít Kremlička, Alexandr Vondra, Petr Placák nebo J. H. Krchovský. Pro časopis je typická velmi kvalitní grafická úprava (i v jeho počátcích, zvláště v porovnání se samizdatem) a tvrdá a nesmířlivá kritika uměleckých děl, včetně děl autorů z kruhů blízkých redakci. “Časopis vychází dodnes.”

Alexandr Vondra se narodil 17. srpna 1961 v Praze. Po absolvování povinné školní docházky začal chodit v roce 1975 na košířské gymnázium v ulici Nad Turbovou. Ředitel gymnázia Jaromír Horký byl ochotný přijmout v některých případech i žáky z politicky ne zcela přijatelných rodin: „To byl takový ten komunista první generace. Kamarádil se s Vítězslavem Nezvalem a dalšími podobnými básníky. Myslím, že měl poměrně velké deprese, co z toho komunismu vlastně vzniklo. Svědomí si léčil tím, že na gymnázium bral i děti, které měly třeba rodiče disidenty z éry Charty a které by jinde nevzali. Byly tam třeba děti Dany Němcové.“ S ředitelem se studenti často setkávali i v hospodě Klamovka, kam on i oni pravidelně docházeli: „Byl to těžký alkoholik. Taky chodil do hospody na Klamovku. On seděl ve výčepu, my jsme byli kousek dál. On míval kolem osmé večer už dost, tak jsme ho vždycky naložili a odnesli domů.“

Už v prvním ročníku začaly mezi spolužáky kolovat nejrůznější zakázané nahrávky i texty: „Na gympl chodilo mnoho zajímavých lidí. Někdy v roce 1977 jsme četli kroniku Plastic People, kterou přinesl Matouš Forbelský, kamarád a zároveň příbuzný Mejly Hlavsy, legendárního baskytaristy.“

Pod Košířskou madonou

Alexandr Vondra se brzy začal s lidmi z undergroundu potkávat osobně, převážně v nejrůznějších pražských hospodách a výčepech. Český underground tvořilo několik generací. Do první generace se řadí například skupiny The Plastic People of the Universe nebo DG 307. Tito lidé se scházeli většinou U Slunců v Nerudově ulici na Malé Straně. Chodíval sem i tehdy již postarší básník Egon Bondy nebo Ivan Magor Jirous. Centrem mladší generace se naopak stala Klamovka. Tady bylo možné potkat členy punkových skupin Rumor, Energie G, OPN (= Ora pro nobis) nebo Echt!. „Kluci z OPN sedávali u vedlejšího stolu. Z Energie G třeba Matouš Forbelský nebo kluci Pávkovi, ti byli od nás z gymplu,“ vzpomíná Alexandr Vondra. Do třetí undergroundové generace se řadili především básníci a intelektuálové jako Filip a Jáchym Topolovi, Vít Kremlička či Petr Placák. Ti se scházeli v Malostranské kavárně.

Alexandr Vondra se snažil udržovat kontakty se všemi: „Vždycky jsem měl několikrát týdně takovou okružní jízdu. Odpoledne jsem přijel do Malostranské kavárny, tam jsem poseděl. Pak jsme vystoupali Nerudovkou ke Sluncům, tam jsme poseděli s těma staršíma a pak jsme se autobusem přemístili sem na Klamovku.“ Na přelomu 70. a 80. let se začaly jednotlivé party postupně sbližovat a propojovat. Jejich centrem se z praktických důvodů stala hospoda na Klamovce: „A protože tady mívali dlouho otevřeno, určitě do půlnoci, tak se to nakonec začalo všechno scházet tady. Ve druhé polovině osmdesátých let sem chodilo hrozně moc lidí. Na zahrádce sedávalo i dvě stě tři sta lidí.“

V hospodách se především hodně diskutovalo. O historii, o politice i o umění. „Lidé se nezajímali jen o hudbu, ale o umění vůbec. Tehdy informace nebyly tak snadno k dispozici. V novinách, časopisech nebo televizi nic pořádného nebylo. Informace se musely složitě dohledávat mezi lidmi, nosily se nahrávky, občas někdo něco přivezl ze zahraničí.“ Postupně se ale hospodská setkání stávala i místem tvorby. Během večerů vznikaly reportáže nebo básničky. „Z fáze povídání jsme přešli do tvůrčí fáze. To jsme pak na Klamovce měli i redakční schůze samizdatu. Samozřejmě někdy odpoledne, a ne v deset večer, kdy tu panovala bujará nálada.“

Alexandr Vondra vzpomíná na hostinského, který nad mladými rebely držel ochrannou ruku: „Velkým štěstím Klamovky byl místní hostinský Karel Širbersk. On se samozřejmě dostával pod tlak estébáků, aby nás vyhodil. Chodily mu sem například nejrůznější hygienické kontroly. Ale on to dokázal nějak ustát a nikdy nás nevyhodil. Maximálně řekl: ‚Hele, vypadá to, že by mohli zase přijít, tak si dejte bacha.‘ Udržel to tady vlastně až do revoluce. To bylo pozoruhodné, protože většinou když se někde vytvořilo něco jako kulturně-společenské centrum, tak byl obrovský tlak proti a provozovatel daného podniku se zpravidla zhroutil nebo se začal bát. A tím to skončilo.“

Svobodné ovzduší za polskou hranicí

Co se týče vývoje názorů i dalšího života s politikou, pro Alexandra Vondru hrálo důležitou roli setkání s představiteli polské Solidarity: „Začátkem 80. let jsem byl v Polsku, kde v létě 1980 vznikla Solidarita. Jeli jsme tam s kluky Topolovými i mnoha dalšími. Za hranicemi jsme se mohli nadechnout svobody. To bylo úplně něco jiného než zdejší temno. V Polsku bylo všechno možné, člověk si tam připadal jako v ráji. Tohle nás myslím hodně nakoplo, že není důležité jenom chlastat a povídat si o svobodě, ale že je potřeba i něco dělat.“ Solidarita (Nezávislé samosprávné odbory) vznikla v roce 1980 jako nezávislé odbory, ale významu nabyla jako masově podporované společenské hnutí, které se postavilo tehdejšímu polskému komunistickému režimu.

Alexandr Vondra patřil do okruhu Revolver Revue a Národní třídy. V letech 1979 až 1984 vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po doktorátu se ale rozhodl z fakulty odejít a pracoval několik let jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea v Liběchově. Souběžně s tím pomáhal undergroundové kapele Národní třída, která stejně jako Revolver Revue vznikla v prostředí klamovské hospody. Mezi její členy patřili mladí hudebníci, výtvarníci i literáti (např. Jáchym Topol, Vít Kremlička, bratři Stádníkové aj.). V letech 1982–1986 byl Alexandr Vondra manažerem kapely. „Tehdy už jsem studoval vysokou školu a braši usoudili, že k tomu mám kompetenci,“ vysvětluje. „Dokonce se nám povedlo vystoupit několikrát i polooficiálně.“ Ale byly to spíše výjimky, většinou se hrálo na soukromých statcích. Na takových polotajných koncertech se často sjelo i dvě stě tři sta diváků.

Akce zdaleka nebyly bez rizika, a to nejen pro účastníky koncertů, ale především pro majitele daných nemovitostí: „Byla to celkem riskantní operace, protože občas se stávalo, že policajti ten objekt vypálili. Některým kamarádům takhle zničili střechu nad hlavou, třeba v Kerharticích u České Lípy. V Rychnově na Děčínsku Květě Princové barák nejdřív zabrali, že tam budou stavět autobusovou zastávku, a pak ho odstřelili. Domy, které sloužily k různým kulturním akcím, opravdu likvidovali,“ ujišťuje Vondra. Podobný osud potkal i domek v zahradní kolonii na Břevnově, kde se nejen pořizovaly nahrávky Národní třídy, ale kde také sídlila jedna z tiskáren Revolver Revue.

Jak se chovat u výslechu

Ruku v ruce s rostoucí nekonformní a ilegální činností se Vondra stále častěji dostával do hledáčku policie. Domovní prohlídky, zatýkání a výslechy na policii se stávaly běžnou součástí reality. Trvalé bydliště si Alexandr Vondra přehlásil k přátelům, kteří byli na „nečekané policejní návštěvy“ zvyklí, aby alespoň částečně chránil své rodiče. Ale ani ti se nevyhnuli výhrůžkám. Alexandrova ilegální činnost například ovlivnila vědecké směřování a profesní realizaci jeho matky.

Výslechy byly podle něj tak trochu psychologická hra: „Samozřejmě, že to bylo nepříjemné, a v začátcích, kdy jsem to znal jenom z vyprávění, jsem se trochu bál. Policajti měli různé metody, byli psychologicky trénovaní. V případě, že někdo dal najevo strach, tak si to často užívali. Takže i když člověk strach měl, tak to nesměl dát vůbec najevo a musel projevovat vnitřní pevnost. Měli to rozdělený – byl hodný, zlý a ten, co vedl vyšetřování. Hodný to zkoušel po dobrém, když to neúčinkovalo, tak přišel ten zlý a dal pěstí. Násilí na mnoho lidí zafunguje. A ten třetí to zapisoval. Já jsem v tomhle měl přece jenom výhodu. Byli jsme mladší a zaškolili nás starší kamarádi. V samizdatu dokonce vyšla cyklostylovaná příručka, jak se chovat u výslechu. Byly tam přesně seřazené paragrafy z trestního řádu. Například, že je možné odmítnout vypovídat. Princip osoby blízké. Že například člověk nemusí vypovídat, pokud by tím způsobil trestní stíhání sobě nebo osobě blízké. Některé pilíře právního státu platí za všech okolností.“

Hospody fungovaly mimo jiné i jako místo, kde se lidé vzájemně učili, co v takových případech dělat. „Když člověk přežil první a druhý výslech, zkoušeli vyhrožovat, někoho zmlátili, někoho odvezli v noci do lesa a tam ho nechali nahého. Jednoho kluka dokonce hodili do Macochy, ten to bohužel nepřežil. Ale v zásadě platilo, že když někdo dal najevo vnitřní pevnost a poprvé podruhé nepochodili, tak se to potom dalo vydržet.“ Stále však existovala hrozba, že se ocitne ve vězení: „Já jsem do toho šel s tím, že jednou skončím v kriminále. Ostatní tam byli, tak proč by se to mělo vyhnout mně. I tak to mělo cenu.“

Oproti venkovu měl pražský underground značnou výhodu v tom, že ve velkém městě se pohybovalo více lidí, kteří protestovali proti režimu a mohli se vzájemně podporovat. Velké město je anonymnější a dá se v něm bez větších potíží schovat. Situace jednotlivců na venkově byla mnohem složitější.

Pašeráci knih

Kontakty s polským disentem se postupně prohlubovaly. Poláci Čechům poskytovali nejen literaturu, ale také mnoho cenných rad: „Dokonce jsme od nich dostávali rozmnožovací stroje nebo návody, jak je vyrobit.“ Navíc rozsah polské produkce ilegálních knih byl daleko větší než u nás: „Stará generace to nejdřív opisovala na stroji. To se udělalo třináct kopií najednou, ta třináctá už se nedala číst. My jsme potom začali tisknout přes cyklostyl, toho se mohly udělat stovky. Ale Poláci měli velké tiskárny a produkovali tisíce nebo desetitisíce exemplářů.“

V roce 1981 vznikla Polsko-československá solidarita jako spojenectví nezávislých opozičních sil z prostředí Polska a Československa. Jejím cílem byla výměna informací o demokratických iniciativách v obou zemích a komunistických represích proti aktivistům opozice či nezávislým intelektuálním a duchovním kruhům. Spolupráce fungovala na několika úrovních. Vedle setkání pořádaných na hranicích docházelo například k výměně knih. „Polské věci byly přece jen víc o odvaze. Poláci jsou národ hrdinů a bohatýrů. Čech je daleko víc hospodský klábosil. My máme Hrabala, oni mají Sienkiewicze. My jsme hledali inspiraci v polské odvaze, oni zase hledali inspiraci v českém humoru a schopnosti udělat se ze sebe občas legraci a nebrat se vážně.“ Získanou polskou literaturu Češi překládali a tiskli.

Knihy se pašovaly přes hranice. Pokaždé šlo nejen o poměrně riskantní, ale především fyzicky značně náročnou akci. Její typický průběh vypadal takto: „Zpravidla ve dvou jsme autem vyrazili z Prahy a dojeli jsme do nějaké vesničky v podhůří. Naplnili jsme batohy našimi výrobky, mívaly tak padesát kilo, a šli jsme nahoru do hor.“ V turistických Krkonoších bývalo mnoho lidí, proto se disidenti soustředili na menší hory, oblíbeným místem se stalo například pohoří Králický Sněžník. Knihy se pak na předem smluveném místě předaly Polákům a oni zase přinesli knihy své. Setkání se domlouvala pomocí nejrůznějších kódů a šifer a občas mohlo dojít k omylu: „Jednou jsme to popletli a pak jsme se tam nemohli najít. Jindy byla mlha, že nebylo vidět na dva metry, tak jsme se tam dvě hodiny hledali.“

Na nábřeží mě napadlo: Je to revoluce

V roce 1989 byl Alexandr Vondra mluvčím Charty 77 a podílel se na vzniku petice Několik vět. Za svou činnost strávil několik měsíců ve věznění na Ruzyni a na Pankráci. Odsouzen byl v létě, propustili ho 10. listopadu. O pár dní později, 17. listopadu 1989, už Alexandr Vondra demonstroval spolu s ostatními na Albertově. „Bylo evidentní, že atmosféra je jiná, bylo tam najednou cítit obrovské odhodlání. Při těch předchozích demonstracích převažoval spíš strach. Že dostaneme na budku, že nás postříkají vodními děly. Jednoduše, že to bude zase stejné. Ale tentokrát tam těch lidí bylo daleko víc, především mladých. Že je to revoluce, mě napadlo, když jsme šli po nábřeží,“ vzpomíná.

Alexandr Vondra byl také jedním ze zakladatelů Občanského fóra, politického hnutí, které si dalo za cíl dovést zemi k prvním svobodným volbám. Vzniklo v Praze dva dny po začátku sametové revoluce jako reakce na brutální zásah proti studentské demonstraci na Národní třídě.

Byla to široká, spontánní platforma nezávislých občanských aktivit odmítajících totalitní komunistický režim. Jejím prvním neformálním lídrem se stal Václav Havel, jediným předsedou byl v říjnu 1990 zvolen Václav Klaus.

Dny druhé poloviny listopadu 1989 byly horečné, naplněné prací, mítinky a schůzkami: „Sedmnáctým listopadem vznikla strašně zvláštní doba, nechodilo se vůbec spát. Organizovaly se stávky, komunikovalo se se studenty nebo s herci. Havel se vrátil někdy v sobotu vpodvečer z venkova. Sešli jsme se v Realistickém divadle. Potom jsme se v neděli dopoledne sešli u něj doma a tam jsme začali dávat dohromady Občanské fórum. Idea byla zkusit postavit reprezentativní skupinu lidí různých názorových proudů, věkových skupin a profesních zaměření. A zároveň sezvat velké množství lidí na nějaké místo a tam dát dohromady prohlášení, které by za ně ručilo, a nechat si ho odhlasovat s tím, že to tedy bude ta entita, která začne vyjednávat s komunistickou mocí, tak aby byly co nejdřív volby a lidi si mohli zvolit svoji reprezentaci.“ U Havlových doma se vymýšlel název, Václav Havel sepsal úvodní prohlášení a sdružení bylo založeno v Činoherním klubu.

Působili v něm i představitelé studentských stávkových výborů. „Občanské fórum vzniklo ve chvíli, kdy bylo jasné, že Charta už nemůže plnit svou roli, protože to nebyla politická organizace, a bylo nutné vytvořit protiváhu padající komunistické moci.“ To však již v daném okamžiku nedostačovalo, mimo jiné i proto, že skupina lidí, kteří podepsali Chartu, byla velice různorodá a politicky zcela nekompatibilní. V průběhu posledních dvou let před sametovou revolucí vznikala řada různých menších seskupení snažících se prosadit svoje individuální politické představy a plány (Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislé mírové sdružení…). Sedmnáctý listopad však přinesl situaci, která volala po jednotě a jednotném vystupování proti dosluhující komunistické moci: „Po 17. listopadu bylo jasné, že je nutné se rychle spojit, ale už alespoň s minimálním politickým programem, a dovést zemi k volbám. Bylo jasné, že OF nevydrží příliš dlouho, ale pro to zlomové období bylo nezbytné.“

Po zakládajícím večeru v Činoherním klubu plánoval Havel se svými spolupracovníky Pavlem Křižanem a Alexandrem Vondrou na 10. prosince velké shromáždění signatářů Několika vět. K němu však již nedošlo, protože události se daly do pohybu daleko rychlejším tempem: „Chartu podepsalo asi dva tisíce lidí, kdežto Několik vět skoro třicet tisíc. Říkali jsme si, že bychom je pozvali na Palackého náměstí, že to náměstí je malé a že to bude dobře vypadat. Havel jako divadelník věděl, že je třeba připravit program, aby se lidi nenudili, trocha hudby, nikdo nesmí mluvit moc dlouho. Jenže pak přišel 17. listopad a lidi se od pondělí 20. listopadu začali logicky scházet na Václavském náměstí.“ Jako tribuna řečníků posloužil balkon Melantrichu, sídla deníku Svobodné slovo: „Abychom ten balkon obsadili, museli jsme se do Svobodného slova prakticky dobýt, tam se klepali, že to nepůjde.“ Alexandr Vondra se podílel na tvorbě programu pro Václavské náměstí a zčásti využil i věci plánované pro neuskutečněnou demonstraci na nábřeží.

Havlovým poradcem

Alexandr Vondra předpokládal, že se po revoluci stáhne do ústraní a stane se třeba redaktorem nějakého časopisu. „Já jsem si říkal, že role je splněna,“ ohlíží se dnes. Místo toho však začal úzce spolupracovat s Václavem Havlem jako expert na zahraniční otázky. „Havel mi říkal, že musím jít s ním, že přece nepůjde na Hrad sám. A protože jsem studoval zeměpis a naučil se trošku anglicky, protože jsem měl na starost západní novináře, tak jsem tam začal dělat zahraniční věci. Bylo to přesně z těchhle důvodů, že jsem věděl, kde leží Afghánistán, a že jsem uměl říct: ‚How do you do?‘ Ale jinak jsem k tomu neměl žádnou přípravu.“ To, že začal působit na Hradě, vyplynulo především z Havlovy touhy obklopit se lidmi, které znal a kterým důvěřoval.