The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Vondrášek (* 1937)

• narodil se 14. dubna 1937 v Těchařovicích

• jeho rodina měla velký statek, jehož původ je zaznamenán až do roku 1540

• po roce 1948 byl jeho otec jako kulak perzekvován, nakonec si vzal život

• po otcově smrti byla rodina vystěhována, pamětník šel studovat na horníka

• kromě hornictví rozuměl také elektrotechnice, vysílací technice a uměl hrát na hudební nástroje

• na vojně v Plzni hrál v kapele a stál u zrodu vojenského rozhlasu

• po vojně pracoval dále v hornictví, podílel se na výzkumu Akademie věd

• s manželkou a třemi dětmi byl zapojen do podzemní církve

• po roce 1989 se stal starostou Mirovic

Život na vesnici během války a po jejím skončení

Adolf Vondrášek pochází z vesnice Těchařovice, která patří do okresu Příbram, kde se také 14. dubna 1937 narodil. Jeho rodina vlastnila velký, téměř padesátihektarový statek se dvěma lesy. První zmínky o rodinném statku jsou už z roku 1540 a od té doby nastal jeho postupný rozvoj a rozkvět, kdy pamětníkovi předci statek postupně rozšiřovali.

Během války byl podle Adolfa Vondráška ve vesnici relativní klid. Pokud sedláci odváděli, co měli, nechávala je protektorátní správa na pokoji. Výrazněji si pamatuje konec války v roce 1945. „Po tři dni se valily po státní silnici Praha – Budějovice nekonečný davy německých uprchlíků z východu, který se tam dříve nastěhovali. Zaplnili prostě všechny únikový cesty, nebylo možný vůbec po té silnici jet v protisměru. A to se valili nejenom tou silnicí, ale i těma polema. Prostě jak to šlo, tak se valili. A samozřejmě přitom docházelo k tomu, že ty různé přístroje, hlavně auta a takový ty věci, všechno, tak jim vypověděly službu, tak to tam v polích nechávali.“

Po skončení války bylo k Vondráškovým na statek nastěhováno asi čtyřicet sovětských vojáků. „Bylo třeba někde ty části armády ubytovat, bylo třeba se starat o to, aby vojáci měli kde jíst a kde spát. Byli to takoví dobrosrdečný tatíkové, divili se, co všechno u nás je, když viděli zařízení na statku, tak nevycházeli z údivu.“ Celkový dojem z nich vlastně byl docela příznivý a „tahle epizoda v nás nechávala, že ti sovětští, ten komunismus, že je celkem dobrý, takový laskavý, že by to taky nebylo špatný to mít“.

Po odchodu sovětských vojáků a skončení války se život na vsi začal opět rozvíjet. „Lidi cítili, že nastala svoboda. Zemědělci okamžitě opravovali stavení, všechno to šlo, nakupovali stroje. Tatínek přestavěl celej statek, přestavěl chlívy, zmodernizoval stodoly, automatický napáječky, nakoupil nový stroje, nakoupil traktor, šestiradličný otočný pluh za traktor, samovaz. Jako poslední výstřelek nakoupil vázací lis. Ten život se rozvíjel velice kladně.“ Situace se však dramaticky změnila po nástupu komunistického režimu v únoru 1948.

Kolektivizace a otcovo úmrtí

Po tzv. Vítězném únoru nastala „politika zbavit majetku ty lidi, který něco mají, a jakoby pod heslem dát to lidu“. Do čela zemědělského odboru se dostal přesvědčený komunista, který se rozhodl, že bez milosti všechny sedláky v okrese pokoří. „Naše hospodářství se v té době budovalo přes 350 let, takže každý rod tam něco přibudoval, něco přikoupil, rozšířil a zaváděl stavby. A když bylo hospodářství takhle těžce vybudovaný, tak najednou přijde někdo, kdo řekne, že jste vesnický boháč a že vám to vezme.“

„V roce 1949 začínali jezdit okresní tajemníci, kteří otci vnucovali, co má zasít, co kde má být, co má odevzdávat, kolik dobytka, kolik masa.“ Režim ale používal i různé triky, jak se nejprve sedlákům zalíbit. „V té době, v roce 1949, najednou k nám začaly v létě nebo na podzim jezdit brigády z kanceláří. Brigády lidí, který se hlásili, že pomůžou, pomůžou na poli, pomůžou při sbírání brambor a všechno. Nikdo je nezval, no ale tak tatínek a ostatní sedláci mysleli, že je to dobrej úmysl vlády pomoct lidem, tak jsme se proti tomu nevzpouzeli. Oni nám pomohli, maminka navařila, zase odjeli nějakým takovým nákladním vozem, protože autobusy ještě v té době nebyly populární, tak prostě odjeli. Zase za čas, když bylo třeba, tak přijeli. Další takovej bod, kterej byl podivnej, že najednou přijela traktorová stanice, přivezla novou škodovku, že pomůže tatínkovi se sklizní. No tak zase, nikdo v tom neviděl nic špatnýho, tatínek proti tomu taky nebyl, my jako děti vůbec ne, mohly jsme se svézt na traktoru, dokonce nám ten řidič dovolil, abychom si zajezdily. Bylo to všechno takový přirozený, nenásilný. Nikdo z nás nepochopil, co oni tímto sledujou. To jsme pochopili až mnohem později, když tyto sedláky udolali k smrti, vyhnali, vystěhovali, tak pak dali účet. Účet, nevím, kolik ostatní, ten náš účet znám – 70 000. Za ty služby, který nám provedli.“

Postupným nátlakem tak v okolí začala vznikat JZD. Na ty sedláky, kteří se nechtěli nechat zlomit, byly nasazené různé páky. Časté byly pokuty za nesplnění dodávek. „Princip byl jednoduchej, za nesplnění dodávek vajec, masa, mléka, obilí napařovali pokuty – 10 000, nebo jeden měsíc. Otec dostal pokutu 80 000, nebo odnětí svobody na osm měsíců za nedodání dodávky mléka a vajec. Musel se rozhodnout, jestli zaplatí pokutu, nebo bude zavřený.“ Pamětníkův otec tak byl třikrát zavřený a poslaný do pracovních táborů v Příbrami a v Jáchymově. Když se odtamtud vrátil, nikdy nevyprávěl o tom, co v táborech zažíval. „Tatínek, když se vrátil z toho posledního vězení, tak to byl už člověk nekomunikativní, neměl zájem a v rodině přežíval.“

Navíc nepřestával ani psychický nátlak. „Třeba k nám přišel v roce 1951 o chraštické pouti komunista Tesařík, tam je svátek Nanebevzetí Panny Marie, vždycky od 15. srpna tu neděli, kdy byla rodina u stolu. Byli tam hosté, příbuzní, on tam vkročil s jedním tím pochopem, ten Tesařík, a řekl mu: ‚Tak soudruhu Vondrášek, mlátit se nebude?‘ A on zkoprněl, úplně zrudnul, říkala maminka. A maminka tedy to zachránila, že vzala talíř a nabídla jim: ‚Vemte si koláčky a pojďte si přisednout.‘ Oni prostě dali ruce pryč a odešli bez jedinýho slova. Takhle vlastně narušili, jeho lomili psychicky, já nevím, kdo z nás by byl schopen jak reagovat, když vidí tohleto, co ty lidi dělali.“

Podle Adolfa Vondráška se pak otec choval vcelku normálně, dokud mu nepřijeli udělit pokutu počtvrté, a on slyšel výkřiky a pláč jeho ženy. Pak se v něm asi vše zlomilo a otec si vzal život.

„Když jel z lesa, viděl na část dvora a teď strnul, poznal je. Začali řvát na maminku, vyhazovat obilí. Dovedli nás k tomu, že jsme neměli z čeho žít. […] Neměli jsme obilí, neměli jsme čím krmit dobytek, nebylo seno, nebyla sláma. Museli jsme jednou sundat i doškovou střechu, aby měl dobytek co do huby, když byl tatínek ve vězení. Tatínek přijel ke statku, a když to viděl, tak on tam ty kobyly u toho lesa zastavil. […] Šel do svého vlastního lesa, zhruba třicet metrů od kraje lesa byl strom, musel si kleknut a musel to udělat násilím.“

Po otcově smrti byla rodina vystěhována a musela se rozdělit. Maminka se živila jako šička v Rožmitálu pod Třemšínem. Bratr Václav odešel do kláštera na Svaté Hoře. Sestry Zdeňku a Annu si k sobě vzal maminčin bratr s tím, že mu budou pomáhat a on jim umožní absolvovat základní vzdělání. A nejstarší sestra Marie se vyučila obuvnicí ve Zruči nad Sázavou.

Průmyslová škola a nástup do hornictví

Sám Adolf Vondrášek svoji situaci pochopil v roce 1952, když končil devátý ročník. Chtěl jít studovat průmyslovku, ale zjistil, že ho na ni nikdy nepřijmou. „Rovnou mi nabídli horník, hutník, nebo zedník, tak tyto tři varianty jsem měl přímo daný. Nakonec jsem si vybral hornictví.“ Rozhodl se pro něj z toho důvodu, že mu bylo slíbeno, že dostane ošacení a stravu, a on tak bude moci své mamince alespoň trochu ulehčit.

Už odmala byla jeho koníčkem hudba, a i když si to tatínek zpočátku nepřál, chodil do hudební školy. To se mu hodilo i na průmyslovce, kde se stal správcem hudebního skladu a během několika měsíců se naučil hrát na spoustu nástrojů a ani později se s hudbou neztratil.

Pamětníkův mistr brzy poznal, že inklinuje spíš k elektřině, a přidělil ho nakonec do elektrodílny. „Jenže problém byl, že když byly zkoušky, tak jsem nemohl z tohohle oboru mít vystavený papír. Tak jsem dostal papír horník pro dobývání rud. V dílně jsem zůstal, ale ucítil jsem, že nemám nic, žádný výuční list, nic.“ Adolf Vondrášek si pak chtěl dodělat školu v Berouně, ale po složení zkoušek dostal výuční list důlního elektrotechnika, což pro něj znamenalo, že může pracovat opět jenom v dole. Nakonec po různých odvoláních zkoušky skládal podruhé a výuční list dostal.

Mimoto si udělal také řidičský průkaz na nákladní auto a zkoušky z promítání filmu. „Myslel jsem si, že budou možnosti, ale zapomněl jsem na jednu věc – že komunistickej režim nepotřeboval aktivní lidi, ale lidi, kteří slepě chodili na schůze, První máj. To jsem si uvědomil v devatenácti letech, že to je všechno nanic.“ Nicméně zanedlouho se ukázalo, že veškerá jeho snaha zase tak úplně vniveč nepřijde…

Vojna

Po půl roce fárání měl nastoupit jako branec a přihlásit se na vojenskou základní službu. „Naklusal jsem tam v trenýrkách, u stolu byla komise a jeden z nich vybuchl: ‚Co byste jako syn kulaka chtěl, vás dám jedině k pétépákům!‘ Já jsem ani nevěděl, co to pétépáci jsou.“ Kupodivu ale ten rok ještě povolán nebyl, a když nakonec povolávací rozkaz přišel, stálo na něm 11. ženijní prapor v Plzni. Léta 1958–1960 tak Adolf Vondrášek strávil na vojně.

„Když jsem dorazil do Plzně, tam bylo čtyřicet padesát branců, nákladním autem nás odvezli do kasárny Na Slovanech. A teď najednou jsme byli všichni povoláni na chodbu a všichni jsme tam seděli, co nás přivezli. Najednou tam vznikl takový hlahol, lomoz, šum. Všimnul jsem si toho, ale nijak jsem to neřešil. Najednou se rozlítly dveře, vylítl major, podíval se na papír a zeptal se: ‚Je tady nějakej Vondruška?‘ Nikdo nic. Pak teda nějakej Vondráček? Já jsem vstal a řekl jsem, že jsem Vondrášek. ‚Pojďte sem, o vás se tam všichni perou‘, že jsem elektrikář, hudebník a co všechno umím.“ Pamětník byl nakonec přidělen k technickému praporu.

Protože se vědělo, že občas hraje vojákům na harmoniku, koncem roku 1958 za ním přišel důstojník, že ho potřebuje vojenská kapela. „Koukal jsem jako na zjevení a samozřejmě jsem kejval.“ Během týdne měli všechno secvičené a začali hrát. „Byli jsme na roztrhání – mladí kluci hrají moderní hudbu. Hráli jsme po celý Plzni, ve Škodováckých závodech, v Příbrami, jezdili jsme hrát i na zakázky.“

Jeden z poručíků měl pak zase přání, aby se vybudoval útvarový rozhlas, ve kterém by byli reportéři, kteří by jezdili mezi vojáky a pro vojáky také vysílali. Návrh byl schválen a Adolf Vondrášek byl vybrán jako hlasatel, technik a správce rozhlasu. „Druhej rok zjistili, že bych k sobě potřeboval pomocníka. Nastal další neuvěřitelnej vývoj, kterej jsem dodneška nepochopil. Jako voják jsem chodil v Plzni do kostela a kolikrát jsem se tam potkával ještě s jedním vojákem, se kterým jsem se teda nikdy nebavil. Oni mi tedy řekli, že mi přidělí pomocníka, a přivedli tohohle Pavla Vedrala, který chodil do toho kostela. To jsou takový rébusy.“

Návrat k hornictví

Když se blížil konec vojny, domluvil se pamětník v plzeňských Škodových závodech, že do nich nastoupí. Nicméně když se vrátil do Smolotel, zjistil, že ho jeho mateřský podnik v Příbrami nepropustí. Navíc jeho teta onemocněla, za pár týdnů zemřela a odkázala mu svůj domek. „Takže bylo okamžitě jasný, že ze Škodovky není nic a musím zůstat tam, kde jsem. Ve Smolotelích jsem zůstal a každý den jsem jezdil do Příbrami autobusem, vstával jsem ve čtyři hodiny.“

Po několika měsících naopak podnik přišel s tím, že by ho tedy propustili. Ale to se teď zase nehodilo Adolfu Vondráškovi. Šel tedy k vedoucímu, aby si o tom promluvili. „Řekl mi, že to půjde před okresní odbory. Šel ke dveřím a dveře zamknul, šel ke mně a povídá mi: ‚Ty dobytku kulackej, ty myslíš, že já tě tady budu trpět? Ty nechceš pracovat v ničem, nechodíš na žádný schůze, jenom nám kazíš podnik.‘ Věděl jsem, že jsou dveře zavřený, a řekl jsem mu: ‚A ty svině bolševická, ty si zase myslíš, že já, kterej jsem normálně vyrostl na venkově, do hornictví jsem šel jenom ze zoufalství, zapříčinili jste smrt mýho otce, že já budu teďka takovýho blba poslouchat? To si dělej, co chceš, naprosto s tebou nesouhlasím, nikam nepůjdu.‘“

Po této epizodě se už nic nepřihodilo a Adolf Vondrášek v práci zůstal. Až časem se dozvěděl, že jeho nadřízenému na odborech řekli, že ho propustit nemůže. Napětí ale bylo samozřejmě velké a nejvíc se mu mstili finančně. „Chodil jsem za mistrem a ptal jsem se, proč mám tak nízký plat. Prosil za mě u komise a žádal, aby mi byla zvýšená kvalifikace. Nechápavě se na něj dívali, a když skončil on, tak jsem měl jít chvíli za dveře. Řekli mu to, že moje mzdová otázka není otázka mojí kvalifikace, ale je to otázka politická.“

Jeho známý mu v té době radil, aby vstoupil do KSČ, že bude mít mnohem více možností. „Říkal jsem mu, že to není možný, protože bych zapřel vlastního otce a zachoval bych se jako člověk, kterej zapomněl na všechno a všechno popřel.“

Po čase ale přišla další náhoda, která pamětníkovi opět pomohla. „Najednou na podniku dolů projevila zájem Akademie věd, která tam chtěla dělat seizmologický výzkum. Hledali slaboproudaře, který rozumí slaboproudu ve všech oblastech. Tak šli do dílny elektrikářský a samozřejmě mistr věděl, že já jsem jedinej, kterej to umí. Nakonec došel za velitelem a vymohl si, že jsem byl převedenej a stal jsem se jejich zaměstnancem. Nastal pro mě definitivní zlom, všechny ty politický tlaky se změnily v naprostou svobodu. Viděli, že tomu opravdu rozumím, dali mi k tomu věci, vybavili mě přístrojema, jezdil jsem neustále do Prahy na školení, zásobovali mě neustále. Stal jsem se pro ně takovou ústřední postavou toho výzkumu.“

Starostování a osobní život

Výzkum trval až do roku 1985, poté se pamětník stal elektrotechnickým vývojářem a revizním technikem a v roce 1990 odešel do předčasného důchodu. Hned mu ale začala další práce, protože byl zvolen starostou Mirovic. Za jeho funkční období se podařilo opravit ty největší zříceniny a ruiny v okolí. A protože s manželkou bydlel v domě bývalého bachaře z tábora v Letech, začal se zajímat také o historii tábora a v roce 1992 nechal v Mirovicích vystavět pomníček romským obětem nacismu.

Bohužel došlo i k nemilé finanční situaci. Ve městě měl být vybudovaný masný závod, který by nabídl pracovní místa, nicméně nepodařilo se jeho financování, do čehož byla zatažena i obec. Adolf Vondrášek musel pak dva a půl roku chodit k soudům, než se potvrdila jeho nevina.

Kromě všech těžkostí, které mu v době komunismu přinášel jeho původ, se k jeho kádrovému profilu v té době přidala i víra. S manželkou a třemi dětmi Hanou, Marií a Petrem byli zapojeni do podzemní církve, konkrétně do hnutí Fokolare kolem Miloslava Vlka. Věděli, že byli sledováni, hrozilo jim i zatčení, ale naštěstí se nikdy nic takového nestalo.

Po revoluci samozřejmě v rodině přemýšleli o tom, co se bude dít s jejich navráceným majetkem. Statek rekonstruovali, ale posléze si uvědomili, že v jejich rodinách už není nikdo, kdo by měl k hospodářství vztah a mohl ho po nich převzít. Statek tak nakonec prodali jedné italské firmě.

Adolf Vondrášek dnes zpětně říká, že jako mladí si mysleli, že komunistický režim nemůže vydržet více než deset let. „Když jsem odcházel, bylo mi patnáct let, a už jsme se jako rodina pak nikdy nesetkali. Já jsem to nevnímal, v těch svých aktivitách a starostech jsem neviděl to triviální zlo, který z toho jde a který srazí národ na kolena a zmrazí všechny hodnoty.“